IV. ÚS 281/04
IV.ÚS 281/04 ze dne 25. 8. 2005

N 165/38 SbNU 319
Poučovací povinnost soudu

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného - ze dne 25. srpna 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 ve věci ústavní stížnosti D. L. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2004 č. j. 28 Cdo 663/2003-162 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. prosince 2002 č. j. 11 Co 554/2001-142, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Chebu, kterým byl do řízení na straně žalovaného jako další účastník připuštěn D. m. v Mariánských Lázních.
I. V řízení vedeném před Okresním soudem v Chebu pod sp. zn. 13 C 256/2000, před Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 11 Co 554/2001 a v řízení vedeném před Nejvyšším soudem České republiky pod sp. zn. 28 C 663/2003 byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 12. 2002 č. j. 11 Co 554/2001-142 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 6. 2004 č. j. 28 Cdo 663/2003-162 se zrušují.
Odůvodnění

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2004 se D. L., občan České republiky, bytem Velká Británie (dále jen "stěžovatel", případně "žalobce"), domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2004 č. j. 28 Cdo 663/2003-162 a usnesení Krajského soudu v Plzni (dále též "krajský soud") ze dne 3. 12. 2002 č. j. 11 Co 554/2001-142, když prvním z napadených usnesení bylo zamítnuto dovolání proti druhému z nich, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Karlových Varech (správně v Chebu, dále též "okresní soud") ze dne 6. 11. 2001 č. j. 13 C 256/2000-135. Posledně uvedeným usnesením okresního soudu byl připuštěn do řízení na straně žalovaného jako další účastník D. m. Spolu s ústavní stížností stěžovatel požádal o upřednostnění rozhodnutí ve věci s ohledem na charakter sporu a dosavadní délku řízení.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že dovolací soud svým usnesením porušil právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dle jeho názoru se jedná o věcně nesprávné rozhodnutí s nedostatečným, neurčitým a tudíž pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelným odůvodněním. Stěžovatel je přesvědčen, že odůvodnění je také v rozporu s § 157 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť se z něj nepodává, jakými úvahami se dovolací soud při rozhodování řídil, jaká skutková tvrzení vzal za svá a která nikoliv a zejména jak posoudil věc po právní stránce. Odůvodnění dovoláním napadeného usnesení tak není přesvědčivé a se zásadními argumenty stěžovatele se nevypořádalo. Stěžovatel je proto přesvědčen, že dovolací soud jen potvrdil předcházející vadný postup obecných soudů obou stupňů spočívající na nesprávné, nepřípustné a ústavně nekonformní interpretaci a aplikaci občanského soudního řádu. Současně namítl, že v řízení dochází k neodůvodněným průtahům. Podle jeho názoru je zásadně nepřijatelné, aby obecné soudy řešily otázku účastenství v řízení v souvislosti s aplikací § 43 o. s. ř. téměř tři roky.

Stěžovatel dále podrobně popsal dosavadní průběh řízení. Ve vztahu k otázce účastenství uvedl, že dne 19. 9. 2001 (č. l. 133 vyžádaného spisu) upřesnil označení účastníků řízení na straně žalované, a to na "Česká republika - Ministerstvo školství" a na "D. m., Mariánské lázně". Toto podání učinil k výzvě okresního soudu ze dne 13. 10. 2001 (č. l. 131 vyžádaného spisu) ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř., přičemž v podání výslovně uvedl, že "toto vyjádření není návrhem na připuštění změny v označení účastníka, když se jedná pouze o odstranění nejasnosti v tom, zda na straně žalované má vstupovat jeden či dva různé subjekty, a o jejich správné označení .... Nepřichází proto v úvahu, že by ještě před upřesněním označení žalované strany mělo dojít k návrhu na připuštění dalšího účastníka do řízení.". Z podání tak nepochybně vyplývá, že nenavrhoval připuštění dalšího účastníka na straně žalované do řízení ve smyslu § 92 odst. 1 o. s. ř., nýbrž pouze upřesnil k výzvě soudu ve smyslu § 43 odst. 1 a § 79 odst. 1 o. s. ř. svou žalobu, co se účastníků na straně žalované týče. Přesto však soud prvního stupně rozhodl podle § 92 odst. 1 o. s. ř. a toto rozhodnutí potvrdil i soud odvolací. Následné dovolání bylo bez jakékoliv právní argumentace zamítnuto. Dovolací soud ve svém rozhodnutí sice obsáhle popsal průběh dosavadního řízení, avšak k posouzení právní otázky týkající se účastenství v řízení na straně žalované neuvedl téměř nic. Pouze se omezil na konstatování, že přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Dále dovolací soud cituje § 92 odst. 1 o. s. ř. a dovozuje, že v mezích dovolacího přezkumu je rozhodnutí odvolacího soudu správné, a že proto ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobce zamítl.

