IV. ÚS 2818/13
IV.ÚS 2818/13 ze dne 7. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti H. D., zastoupeného JUDr. Martinem Týlem, advokátem se sídlem Pardubice, Škroupova 561, proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 3. 2013 č. j. 2 T 169/2008-762 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 27. 6. 2013 č. j. 13 To 295/2013-786, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených usnesení pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení, skončeného pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 11. 2010 č. j. 2 T 169/2008-461, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 18. 1. 2011 č. j. 13 To 616/2010-509. Označenými rozsudky byl stěžovatel uznán vinným trestným činem pojistného podvodu dle § 250a odst. 2, 4 trestního zákona, ukončeného ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se zamítnutím návrhu na povolení obnovy řízení, resp. s negativním posouzením otázky, zda v řízení o povolení obnovy vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Konkrétně se jednalo o nové znalecké posudky a odborné znalecké vyjádření, které podle názoru stěžovatele zpochybňují skutkové závěry vztahující se k průběhu dopravní nehody, z jejíhož fingování s cílem dosáhnout pojistného plnění byl stěžovatel uznán vinným. Stěžovatel tvrdí, že jak znalecký posudek, tak odborné vyjádření, které předložil v návrhu na obnovu řízení, obsahují nové skutečnosti, které jsou způsobilé přivodit změnu rozhodnutí. Svá tvrzení se stěžovatel snaží podpořit odkazy na obecné závěry judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především připomíná, že mu podle ustálené judikatury nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů ostatními soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Posouzení relevance a zhodnocení předložených důkazů je výlučnou doménou ostatních soudů. Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci soudů ve věci dokazování jen zcela výjimečně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 a nález sp. zn. III. ÚS 166/95).

Návrh na obnovu řízení je mimořádným opravným prostředkem znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení, k jehož uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.

Trestní soudy musí vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu.

V daném případě stížnostní soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu trestního řízení. Konstatoval, shodně se soudem prvního stupně, že nově předložený znalecký posudek a odborné vyjádření jiného znalce ve věci, ve které již před vydáním odsuzujícího rozhodnutí bylo vypracováno celkem pět znaleckých posudků, nelze považovat za náležitý důvod, pro který by bylo nutné rozhodnout o povolení obnovy řízení. Stížnostní soud mimo jiné konstatoval, že přestože v původním řízení byly znalecké posudky významnými důkazy pro posouzení otázky, zda byl stěžovatel skutečně účasten na náhodné dopravní nehodě či zda se jednalo o fingovanou událost se záměrem vylákat vysoké pojistné plnění, nebyly tyto znalecké posudky důkazy jedinými. Existence rozdílných odborných názorů na širokou škálu technických možností vzniku jednotlivých stop na vozidle a na místě nehody byla známa už v předchozím řízení a nejde tedy o skutečnost zcela novou, i když proti dřívějším znaleckým posudkům byly formulovány ještě další možnosti mechanismu navození posuzovaných stop. Stížnostní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné a stížnost stěžovatele proti němu je nedůvodná.

V posuzovaném případě je zřejmé, že soud prvního stupně se všemi důkazy a argumenty stěžovatele zabýval. Porovnal nově navržené důkazy se skutečnostmi již známými a důkazy již provedenými. Splnění podmínek pro povolení obnovy řízení neshledal. Jeho postup a závěr potvrdil i stížnostní soud. Soudy obou stupňů své závěry řádně a srozumitelně odůvodnily. Pro úplnost je vhodné připomenout, že obnova řízení je mimořádný opravný prostředek, z čehož vyplývá, že pro jeho užití musí být mimořádné okolnosti, které však v projednávané věci nenastaly.

Ústavní soud neshledal v postupu trestních soudů nic, co by svědčilo o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces, kterého se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2014

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.