IV. ÚS 2802/12
IV.ÚS 2802/12 ze dne 15. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Zbyňkem Holým, advokátem, AK Malá 6, 301 00 Plzeň, proti rozsudkům Okresního soudu v Klatovech ze dne 21. 10. 2010 č. j. 8 C 229/2003-426, Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 7. 2011 č. j. 13 Co 92/2011-450 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2012 č. j. 26 Cdo 118/2012-474, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho civilní věci z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a principu právní jistoty.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 21. 10. 2010 č. j. 8 C 229/2003-426 uložil žalovaným Z. Š. a D. A., aby stěžovateli zaplatily společně a nerozdílně částku 62 085 Kč s úrokem z prodlení (I.), ohledně částky 74 480 Kč řízení zastavil (výrok II.) a ohledně částky 214 550 Kč žalobu zamítl (výrok III.). Přisouzená částka představovala stěžovatelem vynaložené náklady na stavební úpravy a trvale instalované vybavení v pronajatém nebytovém prostoru, na jejichž úhradu měl dle nájemní smlouvy právo, přičemž v souladu s revizním znaleckým posudkem soud mezi ně nezahrnul svítidla, prodejní a regálový systém, výstavní plochy a markýzy, neboť se jednalo o věci movité, nezabudované, jednoúčelové či s krátkou životností a netrvalého charakteru. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 7. 2011 č. j. 13 Co 92/2011-450 rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích, mj. ve výroku III., potvrdil. Přisvědčil stěžovateli, že výklad rozhodných pojmů není otázkou znaleckou, ale právní a že při jejich výkladu je třeba vycházet z ustanovení § 120 občanského zákoníku definujícího součást věci, nicméně i tímto postupem dospěl k závěru shodnému se závěrem soudu prvního stupně. Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 15. 5. 2012 č. j. 26 Cdo 118/2012-474 stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné, protože výklad projevu vůle smluvních stran ani námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu nepředstavují právní otázku.

Stěžovatel obecným soudům vytýká, že nesprávně interpretovaly pojem nákladů na stavební úpravy a trvale instalované vybavení a při tomto výkladu nepřípustně vycházely z revizního znaleckého posudku, aniž by svůj postup odůvodnily, následkem čehož jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná. Namítá, že není možno a priori vycházet ze znaleckého posudku jenom proto, že je vypracován znaleckým ústavem a v řadě posudků zaujímá poslední místo. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy měly pod pojem stavebních úprav a trvale instalovaného vybavení zahrnout všechny jím uplatněné položky, neboť jejich demontáží se nebytové prostory funkčně znehodnotí a nebudou sloužit svému účelu jako prostoru prodejního. Dodává, že předmětnou nájemní smlouvu sestavoval on, přičemž smyslem sporného ustanovení byla ochrana jeho investic a stěžovatel neměl zájem demontovat a odnášet vybavení prodejny vyrobené tzv. na míru.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, jak je tomu v dané věci, neboť stěžovatel rozhodný smluvní pojem v souladu s právním názorem odvolacího soudu ztotožňuje s pojmem "součást věci" upraveným občanským zákoníkem, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471), dostupný též na http://nalus.usoud.cz].

Žádné z výše uvedených pochybení však Ústavní soud neshledal. Odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu netrpí nepřezkoumatelností, neboť soudy při vyčlenění sporných věcí vysvětlily, proč charakter těchto věcí nenaplňuje rysy stavebních úprav či trvale instalovaného vybavení, čímž svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Přijatý závěr pak Ústavní soud nepovažuje za nijak excesivní či jinak vybočující z mezí ústavně konformního výkladu podústavního práva. Skutečnost, že obecné soudy přejaly závěry obsažené v revizním znaleckém posudku, byť znalecký posudek nebylo třeba k posouzení otázky právní vyhotovovat, neznamená, že tyto závěry byly nesprávné a ve věci už jen z tohoto důvodu nepoužitelné. Nezbývá než uzavřít, že předložená ústavní stížnost představuje pouhou opakovanou polemiku s právním názorem obecných soudů vedenou v rovině podústavního práva, která projednávanou věc neposouvá do ústavněprávní roviny.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.