IV. ÚS 283/04
IV.ÚS 283/04 ze dne 17. 2. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 283/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

IV. ÚS 283/04

Ústavní soud rozhodl dne 17. února 2005 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické, soudce JUDr. Miloslava Výborného a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti H. B., zastoupené Mgr. L. K., proti výroku o náhradě nákladů řízení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2004, čj. 29 Co 211/2004-133, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozsudku v náhradově nákladovém výroku s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90 Ústavy České republiky.

V ústavní stížnosti uvádí, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 12. 2003, čj. 10 C 137/2002-111, bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a D. B. (v řízení před obecnými soudy v postavení žalobce) k nemovitostem v rozsudku přesně specifikovaným tak, že nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví stěžovatelky s tím, že tato je povinna zaplatit žalobci částku 1 022 623,- Kč. Žádnému z účastníků řízení nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Stěžovatelka napadla odvoláním výrok ve věci samé, vedlejší účastník podal odvolání do výroku o nákladech řízení. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu potvrdil a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 55 917,- Kč.

Stěžovatelka s tímto rozhodnutím nesouhlasí, má za to, že je v rozporu se zásadou rovnosti stran, aby nesla celé náklady odvolacího řízení, když ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. byla úspěšná ve věci žalobcova odvolání proti nákladům řízení v prvním stupni. Další nesprávnost spatřuje v tom, že jí občanský soudní řád neumožňuje podat opravný prostředek proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, a to ani řádný ani mimořádný, takže se proti nesprávnému rozhodnutí odvolacího soudu nemůže bránit. Stěžovatelka poukazuje na to, že její obrana v řízení před obecnými soudy spočívala na judikátech Nejvyššího soudu ČSSR (Rc 40/70) a Nejvyššího soudu ČSR (Rc 37/82) a právem očekávala vítězství ve věci. V rozporu se zásadou právní jistoty spočívající v předvídatelnosti výsledku soudního jednání však obecné soudy rozhodly odlišně, když svá rozhodnutí založily na zcela jiném právním posouzení, než stěžovatelka očekávala, což následně vedlo k uložení povinnosti hradit náklady řízení.

Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2004, čj. 29 Co 211/2004-133, připojeného k ústavní stížnosti, Ústavní soud ověřil skutečnosti tvrzené stěžovatelkou a po přezkoumání napadeného rozhodnutí v rozsahu vymezeném petitem ústavní stížnosti a po zvážení její ústavně právní argumentace dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Otázkou rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod a z hlediska kritérií spravedlivého procesu jej nelze klást na roveň procesu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 109/03, IV.ÚS 10/98, I.ÚS 30/02, či IV.ÚS 303/02, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 25, a další). Ústavní soud rovněž uvedl, že otázka náhrady nákladů by mohla dosáhnout ústavně právní dimenze teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek svévole (srov. nález sp. zn. III.ÚS 224/98, ÚS, sv. 15, č. 98) nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.

Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že při rozhodování o nákladech odvolacího řízení Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 3 odst. 4 vyhlášky č. 484/2000 Sb., když shledal, že odvolání stěžovatelky nebylo opodstatněné a rozhodnutí soudu prvního stupně bylo věcně správné. Rozhodnutí odvolacího soudu o povinnosti stěžovatelky uhradit žalobci náklady odvolacího řízení tak reflektuje rozhodnutí ve věci samé a vychází z příslušných ustanovení zákonných a podzákonných norem. Rozhodnutí nevykazuje prvek svévole či extrémního rozporu s principem spravedlnosti a měřeno kriterii shora naznačenými zcela obstojí. Skutečnost, že obecný soud zaujal právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti. Jakkoliv se může rozhodnutí o nákladech řízení jevit stěžovatelce z hlediska zákonnosti nespravedlivé, nepředstavuje porušení principu rovnosti účastníků řízení, neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Pouze za situace, kdy by soud rozhodl o náhradě nákladů řízení ve zjevném nesouladu s výrokem, kterým rozhodl v meritu věci, bylo by nutno takový postup označit za porušení principu práva na spravedlivý proces (srov. III.ÚS 455/01, ÚS, sv. 26, č. 57). K tomu však v projednávané věci nedošlo.

Námitku stěžovatelky týkající se neexistence opravného prostředku proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení tak, jak ji stěžovatelka předestřela Ústavnímu soudu, lze vnímat pouze jako kritiku platné právní úpravy, nikoliv však jako neposkytnutí ochrany právům v ústavní rovině. Úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž i přihlédnout k okolnostem věci, které mohly mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež byl žalobce nucen vynaložit k účelnému uplatnění nebo bránění práva, jakož i uvážit i další okolnosti případu, např. to, zda neexistuje okolnost mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady.

Ke kritice odlišného rozhodování obecných soudů od judikátů Nejvyššího soudu ČSSR a Nejvyššího soudu ČSR Ústavní soud připomíná, že není povolán k tomu, aby dozíral na rozhodovací praxi obecných soudů či bděl nad jejím sjednocováním. Měřítkem rozhodování Ústavního soudu je konformita rozhodování obecných soudů s ústavním pořádkem a intenzita, s níž bylo do ústavně zaručených základních práv či svobod zasaženo. Článek 90 Ústavy sice s právem na spravedlivý proces velmi úzce souvisí, podle názoru Ústavního soudu však nelze přehlédnout jeho systematické zařazení v Ústavě a jen stěží lze dovozovat, že garantuje základní právo nebo svobodu, když jeho obsahem je v podstatě určení principů organizace a činnosti soudů.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí a ústavní stížnost samotnou mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 17. února 2005

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.