IV. ÚS 279/04
IV.ÚS 279/04 ze dne 21. 6. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 279/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

IV. ÚS 279/04

Ústavní soud ČR rozhodl dne 21. června 2005 v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti Ing. V. M., zastoupeného JUDr. V. M., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 10. 2003, sp. zn. 5 T 43/2003, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 61 To 175/2004, za vedlejší účasti Městského státního zastupitelství v Praze, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 8. 2004 a doplněnou podáním doručeným dne 16. 9. 2004 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv.

I.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 vedeného pod sp. zn. 5 T 43/2003 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 17. 10. 2003, sp. zn. 5 T 43/2003, uznal stěžovatele vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zákona, za což jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků. Zároveň podle § 59 odst. 2 tr. zákona uložil stěžovateli přiměřené omezení, které spočívalo v povinnosti podle svých možností v průběhu zkušební doby uhradit dlužné výživné, řádně plnit běžné výživné a vydat bez prodlení klíče od bytu v P. jeho oprávněným uživatelům a umožnit jim byt řádně užívat.

Rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 61 To 175/2004, tak, že napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu (výrok o vině zůstal nedotčen); stěžovateli uložil podle § 249a odst. 2 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Výkon trestu podmíněně odložil na dobu 1 roku. Zároveň stěžovateli uložil přiměřené omezení spočívající v povinnosti vydat bez prodlení klíče od bytu v P. jeho oprávněným uživatelům.

Uvedené rozsudky Městského soudu v Praze i Obvodního soudu pro Prahu 4 napadl stěžovatel včas ústavní stížností. V ní namítal, že trestním řízením bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], právo na právní pomoc v řízení před soudy [čl. 37 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 3 písmena b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")] , právo na zákonnost (čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR), právo na ochranu základních práv soudní mocí (čl. 4 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 2 Listiny), právo na rovnost před zákonem (čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR), právo na výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě [čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy] a právo na účinné opravné prostředky (čl. 13 Úmluvy).

Podle stěžovatele došlo k zásahu do uvedených základních práv tím, že Městský soud v Praze se řádně nezabýval podaným odvoláním, neprováděl důkazy a nevyslechl svědky stěžovatelem navržené, takže stěžovateli znemožnil prokázat svou nevinu. Napadený rozsudek nebyl správně odůvodněn a v odůvodnění se uvádějí věci neodpovídající skutečnosti. Mezi skutkovými zjištěními soudu a jeho právními závěry nastal extrémní rozpor. Stěžovatel proto navrhl, aby oba napadené rozsudky byly zrušeny.

Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyjádření účastníků a vedlejších účastníků.

Městský soud v Praze, v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 19. 11. 2004, konstatoval, že stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti argumentaci ve shodě se svou obhajobou v průběhu trestního řízení. Tyto argumenty byly v řízení řešeny. Otázka nároku stěžovatele na obhajobu byla řešena usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 61 To 171/04, které je založeno ve spise. V odvolacím řízení nebyly prováděny žádné důkazy, pouze byla podána zpráva o stavu věci, předneseno odvolání a vyjádření k němu a poslední slovo měl stěžovatel. Důkazní návrhy obhajoby byly soudem posouzeny jako nadbytečné a neúčelné.

Obvodní soud pro Prahu 4 v podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 11. 11. 2004, uvedl, že řízení před obecnými soudy podle jeho názoru proběhlo v souladu se zákonem při plném respektování práv obviněného a příslušné rozsudky netrpí žádnými vadami.

Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 16. 11. 2004 uvedla, že v průběhu odvolacího řízení, kterému byla přítomna, nedošlo k žádným procesním pochybením a ani studiem spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 nebyla zjištěna pochybení vytýkaná stěžovatelem. Hodnocení důkazů vyhrazené nalézacímu soudu bylo v souladu s příslušnými ustanoveními tr. řádu (§ 2 odst. 5, 6 tr. řádu), a odvolací soud proto nemohl jeho postupu nic vytknout. Stanovisko k ostatním námitkám stěžovatele, kterých použil před soudem I. stupně v rámci své obhajoby i v odvolacím řízení státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze vyjádřil již při veřejném zasedání před senátem Městského soudu v Praze, kdy bylo navrženo odvolání obžalovaného jako nedůvodné zamítnout.

