IV. ÚS 2777/12
IV.ÚS 2777/12 ze dne 16. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, AK se sídlem Masná 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012 č. j. 32 Cdo 350/2012-582 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 8. 2011 č. j. 15 Co 355/2010-535 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou dne 20. 7. 2012 faxem, řádně doplněnou do tří dnů jejím originálem, se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě a usnesení Nejvyššího soudu připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že ve sporu o smluvní pokutu ze smlouvy o dílo, uzavřené podle obchodního zákoníku mezi stěžovatelem jako žalobcem a Ing. M. M. jako žalovaným, Okresní soud v Ostravě vyhověl žalobě stěžovatele a rozsudkem ze dne 31. 3. 2010 č. j. 32 C 240/2002-464 uložil žalovanému zaplatit stěžovateli částku 83 669,29 Kč; žalobnímu návrhu na zaplacení 8,5% úroku z prodlení z žalované částky od 26. 9. 2001 do zaplacení soud nevyhověl a v tomto rozsahu žalobu zamítl. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě změnil rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl, v zamítavém výroku jej potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné s odkazem na ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť peněžité plnění, o němž bylo v obchodním sporu rozhodnuto, nepřevýšilo 100 000 Kč. Ve vztahu k dovolacím námitkám Nejvyšší soud zdůraznil, že předmětem dovolacího řízení nebyl pouze 8,5% úrok z prodlení z částky 83 669,29 Kč, nýbrž i tato jistina, k níž se uvedený úrok z prodlení vztahoval.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že na dodávku solárního systému ohřevu vody pro jeho rodinný dům uzavřel smlouvu o dílo, ve které žalovaný zhotovitel - podnikatel uvedl, že se řídí obchodním zákoníkem. Stěžovatel však jako podnikatel nikdy nevystupoval a měl za to, že se dodávka řídí občanským zákoníkem, k této otázce ostatně obecné soudy nikdy strany sporu nevyslechly a nezjistily jejich vůli. Stěžovatel měl za to, že dovolání je přípustné, neboť směřovalo proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ale také i proto, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem a judikaturou Nejvyššího soudu [§ 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona], a rozhodnutí dovolacího soudu tak považoval za nesprávné a nezákonné. Stěžovatel rovněž vyjádřil přesvědčení, že dovolání bylo přípustné i v otázce příslušenství pohledávky (úroky z prodlení) a dále i pro nedostatky spadající pod důvody dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., které blíže rozvedl.
Ústavní soud nejprve přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti němu směřující je zjevně neopodstatněná.

Způsob, jakým Nejvyšší soud posoudil naplnění podmínek pro připuštění dovolání, jakož i právní závěr z něho vyplývající, Ústavní soud zcela akceptoval, neboť, jak vyplynulo z odůvodnění přezkoumávaného usnesení, dovolací soud měl vzhledem k obsahu spisu opodstatněně za nepochybné, že předmětem sporu byla obchodní věc; ke shodnému závěru dospěly i soud prvního a druhého stupně. Námitka stěžovatele, že obecné soudy nezjistily, jakým právním předpisem se vztah účastníků řídil, nebyla na místě, neboť z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě je zřejmé, že jak nalézací, tak i soud odvolací respektovaly ujednání smluvních stran prohlašující, že uzavírají smlouvu o dílo v souladu s ustanovením § 536 obchodního zákoníku.

Obchodní zákoník v ustanovení § 262 odst. 1 připouští volbu právního režimu závazkových vztahů smluvních stran i v situaci, kdy jedna ze smluvních stran není podnikatelem, a proto uzavřel-li stěžovatel (nepodnikatel) s žalovaným (podnikatelem) platně smlouvu o dílo podle obchodního zákoníku, nelze závěru dovolacího soudu o tom, že šlo o obchodní věc, ničeho vytknout. Na tom nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že byl přesvědčen o opaku, neboť stěžovatel neprokázal, resp. dokonce ani netvrdil, že by kdy v průběhu řízení před soudem prvního a druhého stupně charakter sporu relevantním způsobem zpochybnil. V tomto směru lze jen připomenout obecnou zásadu soukromého práva, podle které je na účastnících sporu, aby pečlivě vážili, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí v souladu s hmotnými i procesními normami usilovat o ochranu svých práv (vigilantibus iura scripta sunt).

