IV. ÚS 2805/11
IV.ÚS 2805/11 ze dne 18. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1. P. S. a 2. L. S., obou zastoupených JUDr. Patrikem Girglem, advokátem, AK Dědická 14, 682 01 Vyškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2011 č. j. 26 Cdo 3521/2010-168 a rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2009 č. j. 19 Co 90/2009-147 a Okresního soudu ve Vyškově ze dne 2. 10. 2008 č. j. 4 C 675/97-119 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jejich civilní věci pro porušení práva článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 4 a 90 Ústavy.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 4 C 675/97 zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 9. 2009 č. j. 19 Co 90/2009-147 potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 2. 10. 2008 č. j. 4 C 675/97-119, jímž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu dané stěžovatelům jako nájemcům žalobcem coby pronajímatelem z důvodu ustanovení § 711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku ve znění účinném ke dni podání žaloby 15. 8. 1997, neboť žalobce byt potřeboval pro svého syna, snachu a vnuka. Soud přihlédl i k délce řízení a na základě výpovědi snachy žalobce dospěl k závěru, že bytová potřeba jeho rodinných příslušníků stále trvá, přičemž nebylo prokázáno, že by žalobce ke dni doručení výpovědi z nájmu měl s nemovitostí jiný úmysl. Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 6. 2011 č. j. 26 Cdo 3521/2010-168 dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelé obecným soudům vytýkají, že neodpověděly na všechny jimi předestřené argumenty, neprovedly jimi navržené důkazy a některé provedené důkazy nehodnotily. Uvádějí, že řízení trvalo více než dvanáct let, po jejichž uplynutí již nebyl dán výpovědní důvod; při prokazování jeho existence se soudy spokojily s tvrzením svědkyně vázané na osobu žalobce a neprovedly důkaz výslechem J. G. a J. S., z nichž by bylo zjištěno, že J. G. s žalobcem dlouhodobě jedná o odkoupení nemovitosti, a tudíž skutečný důvod výpovědi z nájmu je odlišný. Stěžovatelé poukazují na předcházející řízení týkající se existence vlastnického práva žalobce k nemovitostem, v němž soud bezdůvodně vykonstruoval jejich nemorální chování, popřel jejich aktivní legitimaci a právo na majetek.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

K námitce neprovedení stěžovateli navrhovaných důkazů se patří uvést, že jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je nutno umožnit účastníku řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení relevantních důkazů. Tomuto právu účastníka řízení pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud k provedení navržených důkazů nepřistoupil; okrajovou a obecnou zmínku v odůvodnění rozhodnutí neodpovídající závažnosti věci nelze považovat za řádné odůvodnění v intencích zásady spravedlivého procesu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 262/04 ze dne 8. 11. 2006 (N 208/43 SbNU 323)]. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno [srov. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339)].

Způsob vedení dokazování a následné hodnocení provedených důkazů ve věci stěžovatelů nevybočuje z mezí stanovených příslušnými zákonnými ustanoveními, není svévolný a nevykazuje ani jiné vady, které by zakládaly důvod pro kasační zásah Ústavního soudu. Neprovedení důkazů navržených stěžovateli k prokázání bytové potřeby příbuzných žalobce okresní soud odůvodnil nadbytečností, tedy důvodem, jenž je Ústavním soudem aprobován. Lze přisvědčit závěru okresního soudu, že tyto důkazy by jen potvrzovaly již ověřené skutečnosti a neměly potenciál do řízení vnést nová zjištění. Důkaz výslechem svědkyně J. S. za účelem prokázání úmyslu žalobce předmětné nemovitosti prodat navrhli stěžovatelé teprve v dovolání (srov. č. l. 152 spisu), tedy opožděně, neboť v dovolacím řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti a důkazy ve věci samé a Nejvyšší soud vychází ze skutkového základu věci tak, jak byl zjištěn soudem prvního a druhého stupně. Konečně ani od důkazu výslechem svědka J. G. nebylo možno očekávat žádné relevantní zjištění, jestliže tento svědek měl mít zájem na odlišném výsledku řízení oproti stěžovatelům.

Pokud stěžovatelé zpochybňují správnost nabytí vlastnického práva žalobce k předmětnému bytu, postačí odkázat na stěžovatelům známé usnesení sp. zn. I. ÚS 155/05, v němž Ústavní soud tuto otázku posuzoval. Obecné soudy nepochybily, pokud z tohoto usnesení a rozhodnutí obecných soudů jemu předcházejících vycházely.

Vzhledem k tomu, že se stěžovatelům nezdařilo doložit porušení jejich ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2012

Vlasta Formánková, v,. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.