IV. ÚS 278/04
IV.ÚS 278/04 ze dne 14. 8. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele K.T., zastoupeného advokátkou JUDr. V.O., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2003, čj. 53 Co 472/2002-426, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 6. 2004, čj. 22 Cdo 487/2004-463, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

I.

Ústavnímu soudu byl dne 16. 8. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud" či "soud prvního stupně") ze dne 28. 3. 2002, čj. 15 C 151/98-371, bylo k návrhu M.T. a J.T., bratrů stěžovatele (dále jen "vedlejší účastníci"), rozhodnuto, že se zrušuje spoluvlastnictví vedlejších účastníků a stěžovatele k pozemku parc. č. 1336/1 se stavbou č. p. 765 a k pozemku parc. č. 1336/2, vše v P., zapsáno u Katastrálního úřadu P., na listu vlastnictví č. 1501, katastrální území H., a že se předmětné nemovitosti přikazují do vlastnictví vedlejších účastníků, přičemž ti jsou povinni stěžovateli vyplatit částku 9 651 673,30 Kč. Stěžovatel byl dále zavázán uhradit náklady řízení. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud" či "odvolací soud") k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 16. 4. 2003, čj. 53 Co 472/2002-426, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil pouze způsob výplaty předmětné částky. Městský soud rovněž změnil výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů nepřiznává. Dovolání stěžovatele, jehož přípustnost stěžovatel opíral o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 6. 2004, čj. 22 Cdo 487/2004-463, odmítnuto, když tento neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především zopakoval námitky, jež uplatnil v odvolacím a dovolacím řízení, přičemž zdůraznil některé skutečnosti, jež dle jeho názoru svědčily o tom, že rozdělení spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem by bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a byly tedy dány předpoklady pro aplikaci § 142 odst. 2 občanského zákoníku, jenž umožňuje soudu v odůvodněných případech návrh na vypořádání spoluvlastnictví zamítnout. Stěžovatel rovněž namítal, že předmětné nemovitosti byly nesprávně oceněny, neboť před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu nabyla účinnosti "vyhláška č. 548/2002 Sb." (míněno zřejmě vyhláška č. 540/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých předpisů) a rovněž nová cenová mapa města P. Odvolací soud ani soud dovolací však tyto skutečnosti při svém rozhodování nezohlednily.

Stěžovatel dále konstatoval, že oceňování nemovitostí se v P. zpravidla provádí tržní cenou, ta ovšem obecnými soudy nebyla řádně zjištěna. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na výpověď znalce, jenž cenu předmětných nemovitosti zjišťoval, učiněnou dne 28. 3. 2002 v průběhu jednání před obvodním soudem. Znalec ve své výpovědi uvedl, že tržní cena nemovitostí by se dala zjistit, ale on takto nemovitosti neoceňuje, to dělají tržní odhadci. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, stěžovatel se domníval, že dovolání bylo připuštěno městským soudem a bylo důvodné, Nejvyšší soud tedy pochybil, jestliže jej odmítl. V závěru své ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek, vyplývající z čl. 11 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

II.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla tedy podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis obvodního soudu, sp. zn. 15 C 151/98, a vyjádření účastníků řízení.

Nejvyšší soud České republiky ve svém vyjádření uvedl, že se stěžovatel zřejmě mylně domníval, že poučení dané mu odvolacím soudem zakládá přípustnost dovolání. Odvolací soud ovšem v souladu se zákonem stěžovatele poučil toliko v tom smyslu, za jakých podmínek je odvolání přípustné, nikoliv že je přípustné bez dalšího. Stěžovatel ani v dovolání ani v ústavní stížnosti neuvedl, v čem spatřuje otázku, která z napadeného rozsudku odvolacího soudu činí zásadní rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jedinou otázkou, jíž by bylo možno považovat za zásadní, je posouzení, zda je cenu pro vypořádání spoluvlastnického podílu nutno stanovit podle cenových předpisů či jako cenu tržní. Touto problematikou se již zabýval Ústavní soud v nálezu, sp. zn. III. ÚS 102/94, v němž konstatoval, že za rozhodující nutno považovat cenu tržní. Tento nález byl obecnými soudy respektován, neboť z výpovědi znalce vyplývá, že jím stanovená cena je cenou tržní, obecné soudy tedy vycházely z tržní ceny.

