IV. ÚS 2805/12
IV.ÚS 2805/12 ze dne 14. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti T. S., právně zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vlkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Cejl 101, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 2012, č.j. 9 To 220/2012-39, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu, zakotvené v čl. 8 odstavcích 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 22. května 2012, č.j. 5 Nt 301/2012-10, byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu za současného stanovení dohledu probačního úředníka nad obviněným k nahrazení vazby z důvodu dle § 67 písmene c) trestního řádu. Ke stížnosti státního zástupce bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Brně usnesení Okresního soudu ve Vyškově zrušeno a stěžovatel byl ponechán ve vazbě dle § 67 písmene c) trestního řádu; přičemž nebyla ani přijata nabídka na dohled probačního úředníka.

Především se stěžovatel domáhal projednání věci přednostně, a to s ohledem na charakter tvrzeného zásahu - bezdůvodné ponechání ve vazbě, a současně o přiznání náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s podáním ústavní stížnosti, neboť nezákonným rozhodnutím stížnostního soudu došlo ke zrušení rozhodnutí o propuštění z vazby.

K věci samé stěžovatel uvedl, že rozhodnutí soudu prvého stupně bylo založeno na faktu nečinnosti Policie České republiky, přičemž sám stěžovatel navrhoval provedení dalších důkazů, nahlédnutí do spisu, vyhotovení kopií materiálů, na jejichž základě chtěl vypovídat. Jelikož kopie nebyly vyhotoveny, nebylo mu umožněno k věci vypovídat. Po dobu vazby se neuskutečnil ani jediný právní úkon. Podrobně se stěžovatel zabýval jednotlivými závěry krajského soudu a zpochybňoval jejich správnost. Rozporoval především tvrzení o aktivitě orgánů činných v trestním řízení v jeho věci. Opakovaně uvedl, že Okresní soud ve Vyškově se věcí důkladně zabýval, na rozdíl od Krajského soudu v Brně, který měl posoudit věc jen povrchně, bez přímé a důkladné znalosti vyšetřovacího spisu.

Vazbu stěžovatel považuje za krajní procesní nástroj, který měl být v jeho případě zneužit a to bez důkladné znalosti projednávané věci. Odkázal přitom i na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 40/041 (?) a sp. zn. IV. ÚS 689/05). Proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil při přednostním projednání a přiznání mu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud se obrátil na Krajský soud v Brně se žádostí o vyjádření se k ústavní stížnosti. Předsedkyně senátu 9 To Ústavního soudu sdělila, že se k věci nemůže blíže vyjádřit a nezbývá jí než odkázat na odůvodnění rozhodnutí. Za daného stavu věci tedy Ústavní soud toto sdělení k případné replice stěžovateli nepředkládal.

Ústavní soud si však k věci vyžádal spis Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 5 Nt 301/2012. Poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Při rozhodování o vazebních důvodech posuzují obecné soudy situaci, která je jim předložena a na nich je, aby posoudily, zda existují okolnosti pro uvalení vazby, potvrzení či nepotvrzení jejich důvodů a vydání příslušného rozhodnutí. Obecné soudy přitom pracují s aktuálními konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry. Řízení Ústavního soudu se však zabývá právě posouzením toho, zda při vydání napadeného rozhodnutí nepochybil orgán veřejné moci způsobem, zkracujícím účastníky v jejich zaručených právech, respektive, zda k vydání rozhodnutí měl pravomoc a hodnověrné a přezkoumatelné důvody. Stěžovatel nepředložil nic, co by takové oprávnění zpochybnilo ani nic co by vyvrátilo závěry, k nimž krajský soud na základě tehdy známých okolností dospěl.

Ze spisu, i z příloh předložených stěžovatelem je patrné, že stěžovatel byl obviněn a vazebně stíhán pro podvodné jednání, u kterého, s ohledem na jeho nedokonání, předpokládal překvalifikování na mírnější přečin podvodu. Okresní soud ve Vyškově na základě předložených informací a jisté pasivity orgánů činných v trestním řízení dospěl k přesvědčení o dostatečnosti dohledu probačního úředníka. Dospěl k tomu přesto, že znal trestní historii stěžovatele jakožto speciálního recidivisty, který se stíhané trestné činnosti dopustil v době podmíněného propuštění z předchozího výkonu trestu a to právě v době, kdy měl být pod dohledem probačního úředníka. Navíc před rozhodováním o vazbě byla na stěžovatele ke Krajskému soudu v Brně podána obžaloba v jiné věci pro jednání, kterého se dopustil ještě před výkonem zmíněného předchozího trestu odnětí svobody. Naproti tomu Krajský soud v Brně shodné okolnosti posoudil jako dostatečně odůvodňující pro ponechání stěžovatele ve vazbě. Konstatoval jeho trestnou minulost, neúčinnost dohledu probační služby na jednání pachatele, který se opakovaně dopouští shodné trestné činnosti s tím, že ne vždy se mu jeho jednání podaří dotáhnout k "úspěšnému" konci. Za dané situace tedy Krajský soud v Brně shledal vazbu stěžovatele jako důvodný a efektivní nástroj vedoucí k došetření jeho stíhané trestné činnosti.

Ústavní soud zároveň zjistil, že stěžovatel si podal žádost o propuštění z vazby, o které Okresní soud ve Vyškově rozhodl dne 7. srpna 2012, pod sp. zn. 5 Nt 202/2012. Stejný soudce jako v předchozím případě tentokráte žádost stěžovatele zamítl, nepřijal peněžitou záruku a nepřijal ani dohled probačního úředníka. Stěžovatel toto rozhodnutí napadl stížností, o níž Krajský soud v Brně doposud nerozhodl. Pokud se týká dalšího pokračování v řízení, stěžovatel se nechává opakovaně vyslýchat, využívaje práva na obhajobu zakotveného v čl. 40 odstavci 3 Listiny. Ke Krajskému soudu v Brně byla dne 6. srpna 2012 podána další obžaloba, přičemž lze předpokládat její spojení s předchozí věcí, v níž dosud nebylo hlavní líčení nařízeno.

Ústavní soud s ohledem na veškeré okolnosti neshledal opodstatněnost žádného z tvrzení stěžovatele, které by svědčilo o zásahu Krajského soudu v Brně do jeho zaručených základních práv. Krajský soud v Brně se věcí řádně zabýval a dospěl k jednoznačnému přesvědčení o důvodnosti vazby. V řízení přitom postupoval v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí řádně odůvodnil. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení Krajského soudu v Brně, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Osud návrhu na přiznání náhrady nákladů zastoupení je v souladu s ustanovením § 83 zákona o Ústavním soudu odvozen od úspěchu stěžovatele v řízení, tedy náklady mohu být přiznány, je-li ústavní stížnost opodstatněná. V daném případě však tato okolnost nenastala, a proto stěžovateli Ústavní soud náhradu nepřiznal. Pokud se týká návrhu na přednostní projednání věci, senát Ústavního soudu rozhoduje ve vazebních věcech vždy přednostně, a proto i tuto věc projednal mimo pořadí.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. srpna 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.