IV. ÚS 279/10
IV.ÚS 279/10 ze dne 6. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. R. B., právně zastoupeného JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem Advokátní kanceláře Reclíková & Kaniok, Opava, Bílovická 62, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. června 2008, č.j. 31 T 5/2004-3746, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2008, č.j. 1 To 49/2008-3855, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. října 2009, č.j. 11 Tdo 814/2009-3930, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 1 odst. 1, v čl. 2 odst. 3 a v čl. 89 odst. 2 a v čl. 90 Ústavy ČR, v čl. 2 odst. 2 a v čl. 36 odst. 1, v čl. 38 odst. 2 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona v tehdy platném znění (dále jen "trestní zákon") a trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců. Dále mu byl uložen zákaz činnosti výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních firem na dobu šesti let. Stěžovatel byl současně zproštěn obžaloby pro dílčí útok trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 4 trestního zákona. Zároveň byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozeným - obchodní firmě ŠKODA AUTO, a.s částku 48.423.780,- Kč; a obchodní firmě FINITRADING, a.s., částku 1.697.155,- Kč. Ve zbytku svých nároků byly poškozené odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

K odvolání stěžovatele byl citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci rozsudek nalézacího soudu částečně zrušen ve výroku o vině trestným činem zpronevěry, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ohledně obchodní firmy ŠKODA AUTO, a.s, a soud nově stěžovatele shledal vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 4 trestního zákona, a odsoudil jej za uvedený trestný čin a trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců. Dále mu uložil trest zákazu činnosti výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních firem na dobu šesti let a dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozené obchodní firmě ŠKODA AUTO, a.s., částku 48.423.780,- Kč. Ve zbytku svých nároků pak byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal rozsudek nezměněn.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že postupem v jeho věci obecné soudy porušily princip řádného a spravedlivého procesu, když vyvodily takové skutkové závěry, pro které není opora v provedeném dokazování. Dále nesprávně interpretovaly obecně teoretické postuláty týkající se příčinné souvislosti. Obecné soudy náležitě neodůvodnily výrok o náhradě škody, přičemž v jeho věci nebyly předpoklady pro přiznání náhrady škody v adhezním řízení splněny. Podle stěžovatele soudy také nerespektovaly závazný právní názor Ústavního soudu. Řízení v jeho věci probíhalo po dlouhou dobu, a proto rovněž namítal neadekvátní průtahy v řízení.

Stěžovatel uvedl, že již v řízení před obecnými soudy argumentoval konkludentní dohodou mezi ním a společností Auto Škoda, a.s., která měla spočívat v tom, že stěžovatel za utržené peníze vybuduje nový autosalon a bude rozvíjet autosalony již existující. Soudy však tuto argumentaci nepřijaly, aniž se vypořádaly s otázkou, co vedlo společnost Auto Škoda, a.s. k dodávání dalších vozidel stěžovateli za situace, kdy nedostala zaplaceno za vozidla již odebraná. Za dané situace není možné jeho jednání považovat za trestný čin zpronevěry. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 7 Tdo 474/2002; sp. zn. 4 Tz 73/2001) pak dále konstatoval předpoklady zpronevěry svěřené věci, kterou, podle jeho názoru není možno aplikovat na situaci, kdy za prodaná a vyvezená vozidla nedostal zaplaceno.

K trestnému činu podvodu pak stěžovatel uvedl, že v daném případě nebyly naplněny znaky jeho skutkové podstaty. Závěry soudů tak neměly oporu v provedeném dokazování. Zcela nezdůvodněn pak zůstal výrok o náhradě škody. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel poukázal i na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 733/01; sp. zn. III. ÚS 398/97; sp. zn. IV. ÚS 335/05 a sp. zn. III. ÚS 398/97.

Obecné soudy měly svým postupem porušit ustanovení § 2 odst. 5 a § 125 odst. 1 trestního řádu. S ohledem na uvedené skutečnosti proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Olomouci v plném rozsahu, rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě pak pouze v odsuzující části, včetně výroku o náhradě škody.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 31 T 5/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Po seznámení se s obsahem spisu a napadených rozhodnutí Ústavní soud shledal, že námitky, které stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti použil již dříve v odvolání (č.l. 3817 - 3819) i dovolání (č.l. 3910 - 3915). Soudy se v rámci projednání řádného i mimořádného opravného prostředku předloženými námitkami zabývaly a vypořádaly. Ústavní soud přitom v jejich závěrech neshledal pochybení, která stěžovatel namítal a jež se měla týkat nesprávného posouzení trestného činu zpronevěry či trestného činu podvodu.

Pokud jde o fakt, že stěžovatel byl obžalován ze zpronevěry 139 vozidel a odsouzen pro zpronevěru 129 vozidel, aniž by byl k deseti vozidlům zproštěn obžaloby, konstatuje Ústavní soud, že neshledal v takovém opomenutí zásah do práv stěžovatele. Krajskému soudu nic nebrání vydat zprošťující výrok dodatečně, když v odůvodnění napadeného rozsudku již popsal důvody, které jej vedly ke snížení rozsahu jednotlivých žalovaných dílčích útoků.

Soudy se řádně vypořádaly i s námitkami o vině trestným činem podvodu, a ani v tomto případě stěžovatel neuvedl žádnou skutečnost, která by svědčila o tom, že v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění příslušné skutkové podstaty trestného činu. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Proto Ústavní soud nepovažoval za případný odkaz na vlastní judikaturu a v důsledku toho ani tvrzený zásah do zaručených práv stěžovatele.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2010

Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.