IV. ÚS 2801/13
IV.ÚS 2801/13 ze dne 16. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti Luboše Patery, zastoupeného JUDr. Klárou Samkovou Ph.D., advokátkou se sídlem na adrese Praha 2, Španělská 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. února 2013 č. j. 26 C 248/2009-156 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2013 č. j. 22 Co 207/2013-175, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. září 2013, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, garantované čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 26 C 248/2009 bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou doručenou obvodnímu soudu dne 5. června 2009 domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení náhrady škody způsobené mu nesprávným úředním postupem ve výši 127 000 Kč s příslušenstvím v souvislosti s délkou trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 4 T 181/94 proti obžalované Radce Paterové, v němž stěžovatel vystupuje jako poškozený. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. ledna 2010 č. j. 26 C 248/2009-51 žalobu zamítl. Důvodem byla skutečnost, že obvodní soud přiznal zadostiučinění za dobu, po kterou podle jeho názoru soudní řízení překročilo přiměřenou dobu, nikoliv za celou dobu, po kterou řízení probíhalo, ve výši 98 000 Kč, přičemž tato částka byla již stěžovateli žalovanou přiznána. K odvolání podanému stěžovatelem Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. října 2010 č. j. 22 Co 370/2010-77 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku samém změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 14 500 Kč s příslušenstvím, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil.

Stěžovatel napadl ve věci vydaná rozhodnutí ústavní stížností. Ústavní soud nálezem ze dne 21. června 2011 sp. zn. I. ÚS 562/11 obě napadená rozhodnutí zrušil z důvodu, že ve věci rozhodující soudy nevzaly v úvahu při rozhodování o zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení i délku (rychlost) řízení o přiznání zadostiučinění nemajetkové újmy za průtahy v řízení původním před příslušným správním orgánem.

Obvodní soud pro Prahu 2 znovu rozhodl rozsudkem ze dne 22. února 2013 č. j. 26 C 248/2009-156, který je napaden ústavní stížností. Obvodní soud shledal, že žalovaná dosud vyplatila stěžovateli částky 98 000 Kč a 14 500 Kč s příslušenstvím, soud posledně uvedenou částku od celkového nároku odečetl, v této části žalobu zamítl a stěžovateli přiznal žalovanou částku ve výši 112 500 Kč s příslušenstvím. K odvolání podanému stěžovatelem a směřujícímu proti výroku I. napadeného rozsudku, Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. června 2013 č. j. 22 Co 207/2013-175, rovněž napadeným ústavní stížností, odvolání odmítl podle ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř. z důvodu, že bylo podáno někým, kdo k podání odvolání není oprávněn. Stalo se tak proto, že odvolání stěžovatele směřovalo výslovně jen proti výroku I. napadeného rozsudku, tedy proti vyhovujícímu výroku ve věci samé, jímž bylo jeho požadavku zcela vyhověno. Za daného stavu nebyl odvolací soud oprávněn posuzovat věcnou správnost napadeného rozsudku a bezvadnost postupu soudu I. stupně rozhodnutí předcházejícího.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že soud prvního stupně se v řízení nevypořádal s kritérii zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a své rozhodnutí náležitě neodůvodnil. Dále stěžovatel podrobil kritice skutečnost, že obecné soudy zamítly jeho návrhy na rozšíření žalobního návrhu. Podle názoru stěžovatele, rozhodnutí obecných soudů a jejich postup vybočují z racionálních hledisek a obsahují nepřiměřenou míru libovůle. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. Pl. ÚS 1/03, II. ÚS 71/99, I. ÚS 125/99 a I. ÚS 134/08.
Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3).

Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny tvrzený protiústavní stav napravit. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře proto opakovaně uvádí, že nutnost vyčerpání všech účinných procesních prostředků je nezbytnou podmínkou řízení před Ústavním soudem (srov. usnesení ze dne 27. září 2006 sp. zn. IV. ÚS 562/06 in http://nalus.usoud.cz).

Od 1. ledna 2001 byl novelou zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zaveden nový mimořádný opravný prostředek, a to žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu § 229 odst. 4 o. s. ř. napadnout mimo jiné pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. ledna 2007 sp. zn. II. ÚS 64/07 in http://nalus.usoud.cz, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2010 sp. zn. 25 Cdo 386/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013 sp. zn. 20 Cdo 2122/2013 in www.nsoud.cz).

Mimořádným opravným prostředkem proti usnesení, jímž odvolací soud ve smyslu ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl odvolání, protože bylo podáno někým, kdo k jeho podání není oprávněn, je tak žaloba pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovateli byl dán mimořádný opravný prostředek pro ochranu jeho práv, které byl povinen vyčerpat před podáním ústavní stížnosti (z obsahu ústavní stížnosti ani z obsahu soudního spisu se opak nepodává), a proto je ústavní stížnost nepřípustná.

Z výše uvedeného důvodu soudkyně zpravodajka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podanou ústavní stížnost odmítla jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 16. října 2013

Vlasta Formánková v.r. soudkyně zpravodajka



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.