IV. ÚS 2843/12
IV.ÚS 2843/12 ze dne 1. 11. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. května 2012 č. j. 44 Co 341/2010-120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. července 2012, se stěžovatelka domáhala podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 36 C 75/2008 Ústavní soud zjistil, že žalobci a/ M. Z. a b/ J. M. se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně (dále jen "městský soud") dne 1. dubna 2008 domáhali zaplacení částky 1 093 282,- Kč každému z nich z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. V průběhu řízení stěžovatelka zaplatila každému z žalobců částku 52 000,- Kč a žalobci vzali žalobu částečně zpět tak, že nadále požadovali zaplacení 148 000,- Kč pro každého z nich. Městský soud rozsudkem ze dne 12. května 2010 č. j. 36 C 75/2008-73 rozhodl, že návrh žalobce a) se zamítá (výrok I.), stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci a) náklady řízení ve výši 20 808,- Kč (výrok II.), návrh žalobkyně b) se zamítá (výrok III.) a stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni b) náklady řízení ve výši 21 168,- Kč (výrok IV.). Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jak oba žalobci, a to do výroku ve věci samé, tak stěžovatelka do výroku o nákladech řízení.

Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. listopadu 2011 č. j. 44 Co 341/2010-107 změnil rozsudek městského soudu tak, že ve výrocích I. a III. v napadeném rozsahu, co do částky 91 000,- Kč, stěžovatelce uložil povinnost zaplatit každému z žalobců částku 91 000,- Kč (výrok I.). Dále uložil stěžovatelce nahradit každému z žalobců náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 87 380,- Kč.

Stěžovatelka podala návrh na vydání opravného usnesení ze dne 5. ledna 2012 a požadovala, aby byla opravena zjevná nesprávnost ve výroku II. rozsudku krajského soudu a aby výrok II. správně zněl: stěžovatelka je povinna nahradit žalobcům náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 87 380,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. K podanému návrhu stěžovatelky krajský soud rozhodl usnesením napadeným ústavní stížností tak, že návrh stěžovatelky na vydání opravného usnesení ohledně výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně zamítl. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelkou vytýkaná nesprávnost výroku II. nepředstavuje chybu v počtech (jako je např. chyba v součtu, násobení atd.) či jinou zjevnou nesprávnost, ale že se jedná o případnou nesprávnou aplikaci právního předpisu při výpočtu odměny za zastupování, v tomto případě vyhlášky č. 484/2000 Sb., když zřejmě nesprávně byla každému z žalobců přiznána paušální odměna právního zastoupení, zvýšená o 30 % z jimi jednotlivě uplatněné částky před soudy obou stupňů namísto, aby tato odměna byla stanovena ze součtu uplatněných nároků, zvýšená o 30 % a každému z žalobců přiznána polovina výsledné částky odměny. Tento nesprávný postup však dle názoru krajského soudu nelze napravit postupem dle ustanovení § 164 o. s. ř., když institut opravného usnesení v daném případě nelze použít, neboť by pak byl nepřípustně měněn obsah rozsudku.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy a uvedla, že součástí práva na spravedlivý proces je též právo na odstranění zcela zjevných nesprávností, jež případně zatěžují meritorní rozhodnutí soudu v její právní věci. Vadu, kterou odvolací soud sám připustil, lze podle jejího názoru podřadit pod pojem vady v psaní a počtech, přičemž rozpor výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním je dle názoru stěžovatelky zjevný. Fakt, že krajský soud vadu svého rozsudku nepodřadil pod pojem vady v psaní či počtech či jiné nesprávnosti, odstranitelné postupem dle § 164 o. s. ř., který je dle názoru stěžovatelky v dané procesní situaci jediným přípustným prostředkem nápravy a ochraně jejích oprávněných zájmů, považuje stěžovatelka za přepjatý formalismus, jímž bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud doručil ústavní stížnost krajskému soudu, který ve svém vyjádření ze dne 4. září 2009 uvedl, že výrok II. písemného vyhotovení rozsudku koresponduje s tím, jak byl vyhlášen, je prost zjevných chyb v psaní (tedy takových chyb, které by jej činily nesrozumitelným či nelogickým), výsledná výše nákladů není také důsledkem matematické chyby a také dle jeho názoru koresponduje s odůvodněním tohoto rozsudku. Naopak z tohoto odůvodnění je pouze zjevná nesprávná aplikace ustanovení § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., což bylo také připuštěno v ústavní stížnosti napadeném usnesení, avšak takovéto "neprávnosti" nelze odstranit formou opravného usnesení. Krajský soud má za to, že stěžovatelka poté co zjistila, že výrokem II. rozsudku byla žalobcům přiznána náhrada nákladů řízení nesprávně a tato nesprávnost je důsledkem nesprávné aplikace vyhlášky č. 484/2000 Sb., (přičemž nesprávnost má odraz právě v odůvodnění rozsudku, neboť je zřejmé, že jinak správně vypočtená výše nákladů řízení nebyla v rozporu s ustanovením § 19 a citované vyhlášky rozdělena mezi oba účastníky) nezvolila správný procesní postup, pokud podala návrh na opravu rozsudku; v tomto případě měla podat ústavní stížnost přímo proti tomuto rozsudku, což však (zřejmě) neučinila. Z uvedených důvodů krajský soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud doručil vyjádření krajského soudu stěžovatelce, která ve své replice ze dne 27. září 2012 uvedla, že nemá, co by nad rámec své ústavní stížnosti dodala. I poté, co se seznámila s obsahem vyjádření krajského soudu, je přesvědčena, že její ústavní stížnost je z tam uvedených důvodů důvodná a mělo by jí být vyhověno. Zda stěžovatelka zvolila správný postup, když stížností napadla právě usnesení krajského soudu, nechává již na posouzení Ústavním soudem.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud se neztotožňuje se vznesenými námitkami stěžovatelky uvedenými v ústavní stížnosti a argumenty, které stěžovatelka uplatnila, nevedou k závěru, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, jehož se dovolávala. Stěžovatelka v podstatě polemizuje s rozhodovacími důvody krajského soudu a předkládá vlastní představu o tom, jak by měl tento soud rozhodnout. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02 a III. ÚS 106/11 in http://nalus.usoud.cz). Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí o nákladech řízení dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

V právě posuzované věci zde na jedné straně stojí zjevně nesprávné rozhodnutí krajského soudu ve věci stanovení výše náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, na druhé straně zde stojí možnosti, které právní řád dává k tomu, jak tuto situaci napravit. Pokud pak stěžovatelka zvolila cestu návrhu na vydání opravného usnesení, lze souhlasit s názorem krajského soudu, že se v daném případě předpoklady k vydání opravného usnesení dle ustanovení § 164 o. s. ř. dány nebyly a změny uložené výše náhrady nákladů řízení bylo možno dosáhnout toliko podáním včasné ústavní stížnosti směřující proti rozsudku krajského soudu, který náklady řízení nesprávně stanovil. I když se stěžovatelce může z jejího pohledu subjektivně jevit, že napadené rozhodnutí je projevem přepjatého formalismu, vydání opravného usnesení by v této konkrétní věci právě znamenalo nesprávnou interpretaci ustanovení § 164 o. s. ř., jež by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí pak plyne, že krajský soud se návrhem na vydání opravného usnesení řádně zabýval a své rozhodnutí zcela přesvědčivým způsobem odůvodnil. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které byly krajským soudem vyvozeny, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do tvrzených základních práv chráněných Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 1. listopadu 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.