IV. ÚS 2849/09
IV.ÚS 2849/09 ze dne 1. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické a o ústavní stížnosti, kterou podali stěžovatelé 1/ J. S. a 2/ J. P., oba zastoupeni prof. JUDr. Zbyňkem Kiesewetterem, DrSc., advokátem se sídlem Praha 6, Zavadilova 22, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. května 2008 č. j. 10 C 268/95-273, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. března 2009 č. j. 56 Co 358/2008-311 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2009 č. j. 28 Cdo 2958/2009-351, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. listopadu 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle názoru stěžovatelů napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jejich základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a podle čl. 3 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") sp. zn. 10 C 268/95 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou podanou dne 12. září 1995 proti žalovaným SIGMA Lutín st. p. a SIGMA Lutín, a. s. domáhali vydání věci a finanční náhrady za majetek po zemřelém Ing. J. S. Napadeným rozsudkem okresního soudu ze dne 22. května 2008 č. j. 10 C 268/95-273 byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný MEZ Mohelnice, státní podnik - právní nástupce zbytkového státního podniku SIGMA Lutín (dále jen "žalovaný"), byl povinen zaplatit finanční náhradu stěžovatelům, a to každému částku 3 034.001,20 Kč (výrok I.) a stěžovatelům byla dále uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 212 147,20 Kč. Na základě odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 17. března 2009 č. j. 56 Co 358/2008-311 jako soud odvolací rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé, tj. v odstavci I. potvrdil, v odstavci II. výroku rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů prvostupňového řízení částku 128 895,- Kč a dále rozhodl o povinnosti stěžovatelů k náhradě nákladů odvolacího řízení v částce 96 240,- Kč. Stěžovatelé napadli rozsudek krajského soudu i dovoláním, přičemž Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. září 2009 č. j. 28 Cdo 2958/2009-351 dovolání odmítl a rozhodl že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadli rozhodnutí soudů o uložené povinnosti k zaplacení nákladů řízení žalovanému, které pokládají za sankcionování se zavádějící argumentací. Dále stěžovatelé namítali, že soud prvního stupně řádně neodůvodnil neprovedení navrhovaných důkazů, což zakládá nepřezkoumatelnost vydaných rozhodnutí. Odvolací soud pak podle názoru stěžovatelů nepřihlédl k jejich odvolacím důvodům a nevyrovnal se s jejich navrženými důkazy a odvolacími námitkami. Obecné soudy tak podle tvrzení stěžovatelů porušily jejich právo na spravedlivý proces, na projednání věci bez zbytečných průtahů a neochránily jejich vlastnické právo.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], resp. některé z ústavních kautel.

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci obecné soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí. Zásah do práv, jichž se stěžovatelé dovolávali, shledán nebyl. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatelů při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soudy uvedly základní důvody, z nichž vycházely a v jejich postojích neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Z obsahu ústavní stížnosti se zjišťuje, že stěžovatelé toliko opakují námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizují s právními závěry těchto soudů. Ve věci rozhodující soudy stěžovatelům opakovaně vysvětlily, že nárok na přiznání finanční náhrady podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), se uplatňuje proti České republice - Ministerstvu financí, i že specialita restitučních předpisů vylučuje možnost, aby se stěžovatelé domáhali ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů. Předmětnou otázkou se Ústavní soud ve svých rozhodnutích mnohokrát zabýval. K tomu, aby se stěžovatelé úspěšně domohli ochrany svého vlastnického práva cestou žaloby podle obecných předpisů, brání právní závěry, k nimž dospělo Plénum Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publ. pod č. 477/2005 Sb.).

Stanoviska přijatá plénem Ústavního soudu podle § 23 zákona o Ústavním soudu představují způsob sjednocování rozhodovací praxe jednotlivých senátů Ústavního soudu. Proto, ačkoliv soudce Miloslav Výborný se závěry stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 nesouhlasil a připojil se k odlišnému stanovisku JUDr. Elišky Wagnerové, není tento jeho názor pro posouzení věci relevantní.

Vzhledem k výše uvedenému nelze než uzavřít, že obecné soudy postupovaly ústavně konformně, když při rozhodování o žalobě stěžovatelů respektovaly stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2006 sp. zn. II. ÚS 14/04, z nějž vychází i následující judikatura (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2491/08 in http://nalus.usoud.cz).

K uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení lze jen podotknout, že odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je v souladu s obecně známou judikaturou a bylo zcela na stěžovatelích, jakou procesní taktiku zvolí a zda a jakými procesními prostředky se budou domáhat svých tvrzených práv.

Při hodnocení ústavnosti napadených rozhodnutí je bez významu i námitka délky trvání soudního řízení. Ta je totiž relevantní až pro posouzení případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13, resp. přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 in http://nalus.usoud.cz a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mourek proti České republice, 2008, in http://www.echr.coe.int/echr v databázi HUDOC).

Pokud pak stěžovatelé nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelů o porušení jejich namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. února 2010

Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.