Nejvyšší soud, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že - s ohledem na argumenty ústavní stížnosti, které relativizují správnost závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2004 - ponechává rozhodnutí o ústavní stížnosti zcela na Ústavním soudu.

Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ze závěrečného návrhu vyplývá, že ústavní stížnost směřuje nejenom proti usnesení Nejvyššího soudu, jak je zřejmé z její uvozovací části, ale i proti jeho usnesení ze dne 3. 12. 2002. Jde vlastně o posouzení, zda byl učiněn návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení dle § 92 odst. 1 o. s. ř. V tomto směru odkázal na odůvodnění svého usnesení, které se s řešením věci z tohoto hlediska vypořádává. Stěžovatel napadá rozhodnutí, na základě nichž byl do řízení přibrán další účastník na straně žalované, a to D. m. v Mariánských Lázních. Není pochyb, že postup podle § 92 odst. 1 o. s. ř. přichází v úvahu jen na základě procesního návrhu žalobce. Jen žalobce ve sporném řízení určuje, kdo bude vystupovat na straně žalované. Okresní soud v Chebu, Krajský soud v Plzni a zřejmě i dovolací Nejvyšší soud dovodily, že takový procesní návrh žalobce učinil. Proto soud připustil, aby D. m. v Mariánských Lázních přistoupil do řízení jako další účastník na straně žalované. Stěžovatel je v probíhajícím soudním řízení žalobcem. Nedomnívá-li se, že by měl D. m. v Mariánských Lázních z jakýchkoliv důvodů vystupovat v řízení na straně žalované, mohl daný stav řešit jednoduchým procesním způsobem, a to následným zpětvzetím žaloby směřující proti tomuto subjektu. Není zřejmé, proč tak neučinil a volil náročnou cestu v ústavní stížnosti (před tím ještě dovolání). Je proto třeba uvážit, zda vyčerpal všechny procesní prostředky, které se k řešení nabízí.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo. Ve svém sdělení však popsalo vývoj státní správy ve školství a právního postavení D. m. v Mariánských Lázních. Konstatovalo, že rozhodnutím ze dne 26. 6. 2001 č. j. 19 660/2001-14, věci, práva a závazky, s nimiž hospodařily předškolní zařízení, školy a školská zařízení, které byly zařazeny v síti předškolních zařízení, škol a školských zařízení ke dni 1. září 2000, uvedené v příloze A1 rozhodnutí, přešly dnem účinnosti tohoto nařízení, tj. dnem 1. 7. 2001, do působnosti Karlovarského kraje. Ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, se dnem 1. 7. 2001 stávají státní příspěvkové organizace příspěvkovými organizacemi kraje. Na příspěvkové organizace kraje přecházejí dnem účinnosti uvedeného rozhodnutí veškerá práva a závazky státních příspěvkových organizací.. Uvedený zákon dále v § 4 stanovil, že pokud na věci, které přecházejí do vlastnictví krajů podle tohoto zákona, uplatnila nebo uplatní nárok osoba oprávněná podle zvláštních právních předpisů, stane se kraj dnem nabytí účinnosti rozhodnutí vydaného podle § 1 osobou povinnou podle těchto zvláštních právních předpisů.

D. m., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podání ústavní stížnosti předcházelo několikaleté soudní jednání před obecnými soudy všech stupňů. Ve věci rozhodoval též Ústavní soud. Zrekapituloval dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a vyjádřil přesvědčení, že k tvrzenému porušení základních práv a svobod u stěžovatele nedošlo. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu jako nedůvodnou zamítl.

