IV. ÚS 2785/13
IV.ÚS 2785/13 ze dne 15. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Milana Ĺackanoviće, Vazební věznice P. O. BOX 84, Olomouc, právně zastoupeného advokátkou JUDr. Helenou Martiňákovou, Na Křivině 1363/4, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 20. 8. 2013 č. j. 6 To 290/2013-818 a usnesení Okresního soudu v Kroměříži 9. 7. 2013 č. j. 9 T 103/2013-780, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 11. 9. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Pravomocným usnesením krajského soudu byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu, jímž bylo rozhodnuto dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů daných ustanovením § 67 písm. a, c) tr. ř. Podaná žádost o propuštění z vazby na svobodu byla zamítnuta, stejně tak nebyl přijat písemný slib obžalovaného a nebyla přijata záruka Natalie Belykh za další chování obžalovaného. Rovněž nebyla přijata ani nabídka peněžité záruky.

Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy při posuzování jeho věci pochybily, neboť v okamžiku podání obžaloby bylo zřejmé, že trestní stíhání stěžovatele minimálně pro dva ze stíhaných skutků bylo nedůvodné, neboť z předložených důkazů vyplývá, že není prokázáno, že skutek spáchal obviněný. Tato okolnost je zcela zásadní pro právní posouzení skutku. Stěžovatel se nemohl dopustit skutků spáchaných dne 21. - 22. 7. 2012 a 7. 12. 2012, neboť z pasu stěžovatele a z výpovědi jeho družky vyplývá, že se stěžovatel v uvedených termínech nacházel na zcela jiných místech. V pátek 20. 7. 2012 odjel stěžovatel se svojí družkou na víkend do Slovinska, kde byli v noci z 20. na 21. 7. 2012 ubytováni v hotelu Trst - SAVA, o čemž svědčí předložená faktura. Dne 21. 7. 2012 se vrátili do Čech, kde pokračovali v dovolené a ubytovali se v Rezidenci Club Canada, o čemž byla opět předložena faktura. Stěžovatel se nemohl dopustit ani skutku spáchaného dne 7. 12. 2012, neboť v té době se nacházel v Sarajevu, o čemž svědčí záznam v pase stěžovatele. Shora zmíněné důkazy mají přitom zcela zásadní vliv na použitou právní kvalifikaci. Při zohlednění uvedených důkazů nedosahuje škoda částky 500.000,- Kč, což má zásadní vliv na použitou právní kvalifikaci a tím na maximální možnou délku vazby. Další pochybení spatřuje stěžovatel v délce řízení o podané žádosti o propuštění z vazby. Toto dle jeho tvrzení trvalo déle než dva měsíce, což považuje s ohledem na intenzitu, s jakou uvalení vazby zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, za nepřípustné. Z ustanovení § 71a tr. ř. přitom jasně vyplývá, že by soudy měly v obdobných věcech rozhodovat bez zbytečného odkladu.
III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech.

Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88).

Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.

Z ústavněprávního hlediska považuje Ústavní soud v předmětném případě za podstatné, že se obecné soudy návrhem stěžovatele zabývaly a v rámci svého odůvodnění uvedly skutečnosti, pro které považují vazbu v předmětném případě za důvodnou. Skutečnost, že stěžovatel s tímto posouzením věci nesouhlasí, není sama o sobě z ústavněprávního hlediska podstatná. Předložil-li stěžovatel důkazy, které mají prokázat v některých skutcích jeho nevinnu, jedná se o věc hodnocení důkazů, která náleží především do působnosti obecných soudů. Krajský soud se navíc tomuto argumentu věnoval, přičemž proti němu postavil získanou pachovou stopu. Není věcí Ústavního soudu, aby posuzoval jednotlivé důkazy ještě předtím, než tak učiní v hlavním líčení obecný soud. V opačném případě by se jednalo o nepřípustné zasahování do pravomoci obecných soudů. Je sice pravdou, že posouzení předložených důkazů má v předmětném případě vliv na maximální délku trvání vazby, nicméně nelze požadovat, aby obecný soud přiřazoval hodnotu jednotlivým důkazům a následně je hodnotil již ve vazebním řízení.

Z hlediska Ústavního soudu je podstatnou především ta skutečnost, zda a případně jak se obecné soudy vypořádaly s důvody vazby, přičemž v projednávané věci lze zcela odkázat na odůvodnění obecných soudů, které se tomuto věnují a uvádějí konkrétní okolnosti případu, které je vedly k jejich závěru o důvodnosti vazby.

Namítá-li stěžovatel přílišnou délku řízení, v němž bylo rozhodováno o jeho návrhu, resp. že nebylo rozhodnuto bez zbytečného odkladu, nutno podotknout, že v současné chvíli, již bylo o jeho návrhu rozhodnutu, tedy případný zásah do jeho ústavně zaručených práv již netrvá, není aktuální. Má-li soud rozhodnout ve lhůtě bez zbytečného odkladu, neznamená to, že pokud bude rozhodovat déle než dva měsíce, že automaticky došlo k zásahu do práv stěžovatele. Přiměřenou délku lhůty je třeba vždy vykládat s ohledem na konkrétní okolnosti konkrétního případu. Navíc z ústavní stížnosti stěžovatele nevyplývá, že by tento učinil některý z úkonů vyplývajících ze zákona o soudech a soudcích, jímž by brojil proti přílišné délce soudního řízení.

Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2013

Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.