IV. ÚS 2851/08
IV.ÚS 2851/08 ze dne 6. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti T. K., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem Advokátní kanceláře v Karviné-Fryštátu, K. Slivky 126/18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008 sp. zn. 7 Tdo 999/2008, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2008 č. j. 5 To 86/2008-237 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 23. 10. 2007 č. j. 1 T 12/2007-212, za účasti Nejvyšší soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva zakotveného v čl. 39 Listiny zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 23. 10. 2007 č. j. 1 T 12/2007-212 uznán vinným ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle ustanovení § 171 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 15.000,- Kč, se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání osmi týdnů, a trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2008 č. j. 5 To 86/2008-237 bylo stěžovatelem podané odvolání zamítnuto a jím podané dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 13. 8. 2008 sp. zn. 7 Tdo 999/2008, jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád" nebo "tr. ř.").

3. Napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel v prvé řadě vytýká jimi učiněný skutkový závěr, že při dopravní nehodě dne 10. 2. 2006 měl řídit motorové vozidlo značky Škoda Favorit 136 L, registrační značky KIP 16-90, přestože Policii ČR nahlásil dne 11. 2. 2006 zjištění ztráty, popř. odcizení svého vozidla. Obžaloba odvozovala tvrzení, že vozidlo měl řídit stěžovatel, od rekognice provedené podle fotografií před zahájením trestního stíhání, v rámci níž měli svědci označit stěžovatele jako osobu řidiče. Tato rekognice však byla provedena v rozporu s ustanovením § 104b tr. ř. bez přítomnosti soudce. Stěžovatel odmítal provedení další rekognice z důvodu pochybnosti, zda svědkům při nezákonné rekognici nebyla policejním orgánem ukázána jeho fotografie jako fotografie řidiče. Žádal proto, aby i hlavní líčení proběhlo v jeho nepřítomnosti, k čemuž byly podle jeho názoru splněny zákonné předpoklady uvedené v ustanovení § 202 tr. ř. K hlavnímu líčení se dostavil až pod pohrůžkou předvedení a pořádkové pokuty, přičemž při tomto hlavním líčení byli svědci M. B., J. S. a K. T. v rámci výslechu soudem vyzváni, aby pohlédli na stěžovatele a soudu sdělili, zda ho jako řidiče předmětného vozidla poznávají. Okresní soud v Karviné tímto postupem podle názoru stěžovatele porušil trestním řádem stanovené zákonné podmínky rekognice, ačkoliv měl s ohledem na důkazní nouzi tento stav promítnout do zprošťujícího výroku svého rozhodnutí. Okresní soud tak uvedeným postupem porušil stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces.

4. Zásadní pochybení obecných soudů stěžovatel spatřuje rovněž v jejich právním hodnocení daného stavu. I kdyby totiž předmětné vozidlo řídil, nemohl se podle jeho názoru dopustit uvedeného trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, jelikož v dané době byla jemu uložená sankce, spočívající v zákazu činnosti, odložena a mohl tedy vozidlo řídit. V tomto svém tvrzení stěžovatel vychází z této úvahy. Před předmětnou dopravní nehodou, ke které došlo dne 10. 2. 2006, byla stěžovateli rozhodnutím Městského úřadu v Orlové ze dne 26. 10. 2004 č. j. OD/PŘ/60/04/MAK, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 3. 1. 2005 č. j. DSH/14414/04/Ha, uložena sankce zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 16 měsíců, neboť jako řidič motorového vozidla měl pozitivní dechovou zkoušku na alkohol. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel ke Krajskému soudu v Ostravě správní žalobu a s ohledem na podání této žaloby odložil ke stěžovatelově žádosti Městský úřad v Orlové rozhodnutím ze dne 16. 5. 2005 č. j. OD/35342-05/2252-04/MAK výkon uvedených rozhodnutí do doby rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ve věci podané správní žaloby. O správní žalobě Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 30. 11. 2005 sp. zn. 58 Ca 13/2005 tak, že žalobu odmítl jako podanou opožděně, a toto jeho rozhodnutí nabylo právní moci dne 15. 12. 2005. Ke stěžovatelem podané kasační stížnosti bylo však toto rozhodnutí krajského soudu zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 5 As 20/2006 a vráceno Krajskému soudu v Ostravě, který o správní žalobě následně rozhodl usnesením ze dne 26. 9. 2007 sp. zn. 58 Ca 36/2006 tak, že po provedeném dokazování žalobu opět odmítl jako opožděnou. Stěžovatel toto v pořadí druhé rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě napadl i v tomto případě kasační stížností, kterou však Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 29. 5. 2008 sp. zn. 5 As 3/2008. Podle stěžovatelova názoru je nutno s ohledem na zrušující kasační rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006 a na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.11.2005 nahlížet jako by nikdy nebylo vydáno a stěžovatel tak za této situace mohl dne 10. 2. 2006 řídit motorové vozidlo s ohledem na skutečnost, že sankce zákazu řízení byla i v této době odložena a nepůsobila právní následky. Pokud obecné soudy dospěly k jinému právnímu názoru, porušily tak stěžovatelovo právo ústavně zakotvené v čl. 39 Listiny. S ohledem na výše uvedená tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

II.

4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Karviné sp. zn. 1 T 12/2007 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné.

5. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvádí, že argumentace ústavní stížnosti je shodná s obsahem námitek uplatněných opakovaně v řízení před nalézacím i odvolacím soudem, a proto krajský soud zcela odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 19. 3. 2008. Zároveň považuje krajský soud za potřebné z odůvodnění tohoto rozhodnutí zdůraznit, že ustanovení § 202 tr. ř. předpokládá přítomnost obžalovaného v průběhu hlavního líčení. Pouze v těch případech, kdy soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, za splnění dalších zákonných podmínek, může se hlavní líčení konat v nepřítomnosti obžalovaného. Pokud okresní soud dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti stěžovatele, důvodně ho předvolal pod pohrůžkou uložení pořádkové pokuty a jeho předvedení. Nelze proto přisvědčit námitkám v tom směru, že by šlo o nezákonný postup soudu a že v důsledku toho nelze přihlédnout k výpovědím svědků přítomných dopravní nehodě k osobě řidiče vozidla, které dopravní nehodu způsobilo. Pokud jde o druhou námitku, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006 byl nastolen stav, jako by nikdy rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě vydáno nebylo a proto jako by bez přerušení stále platil odklad výkonu rozhodnutí Městského úřadu Orlová, tak s touto námitkou se okresní soud řádně vypořádal a krajský soud na jeho závěry zcela odkazuje. Z výše uvedených důvodů krajský soud navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.

6. Okresní soud v Karviné k ústavní stížnosti uvedl, že nevyužívá možnosti písemného vyjádření se k ústavní stížnosti.

7. Shora uvedená vyjádření Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.

8. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v zásadě pouze polemizuje s právními závěry rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně a dovolacího soudu, přičemž uplatňuje argumentaci obsahově totožnou s onou, jíž se bránil již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby a v podaném odvolání a dovolání, a s níž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další, třetí (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(.

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně vyslovuje své námitky ke způsobu identifikace jeho osoby jako řidiče motorového vozidla, jímž byla způsobena dopravní nehoda, při hlavním líčení. Zastává především názor, že ve vztahu k jeho osobě byly naplněny zákonné předpoklady ustanovení § 202 tr. ř. k tomu, aby, jak žádal, proběhlo hlavní líčení v jeho nepřítomnosti. Ústavní soud k tomuto jeho tvrzení připomíná, že zásada bezprostřednosti a ústnosti trestního řízení vyjadřuje, že soud rozhoduje na základě důkazů před ním provedených a na základě ústního přednesu stran. K uplatnění těchto zásad přispívá i ustanovení § 202 tr. ř. úpravou přítomnosti osob při hlavním líčení a je tak důležitým předpokladem a zárukou řádného zákonného procesu a garancí naplnění ústavního práva každého na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Ustanovení § 202 tr. ř. má v tomto ohledu garantovat při hlavním líčení přítomnost obviněného, jakožto ústřední postavy celého trestního řízení, a to stanovením důvodů, za kterých může soud hlavní líčení bez jeho přítomnosti provést. Je věcí obecného soudu, aby tyto důvody posoudil a zaujal k přítomnosti obviněného závazné stanovisko, jak to i v nyní posuzované věci učinil Okresní soud v Karviné. Ústavnímu soudu nepřísluší tyto jeho úvahy přehodnocovat. Nelze přisvědčit ani další stěžovatelově námitce, že okresní soud v návaznosti na jeho přítomnost při hlavním líčení porušil trestním řádem stanovené podmínky při provádění důkazů, když se dotázal přítomných svědků, zda jsou schopni poznat řidiče, který způsobil dopravní nehodu, a vyjádřit se k tomu, zda se jedná o přítomného obviněného (č.l. 194-196). Touto stěžovatelovou námitkou, kterou uplatnil v podaném odvolání, se podrobně zabýval již odvolací soud a s námitkou se dostatečně vypořádal. V uvedeném postupu soudu prvního stupně při důkazním řízení Ústavní soud stěžovatelem tvrzený hrubý exces, jenž by znamenal porušení jeho práva na spravedlivý proces, neshledal. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy České republiky vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily při vyvození právního závěru o vině stěžovatele, a v důsledku jakých úvah přikládají jednotlivým důkazům důkazní sílu co do věrohodnosti a relevance ve vztahu ke skutkovému základu věci. Ústavní soud v tomto směru neshledal, že by v posuzované věci došlo ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Napadená rozhodnutí obecných soudů, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, tak nevybočily z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s jejich závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.

10. Druhou stěžovatelovou námitkou, že se trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí nemohl dopustit, neboť na uvedenou dobu je třeba vztáhnout odklad výkonu rozhodnutí Městského úřadu Orlová, jímž byl stěžovateli uložen zákaz řízení všech motorových vozidel, se ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly soudy obou stupňů a zejména podrobně se s ní vypořádal ve svém rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud. Jeho argumenty jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy a Ústavní soud nepovažuje za nezbytné již jím uvedenou argumentaci opakovat a pro stručnost na ni pouze odkazuje. Smyslem předmětného ustanovení § 171 odst. 1 tr. z. je postihnout jednání pachatele, který v době uložení zákazu činnosti (řízení motorových vozidel) zakázanou činnost vykonává. Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2005, ve vztahu k němuž byla vykonatelnost zákazu řízení odložena, nabylo právní moci dne 15. 12. 2005 a stěžovatel si tedy v předmětné době řízení motorového vozidla musel být vědom této skutečnosti. Pokud tedy stěžovatel dne 10. 2. 2006 řídil motorové vozidlo, mařil vědomě výkon rozhodnutí státního orgánu tím, že vykonával činnost, která mu byla zakázána. Dle přesvědčení Ústavního soudu tak uvedeným právním závěrem obecných soudů nebylo zasaženo do stěžovatelova práva zakotveného v čl. 39 Listiny.

11. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. ledna 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.