Obvodní státní zástupkyně pro Prahu 4 v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 5. 11. 2004 konstatovalo, že podle jeho názoru proběhlo celé řízení ve věci obviněného Ing. V. M. v souladu s platnými právními předpisy a žádným z provedených úkonů nebyl tento zkrácen na svých právech; svého vedlejšího účastenství se obvodní státní zástupkyně vzdala.

II.

Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a do značné míry opakuje argumenty, kterými se zabýval odvolací soud a s nimiž se tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal.

Stěžovatel především namítá, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že se městský soud řádně nezabýval písemným odvoláním, napadený rozsudek nebyl správně odůvodněn a v odůvodnění soud uvedl věci neodpovídající skutečnosti, neprováděl řádně důkazy a nevyslechl svědky stěžovatelem navržené, takže stěžovateli nebylo umožněno prokázat svou nevinu.

Ústavní soud konstatoval, že namítané porušení čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR neshledal, neboť obecný soud podle jeho přesvědčení přezkoumal žalobu zákonem předepsaným způsobem, provedl dokazování a na jeho základě rozhodl, přičemž své rozhodnutí odůvodnil. Stejně tak nebylo shledáno, že by stěžovateli, jako účastníku řízení, nebyla poskytnuta v řízení před soudem rovná práva (čl. 90 Ústavy ČR) či byla vůči němu uplatněna státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Jak bylo zjištěno, soudy v řízení postupovaly v souladu s ustanoveními tr. řádu a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti. Pokud došlo k některým procesním pochybením soudu I. stupně (např. ve věci rozhodoval senát, ačkoliv měl rozhodovat samosoudce), soud II. stupně se jimi zabýval a v odůvodnění rozsudku uvedl, proč zmíněná pochybení neměla vliv na spravedlnost rozsudku soudu I. stupně. Vadu, která spočívala v řešení vztahu souhrnnosti ve výroku o trestu, odvolací soud v rámci své pravomoci napravil, když výrok o uloženém trestu zrušil a ve věci sám znovu rozhodl.

Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl.1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl.1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem zakotveným v ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V posuzované věci tak Městský soud v Praze učinil a při svém rozhodování nevybočil z mezí ústavnosti.

Pokud jde o námitku, že soud neprovedl některé důkazy (výslechy svědků), které by prokázaly stěžovatelovu nevinu, Ústavní soud konstatoval, že podle jeho ustálené a obecně dostupné judikatury zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z článku 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které obžalovaný navrhl.

Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že stěžovatel navrhoval jako důkaz ve svůj prospěch výslech některých svědků, kteří měli prokázat, že mu poškozená u soudu vyhrožovala a že to nebyl on, kdo vyměnil zámek u předmětného bytu. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivě zdůvodnil, proč nebylo potřebné tyto důkazy provádět, když skutečnosti týkající se vyhrožování vyplývaly z jiných provedených důkazů a výměna zámku u předmětného bytu nebyla pro vlastní posuzování trestnosti jednání stěžovatele podstatná.

Stěžovatel dále namítal, že bylo porušeno jeho právo na právní pomoc (čl. 40 odst. 3 Listiny), neboť soud zamítl návrh na přiznání bezplatné obhajoby. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 61 To 171/04, které se otázkou obhajoby stěžovatele zabývalo a v němž Městský soud v Praze své rozhodnutí v souladu s ust. § 33 odst. 2 tr. řádu odůvodnil tím, že stěžovatel svou nemajetnost nedoložil. Nic ostatně stěžovateli nebránilo, aby požádal o určení advokáta Českou advokátní komoru, což učinil až pro řízení před Ústavním soudem.

III.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 10. 2003, sp. zn. 5 T 43/2003 a Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 61 To 175/2004, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 21. června 2005

Michaela Židlická předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.