K výzvě Ústavního soudu právní zástupce stěžovatele dne 15. 4. 2005 sdělil, že v září roku 2004 podal návrh na procesní nástupnictví dle § 107a o. s. ř. tak, aby namísto prvního žalovaného do řízení vstoupil Karlovarský kraj. Vyjádřil současně přesvědčení, že ústavní stížnost by měla být opodstatněná pro řešení otázky, zda v řízení na straně žalované vystupoval subjekt, jehož procesním nástupcem může být příslušný kraj, při zachování lhůty k uplatnění žalovaného nároku.

Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Chebu sp. zn. 13 C 256/2000 a seznámil se s jeho obsahem, jakož i s obsahem nálezu ve věci II. ÚS 100/2000. Dále vzal v úvahu výše uvedená tvrzení a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků a dospěl k závěru, že v řízení vedeném před Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 11 Co 554/2001 a v řízení vedeném před Nejvyšším soudem pod sp. zn. 28 C 663/2003, jež vedla k vydání ústavní stížností napadených usnesení, stejně jako v řízení před Okresním soudem v Chebu, jež vedlo k vydání usnesení ze dne 6. 11. 2001 č. j. 13 C 256/2000-135 byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s aplikací civilních procesních pravidel obecnými soudy, zejména ustanovení § 92, § 5, § 43 a § 79 o. s. ř., přičemž není vyloučeno, že v pozadí může být také obava stěžovatele jako žalobce, že v důsledku napadených usnesení obecných soudů, která považuje za nezákonná a neústavní, může být jeho žaloba zamítnuta pro prekluzi nároku ve smyslu § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Z vyžádaného spisu okresního soudu Ústavní soud zjistil, že skutečnosti tvrzené stěžovatelem ohledně jeho vyjádření k výzvě Okresního soudu v Chebu ze dne 13. 9. 2001 odpovídají obsahu tohoto spisu (č. l. 133 a násl.). Jinak řečeno, stěžovatel ve svém podání ze dne 19. 9. 2001 evidentně nenavrhoval postup dle § 92 o. s. ř., tj. nepodal návrh na připuštění, aby do řízení přistoupil na straně žalované další účastník, tj. D. m. se sídlem v Mariánských Lázních. Stěžovatel se zjevně snažil odstranit vady své žaloby, týkající se označení žalovaného, k nimž došlo se vší pravděpodobností v důsledku toho, že v dobré víře vycházel z údajů obsažených v katastru nemovitostí, kterýžto "informační šum" lze přičítat nepochybně spíše státu než nedostatečné pozornosti stěžovatele.

V této souvislosti nutno poukázat na dosavadní judikaturu Ústavního soudu. Např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 177/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 115) Ústavní soud vyslovil, že " ... Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (evidence nemovitostí) domnívá, že věc drží, je to třeba považovat za řádnou výzvu." V nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 245/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 135) Ústavní soud uvedl, že "Nepřesné označení existujícího žalovaného subjektu je vadou podání, nedostatkem, který je třeba odstranit postupem podle § 43 o. s. ř. Zjištění procesního nástupnictví původně žalovaného existujícího subjektu je úřední povinností soudu." Obdobně se Ústavní soud vyslovil i ve věci stěžovatele v nálezu sp. zn. II. ÚS 100/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20, nález č. 159) - viz níže. Nelze též opomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 20 Cdo 1218/98 (SoJ. 2000, 2: 49) zabývající se otázkou pasivní věcné legitimace příspěvkové organizace.

Přes výše uvedené skutečnosti, jež by mohly být obecným soudům známy, Okresní soud v Chebu svým usnesení ze dne 6. 11. 2001 č. j. 13 C 256/2000-135 rozhodl podle § 92 o. s. ř. Takové rozhodnutí však z pohledu Ústavního soudu nelze než označit za rozhodnutí svévolné, v návrhu stěžovatele nemající oporu a to zejména ve světle již předcházejícího nálezu sp. zn. II. ÚS 100/2000, v němž Ústavní soud uvedl, že v posuzovaném případě tvoří jádro problému správné označení povinné osoby, v soudním řízení pak žalovaného účastníka, a že v případě nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení na straně žalovaného soud postupuje podle § 43 odst. 1 a 2 o. s. ř., přičemž odkázal i na starší rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, nález č. 23. V posledně uvedeném rozhodnutí Ústavního soudu, tj. nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 490/97, Ústavní soud pak výslovně uvedl, že poučovací povinnost podle § 5 o. s. ř. vystupuje do popředí zejména v případech, kdy demokratická společnost se snaží alespoň částečně zmírnit následky majetkových a jiných křivd vzniklých porušováním obecně uznávaných lidských práv a svobod státem.

