IV. ÚS 2793/09
IV.ÚS 2793/09 ze dne 25. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 29 Co 311/2009-11 ze dne 25. května 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho vlastnického práva a práva na spravedlivý proces zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 37 Nc 5995/2008 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v České Lípě usnesením č. j. 37 Nc 5995/2008-2 ze dne 19. listopadu 2008 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") nařídil proti stěžovateli na návrh oprávněného Města Česká Lípa (dále jen "oprávněný") podle vykonatelného rozhodnutí Městské policie Česká Lípa (bloková pokuta) č. B0073987 ze dne 17. října 2007 k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 1.000,- Kč, jakož i pro náklady oprávněného v exekučním řízení a náklady exekuce, které budou v průběhu exekuce stanoveny, exekuci na majetek stěžovatele a provedením této exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Igora Ivanka, přičemž stěžovateli zakázal nakládat s jeho majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, a to s výjimkou běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb a udržování a správy majetku s tím, že právní úkon, kterým stěžovatel poruší tuto povinnost, je neplatný. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci svým v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit oprávněnému náklady odvolacího řízení, přičemž o nich rozhodne v dalším řízení exekutor, případně soud.

Stěžovatel svoji argumentaci v ústavní stížnosti odvíjí především od tvrzení, že před nařízením exekuce měl oprávněný postupovat podle ust. § 73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), podle kterého nezaplatí-li daňový dlužník splatný daňový nedoplatek včetně nedoplatku na pokutách uložených podle tohoto zákona v zákonné lhůtě, vyzve ho správce daně, aby daňový nedoplatek zaplatil v náhradní lhůtě, nejméně osmidenní, a upozorní ho, že po uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez dalšího k vymáhání daňového nedoplatku (dále jen "citované ustanovení"). Jelikož tak podle stěžovatele oprávněný nepostupoval, nebyly splněny podmínky pro nařízení exekuce, neboť stěžovateli nebylo přiznáno jeho zákonné právo splnění učinit dobrovolně v náhradní lhůtě s náležitým upozorněním na možnou exekuci, pokud se tak nestane. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Krajského soudu v Ústí nad Labem, že daná argumentace na případ stěžovatele nedopadá, neboť pokuta stěžovateli nebyla uložena podle zákona o správě daní a poplatků, nýbrž podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů a citované ustanovení se vztahuje pouze na nedoplatky na pokutách uložených podle zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatel tvrdí, že odůvodnění, podle kterého mu pokuta nebyla uložena podle zákona o správě daní a poplatků, je irelevantní, neboť ust. § 1 odst. 4 tohoto zákona jasně stanoví, jak platit (inkasovat) a vymáhat rozpočtové příjmy, bez ohledu na to, zda se jedná o příjmy státní či obecní.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Z ústavní stížnosti je na první pohled zřejmé, že argumentace stěžovatele nepřináší do posuzované věci nic nového a postrádá ústavně právní rozměr, přičemž je především polemikou s rozhodnutím obecného soudu. Stěžovatel od Ústavního soudu zřejmě očekává, že přehodnotí právní závěry, k nimž dospěl obecný soud, čímž však staví tento soud do role další soudní instance, která mu ovšem s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu nepřísluší.

Podle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Důvody, pro něž se neztotožnil s argumentací stěžovatele obdobnou jako argumentace uvedená v ústavní stížnosti, v odůvodnění svého v záhlaví citovaného rozhodnutí v dostatečném rozsahu, logicky, přehledně a srozumitelně vysvětlil. Ústavní soud, nespatřuje nutnost k nim cokoli dalšího dodávat, na ně pouze odkazuje.

Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručeným ústavními normami České republiky, a proto mu nezbylo než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2009

Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.