IV. ÚS 2830/13
IV.ÚS 2830/13 ze dne 28. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. Jiřiny Schwarzerové, zastoupené Mgr. Ing. Hynkem Navrátilem, advokátem se sídlem Matiční 730/3, 702 00 Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. září 2012 č. j. 36 C 107/2002-260 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. června 2013 č. j. 71 Co 590/2012-302, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. září 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 27. září 2012 č. j. 36 C 107/2002-260 Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka) domáhala po žalovaném zaplacení částky 33 669,39 Kč (výrok pod bodem I.). Žalobkyni soud uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 12 075,- Kč (výrok pod bodem II.). Dále soud rozhodl, že České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III.). Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně odvoláním. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. června 2013 č. j. 71 Co 590/2012-302 rozsudek okresního soudu ve výrocích pod body I. a III. potvrdil. Ve výroku pod bodem II. o nákladech řízení odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 22 080,- Kč. Dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III.)

II. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s tvrzením, že by její oprávněné přeplatky měly být kompenzovány na jakýkoli její dluh, jelikož měla vůči žalovanému vždy jen přeplatky. Její přeplatky nemohly být kompenzovány na nástřik balkonu v řízení vedeném pod sp. zn. 29 C 112/2001 pro částku 16 441,- Kč. Stěžovatelka provedla nástřik balkonu na své vlastní náklady a dalšího nátěru či nástřiku již nebylo třeba. Stěžovatelka dále namítá, že soudy nepřihlédly k důkazům, které předkládala, přičemž v případě žalovaného soud vycházel pouze z jeho nepodložených tvrzení. Dále stěžovatelka namítá, že se soud nezabýval výzvou, adresovanou žalovanému podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. k tvrzenému zápočtu ze strany žalovaného. Stěžovatelka dále namítá, že žalovaný měnil v průběhu řízení svá tvrzení, co se týče toho, zda stěžovatelka byt obývala či neobývala. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s názorem soudu, že její nároky byly promlčeny. Dále stěžovatelka namítá, že soudy vycházely pouze z fotokopií listinných důkazů, u kterých mohlo dojít k přepsání údajů. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, že byla soudem zavázána k zaplacení nákladů zastoupení žalovaného advokátem, když tyto náklady nelze (v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. listopadu 2009) považovat za účelně vynaložené. Stěžovatelka se domnívá, že závěry obou soudů jsou nesprávné, neboť tyto soudy nesprávně zjistily skutkový stav, dále je stěžovatelka přesvědčena, že soudní řízení bylo postiženo procesními vadami, jelikož soudy nepostupovaly v souladu s procesními předpisy.
III. Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1216/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí ostatních soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti vydaných rozhodnutí. Úlohou Ústavního soudu proto není se zabývat porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Tak tomu bude zejména v případech, kdy je v rozhodnutí soudů obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu anebo je soudní rozhodnutí v extrémním rozporu s principem spravedlnosti.

Vytýká-li stěžovatelka civilním soudům, že nevyhověly jejímu návrhu na provedení dalších důkazů, je v této souvislosti nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen. V této souvislosti je na místě dodat, že soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94). V předmětné věci je nutno dále připomenout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí, které z navržených důkazů soudy neprovedly.

Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ustanovení § 153 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.") spadá v zásadě do kompetence civilních soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná.

Pokud jde o námitky stěžovatelky ohledně hodnocení důkazů a zjištěného skutkového stavu, podle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že mu nepřísluší v daných souvislostech hodnotit hodnocení důkazů provedených civilním soudem, a to ani za situace, kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/93). Je pouze věcí příslušného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc.

V předmětné věci Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že okresní soud při dokazování postupoval v souladu s procesními předpisy, z provedených důkazů vyvodil logická zjištění odpovídající ustanovení § 132 o. s. ř. Z těchto důvodů odvolací soud skutková zjištění okresního soudu jako správná přejal. Skutkový stav zůstal nezměněn i v odvolacím řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil i s právním posouzením věci provedeným soudem prvního stupně.

Ústavní soud ověřil, že Krajský soud v Ostravě se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval a dostatečným způsobem vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatelka následně uplatnila v ústavní stížnosti: odvolací soud se vyjádřil k námitkám ohledně vyloučení věcí k samostatnému řízení, k námitce vztahující se k výzvě podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. adresované žalovanému a odvolací soud rovněž vysvětlil žalobkyni, že to byla právě ona, kterou stíhala povinnost důkazního břemene, která, aby byla v řízení úspěšná, musela soudu tvrzené skutečnosti prokázat. Dále krajský soud reagoval na námitku stěžovatelky ohledně promlčení a vyjádřil se i k námitce rozporu s dobrými mravy. Krajský soud v Ostravě rovněž přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč shledal náklady žalovaného jako účelně vynaložené.

Ústavní soud konstatuje, že v souzené věci při provádění dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci nebyl shledán takový extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Rovněž při hodnocení důkazů se v projednávané věci civilní soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.

Ústavní soud tak dospěl k závěru, že postup Krajského soudu v Ostravě v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději a nemělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2014

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.