Shora uvedeným postupem dle přesvědčení Ústavního soudu primárně již okresní soud porušil právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, přičemž jak Krajský soud v Plni jako soud odvolací, tak i Nejvyšší soud jako soud dovolací namítané porušení základních práv konzervovaly. Odvolací i dovolací soud zcela odhlédly od dosavadní (shora naznačené) judikatury ve vztahu k restitucím majetku.

Pokud jde o rozhodnutí dovolacího soudu, stěžovatel je přesvědčen, jak výše uvedeno, že z něj nelze dovodit, jakými úvahami se soud při rozhodování řídil. Odůvodnění usnesení dovolacího soudu není přesvědčivé a nevypořádalo se mimo jiné se zásadními argumenty stěžovatele. Stěžovatel tedy tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to tím, že rozhodnutí dovolacího soudu neodpovědělo na jeho argumenty. Ústavní soud připomíná, že podle své ustálené judikatury, včetně judikatury Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 odst. 1 Úmluvy odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musejí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena, byť rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (viz rozhodnutí Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994, Higginsová a další proti Francii, 1998 - rozsudek č. 1 v přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/1998). Pokud tomu tak není, předmětné rozhodnutí je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud připomíná, že je především na obecných soudech, aby interpretovaly zákonná hmotněprávní či procesněprávní ustanovení. Úloha Ústavního soudu při rozhodování o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se omezuje na ověření, zda důsledky takové interpretace jsou slučitelné s Listinou, Úmluvou či jinou součástí ústavního pořádku zaručující základní právo nebo svobodu. Je tomu tak obzvláště tehdy, jedná-li se o soudní výklad procesních pravidel a v jejich rámci zejména pak ustanovení o podmínkách řízení včetně podmínek týkajících se návrhu, způsobilosti být účastníkem řízení, procesní způsobilosti a dalších. Je jisté, že právo na soud, jehož jedním aspektem je právo na přístup k soudu, není absolutní a může podléhat implicitně připuštěným omezením. Účelem právní úpravy týkající se formalit a podmínek řízení, jež musejí být dodrženy při podání žaloby, je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků výsadního postavení práva. Uplatněná omezení a výklad však nesmějí omezit přístup jednotlivce k soudům takovým způsobem nebo v takové míře, že by uvedené právo bylo zasažené v samé své podstatě. I když tedy právo podat civilní žalobu podléhá zákonným podmínkám, soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem. Tyto požadavky vystupují do popředí zejména v souvislosti s uplatňováním restitučních nároků, jak je tomu v případě stěžovatele a jak je uvedeno výše.

Pokud jde o názor stěžovatele, že v soudním řízení, zejména po prvním rozhodnutí Ústavního soudu ve věci, dochází k neodůvodněným průtahům, Ústavní soud připomíná, že stěžovatel má právo, aby o jeho civilní věci bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Soud posuzuje přiměřenost délky řízení ve světle konkrétních okolností případu a s přihlédnutím ke kritériím zakotveným ve své judikatuře, resp. judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (viz např. Soudní judikatura - přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2002, str. 5), tj. především ke složitosti případu, chování stěžovatele a chování státních orgánů. Bere zřetel i na to, co bylo ve sporu pro stěžovatele v sázce. I když je především na stěžovateli, aby označil, které doby přičítá neodůvodněné nečinnosti státních orgánů, z ústavní stížnosti je zřejmé, že tvrzení o porušení práva na řízení v přiměřené lhůtě nepostrádá jisté opodstatněnosti. Ústavní soud proto předpokládá, že obecné soudy v následujícím řízení budou postupovat v souladu se zárukami zakotvenými čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, ústavní stížnosti vyhověl a napadená usnesení obecných soudů zrušil.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.