I v případě, že by výše tržní ceny byla stanovena nesprávně, jednalo by se o otázku skutkovou a nikoliv právní, tedy o otázku nezpůsobilou založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud dále odkázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 539/98, v němž Ústavní soud vyslovil zásadu minimalizace zásahů do rozhodování dovolacího soudu ve vztahu k posouzení, zda má daná otázka po právní stránce zásadní význam. V závěru svého vyjádření Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Městský soud pak k výzvě Ústavního soudu uvedl, že námitky obsažené v ústavní stížnosti považuje za neopodstatněné a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 16. 4. 2003, čj. 53 Co 472/2002-426. Vedlejší účastníci poté především vyjádřili nesouhlas s argumentací stěžovatele, týkající se jeho aktivit souvisejících s předmětnými nemovitostmi a vztahů mezi spoluvlastníky. Pokud jde o napadená rozhodnutí, vedlejší účastníci je považovali za správná, pouze konstatovali, že v důsledku délky soudního řízení vzrostla cena předmětných nemovitostí na čtyřnásobek. Vedlejší účastníci zdůraznili, že v návaznosti na chybný zápis Katastrálního úřadu v P. byl stěžovatel uveden jako spoluvlastník nemovitostí, jejichž výstavbu vedlejší účastníci financovali z vlastních prostředků. Stěžovatel tak vydáním napadených rozhodnutí získal o 3 271 294 Kč více, než by mu jinak náleželo, tím, že tyto nemovitosti byly chybně začleněny do celkové ceny rozdělované nemovitosti. Ve vztahu k rozhodování odvolacího soudu pak vedlejší účastníci poukázali na skutečnost, že důvodem odvolání stěžovatele proti rozsudku obvodního soudu ze dne 28. 3. 2002, čj. 15 C 151/98-371, byl jeho nesouhlas se zrušením spoluvlastnictví, nikoliv změna vyhlášky o oceňování nemovitostí. Stěžovatel měl dostatečný prostor k prokázání svých tvrzení, nelze tedy mít za to, že by bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Stejně tak nebylo dle názoru vedlejších účastníků dotčeno právo stěžovatele na ochranu vlastnictví, neboť obecné soudy správně aplikovaly ustanovení § 142 občanského zákoníku. Došlo-li k trvalému a nepřekonatelnému vyhrocení vztahů mezi spoluvlastníky, nelze, nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 142 odst. 2 občanského zákoníku, situaci řešit jinak než dle § 142 odst. 1 občanského zákoníku. Vedlejší účastníci proto navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Stěžovatel reagoval na vyjádření účastníků přípisem ze dne 22. 11. 2005, v němž zopakoval argumentaci, jíž uplatnil ve své ústavní stížnosti, a vedl obsáhlou polemiku se skutečnostmi uváděnými vedlejšími účastníky. Ve vztahu k vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatel opětovně zdůraznil, že v dovolání poukazoval na to, že cena předmětných nemovitostí nebyla stanovena podle cenových předpisů platných v době rozhodování soudu, dovolací soud to však nevzal v úvahu. Není pravda, že obecné soudy vycházely z tržní ceny, cena byla vypočtena podle cenových předpisů a i z výpovědi znalce vyplývá, že se o tržní cenu nejednalo.

III.

Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.

Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatele s hodnocením důkazů obecnými soudy a s jejich závěry, že neexistovaly důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by nemělo být zrušeno a vypořádáno spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem. Obsah ústavní stížnosti se přitom do značné míry shodoval s námitkami, jež stěžovatel uplatnil v odvolacím a dovolacím řízení. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud rovněž připomíná, že spočívá-li ústavní stížnost v pouhé polemice se závěry obecných soudů, a to zpravidla ve shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 63, str. 481 a násl.). Z rozhodnutí obecných soudů je přitom dostatečně zřejmé, z jakých skutkových zjištění vycházely a jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily. Obecné soudy se rovněž důsledně vypořádaly se všemi relevantními námitkami stěžovatele, přičemž jejich právní závěry se ve vztahu ke skutkovým zjištěním jeví jako přiléhavé. Za těchto okolností nepříslušelo Ústavnímu soudu tyto závěry jakkoliv přehodnocovat. Jestliže stěžovatel vytýkal odvolacímu soudu, že nereagoval na změnu právní úpravy a na novou cenovou mapu, nutno podotknout, že odvolací soud přezkoumává skutková zjištění k datu vydání rozhodnutí soudu prvního stupně; pro rozhodnutí ve věci tedy nebyly stěžovatelem uváděné skutečnosti podstatné. Z ustálené judikatury Ústavního soudu i judikatury Evropského soudu pro lidská práva přitom plyne, že ačkoli čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, V.H. proti Nizozemí, 1994). Není proto porušením ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces, jestliže se soud touto jeho námitkou, postrádající ve vztahu k projednávané věci jakoukoliv relevanci, v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval. Ani námitce stěžovatele, týkající se nedostatků znaleckého posudku, nemohl Ústavní soud přisvědčit. Měl-li stěžovatel za to, že znalec dospěl při určování obecné ceny nemovitostí k nesprávným závěrům, mohl navrhnout zpracování revizního znaleckého posudku, který by případné pochybnosti odstranil. Jestliže tak stěžovatel neučinil, nemohl se Ústavní soud s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti touto jeho námitkou věcně zabývat, neboť stěžovatel nevyužil v průběhu řízení všech možností, jež mu právní řád k ochraně jeho práv poskytoval.

Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 2004, čj. 22 Cdo 487/2004-463, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, Nejvyšší soud v něm posuzoval toliko přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud tedy zkoumal, zda je v dovolání stěžovatele obsažena otázka mající po právní stránce zásadní význam, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není. Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, proto neshledal důvod tento právní závěr Nejvyššího soudu, vyplývající z podstaty uplatněného dovolacího důvodu, podrobovat svému přezkumu a jakkoliv jej přehodnocovat. Poučení, které poskytl stěžovateli odvolací soud, nezakládalo samo o sobě přípustnost dovolání, jak mylně dovozoval stěžovatel, nýbrž bylo pouhým konstatováním, za jakých okolností je dovolání přípustné.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. 8. 2006

Vlasta Formánková předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.