Ústavní soud nezpochybňuje praxi Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího ohledně interpretace a aplikace § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a v řadě svých rozhodnutí použití citovaného stanovení Nejvyšším soudem aproboval (srov. nález sp. zn. I. ÚS 750/06 ze dne 6. 6. 2007, N 93/45 SbNU 335), což, jinými slovy vyjádřeno, znamená, že standardní aplikaci citovaného ustanovení nepovažoval za porušení základních práv jednotlivce. Ústavní soud rovněž v řadě svých rozhodnutí vyložil, že právo na přístup k soudu není absolutní; tohoto práva je možno se domáhat jen za zákonem stanovených podmínek. Takovými jsou např. i omezení týkající se přípustnosti procesních prostředků (především podávaných u vyšších soudních instancí), a proto zákonodárcem zakotvené vyloučení některých věcí z přezkumu soudu dovolacího Ústavní soud nepovažuje v obecné rovině za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pokud jde o přípustnost dovolání ve vztahu k výroku o úrocích z prodlení [je-li výlučně napaden, ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. se neuplatní], Ústavní soud zcela odkazuje na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nímž se ztotožňuje, neboť ověřil, že předmětem dovolacího řízení nebyly výlučně úroky z prodlení, ale i (ne-li především) jistina ve výši 83 669,29 Kč, ke které se úroky upínaly.

Verifikace právních závěrů Nejvyššího soudu byla rozhodující pro posouzení lhůty k podání ústavní stížnosti směřující proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí nejen řádný opravný prostředek a též mimořádný opravný prostředek (vyjma návrhu na obnovu řízení). Podle odst. 4 téhož ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Z těchto ustanovení vyplývá, že lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu je možné odvíjet od doručení rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné dovolání, pouze za předpokladu, že důvod nepřípustnosti dovolání závisel na uvážení dovolacího soudu. Případem, kdy je přípustnost dovolání závislá na uvážení dovolacího soudu, je dovolání podané podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy dovolání, které směřuje proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Typicky je to tehdy, kdy účastník řízení předestře dovolacímu soudu otázku (argumentaci), kterou považuje za otázku (argumentaci) po právní stránce zásadního významu a Nejvyšší soud tuto otázku co do její kvality posoudí opačně; tehdy vyslovená nepřípustnost dovolání závisela na uvážení Nejvyššího soudu upínajícímu se právě a výlučně k tomu, zda věc sama je či není významu po právní stránce zásadního.

O takový případ se však ve stěžovatelově případu nejednalo, neboť dovolání bylo odmítnuto nikoliv na základě uvážení Nejvyššího soudu, ale v důsledku zákonem stanoveného hodnotového omezení jeho přípustnosti; navíc o tom, že je dovolání nepřípustné, byl stěžovatel v rozsudku odvolacího soudu poučen. Beneficium zachování lhůty k podání ústavní stížností proti rozhodnutí odvolacího soudu zde tedy neplatí.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Ústavní soud dotazem u Okresního soudu v Ostravě ověřil, že stěžovateli, resp. jeho právní zástupkyni, byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě doručen dne 4. 8. 2011. Ústavní stížnost proti němu směřující byla podána až dne 20. 7. 2012, což za okolností daného případu vedlo Ústavní soud k závěru, že šlo o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dílem podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a dílem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Učinil tak jediným, a to senátním rozhodnutím, neboť k odmítnutí návrhu pro zjevnou neopodstatněnost je povolán senát.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 16. srpna 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.