IV. ÚS 2768/08
IV.ÚS 2768/08 ze dne 3. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. M. N., zastoupeného JUDr. Vladimírem Procházkou, advokátem Advokátní kanceláře v Plzni, Rooseveltova 16, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008 č. j. 2 Afs 12/2008-164 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2007 č. j. 58 Ca 62/2005-56, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho základních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, rozsudkem ze dne 13. 8. 2008 č. j. 2 Afs 12/2008-164 Nejvyšší správní soud zamítl jeho kasační stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2007 č. j. 58 Ca 62/2005-56, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 22. 7. 2005 č. j. 7143/05-110Ga. Uvedeným rozhodnutím Finanční ředitelství v Plzni zamítlo jeho odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu Plzeň-sever ze dne 10. 11. 2004 pod č. 1040001113 a č. j. 67776/04/145910, jímž byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002 na základě pomůcek podle ustanovení § 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), ve výši 127.988,-Kč.

3. Podle stěžovatelova názoru nebyly v jeho případě k vyměření daně podle pomůcek splněny zákonné podmínky uvedené v ustanovení § 31 odst. 5 daňového řádu, neboť tvrzení o chybách a nesrovnalostech, které správce daně stěžovateli v jeho účetnictví vytýkal, se nepotvrdily a nebyly pravdivé. V přezkumných řízeních finanční ředitelství a obecné soudy pak pouze opakovaly nepodložená tvrzení, aniž by se zabývaly jejich pravdivostí. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá konkrétní příklady nesrovnalostí, vysvětluje důvody vkládání jím opravených dokladů, argumentuje nesprávným výpočtem obchodní přirážky a celkově označuje postup správce daně za svévolný se snahou nalézt nedostatky v jeho účetnictví. Obecné soudy podle stěžovatelova názoru v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutích jen opakují to, co ve svých rozhodnutích uvedly již finanční orgány. Postupem obecných soudů tak byla porušena zásada spravedlivého a nestranného procesu, včetně principu rovnosti stran, neboť obecné soudy tvrzení stěžovatele přehlížely, neuznávaly jeho námitky a ani se jimi po obsahové stránce nezabývaly. Neodstranily tak pochybení, ke kterým došlo ze strany správce daně, jenž podle názoru stěžovatele neprokázal takové závady v jeho účetnictví, v jejichž důsledku by správce daně nemohl stanovit daňovou povinnost dokazováním. Obecné soudy tak napadenými rozhodnutími zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a neposkytly ochranu jeho základnímu právu, aby ukládané povinnosti měly zákonný podklad. V závěru ústavní stížnosti proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil.

II.

4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Plzni sp. zn. 58 Ca 62/2005 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni.

5. Nejvyšší správní soud k obsahu ústavní stížnosti především konstatuje, že argumentace použitá v ústavní stížnosti se obsahově značně překrývá s argumentací dříve použitou stěžovatelem v kasační stížnosti a podrobně opakuje průběh daňového řízení. Vzhledem k tomu, že se s touto argumentací Nejvyšší správní soud dostatečně vypořádal v rozsudku, který v této věci vydal (a který je v souladu s jeho ustálenou judikaturou), odkazuje v plném rozsahu na jeho odůvodnění. V daném případě totiž Nejvyšší správní soud aplikoval standardní "test použití pomůcek při stanovení daňové povinnosti", spočívající v kumulativním splnění třech podmínek: (1.) daňový subjekt nesplnil některé ze svých povinností při dokazování, (2.) bez této součinnosti nebylo možno stanovit daň dokazováním a (3.) daň mohla být prostřednictvím pomůcek stanovena spolehlivě. Při stanovení daňové povinnosti pomůckami je navíc nutno respektovat princip proporcionality, což především znamená, že podmínka nesplnění některé z povinností ze strany daňového subjektu se nemůže vztahovat pouze k některé položce - s ohledem na celkovou výši daňové povinnosti - spíše okrajové povahy, nýbrž že se musí jednat o záležitost zásadní.

6. Nejvyšší správní soud má za to, že podstata ústavní stížnosti spočívá v rozporování skutkových závěrů, k nimž správní orgány i soudy dospěly v předchozích řízeních, přičemž Ústavní soud podle svojí ustálené judikatury není povolán k tomu, aby v těchto případech přezkoumával učiněné skutkové závěry, vyjma případů extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry a doplnění dokazování samotným Ústavním soudem. Podle názoru Nejvyššího správního soudu zmíněný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry v daném případě nenastal a ústavní stížnost by proto měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, protože ve skutečnosti činí z Ústavního soudu jen jakousi další přezkumnou instanci, což ve svých důsledcích jeho postavení degraduje. Odmítá, že by soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces, jelikož stížnostní argumentace byla zdejším soudem přezkoumána pečlivě a zodpovědně, nicméně na základě všech argumentů popsaných v odůvodnění napadeného rozsudku soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud navrhuje ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.

7. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření uvádí, že se v odůvodnění rozsudku podrobně zabýval všemi žalobními námitkami stěžovatele. Svůj závěr o důvodnosti stanovení daně postupem podle § 31 odst. 5 daňového řádu za použití pomůcek opřel o argumentaci, že stěžovatel ve smyslu § 31 odst. 9 daňového řádu nesplnil svoji zákonnou povinnost prokázat skutečnosti, které uvedl v daňovém přiznání a k jejichž průkazu byl vyzván. Stěžovatel byl v daňovém řízení opakovaně vyzýván, aby prokázal správnost tvrzení o svém příjmu uvedeném v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2002 a k předložení věrohodných důkazních prostředků o výši obchodní přirážky vyplývající z jeho účetnictví. Daňovou povinnost nebylo možné stanovit dokazováním a vycházet z účetních dokladů stěžovatele, neboť jeho účetní evidence nebyla úplná, nevedl skladovou evidenci zásob, provedl pouze fyzickou inventuru zásob, neprovedl její kontrolu se stavem účetním, byly zjištěny pochybnosti ohledně dokladů o prodeji, nevedl knihu pohledávek a závazků a nepředložil věrohodné důkazy, které by jednoznačně výši jeho příjmů v roce 2002 prokazovaly. Z odůvodnění jeho rozsudku je zřejmé, že není správné tvrzení stěžovatele, že se chyby a nesrovnalosti v účetnictví stěžovatele nepotvrdily. Dle názoru soudu byly splněny podmínky pro stanovení daně postupem podle § 31 odst. 5 daňového řádu za použití pomůcek. Závěry Finančního úřadu Plzeň-sever a Finančního ředitelství v Plzni nelze označit jako nepodložená tvrzení těchto správních orgánů, jejichž pravdivostí by se krajský soud nezabýval. Závěry správních orgánů obou stupňů vychází z obsahu správních spisů obou stupňů a jsou zejména v odůvodnění rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni podrobně a srozumitelně zdůvodněny. Správností závěrů správních orgánů obou stupňů se krajský soud v rozsahu včas uplatněných žalobních bodů zabýval a jeho závěry jsou zřejmé z odůvodnění jeho rozsudku v této právní věci. Dle názoru Krajského soudu v Plzni k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny v dané právní věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Shora uvedená vyjádření Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí. III.
9. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě pouze opakuje argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňoval již v podané žalobě proti rozhodnutí správního orgánu a v podané kasační stížnosti. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další, třetí soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti správních orgánů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v rámci správního soudnictví, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.

10. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní.

11. K námitkám stěžovatele stran postupu správce daně Ústavní soud připomíná, že v daňovém řízení má daňový subjekt nejen povinnost tvrzení (v podobě daňového přiznání), ale i povinnost důkazního břemene, vztahující se k prokázání skutečností, jež je povinen uvést v daňovém přiznání a v zákonem uložených účetních evidencích, tedy skutečností, které se váží k jeho daňové povinnosti. Vlastní posouzení toho, zda stěžovatel unesl břemeno tvrzení a břemeno prokázání příslušných skutečností na základě jím poskytnutých údajů, Ústavnímu soudu s ohledem na jeho kompetence přezkoumávat nepřísluší, neboť je pouze oprávněn ověřit, zda správní orgány a posléze pak obecné soudy dostatečně a především přezkoumatelným způsobem své závěry o neunesení důkazního břemene, v jehož důsledku bylo posléze nutné stanovit daň podle pomůcek, zdůvodnily.

12. Ústavní soud zdůrazňuje, že ke kasaci napadených rozhodnutí přistupuje jen v závažných případech, když zjištěné porušení základních práv dosahuje intenzity ústavnosti. Z výše uvedeného však dle Ústavního soudu vyplývá, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překročily hranice ústavnosti, splněny nejsou. O nepřípustné ústavněprávní konsekvence by mohlo v posuzované věci jít v případě, že by správní orgán, a potažmo i soudy rozhodující v nyní posuzované věci, očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonného standardu soudního přezkumu vymezeného pro případy přezkumu stanovení daně dle pomůcek (§ 31 odst. 5, § 44, § 50 odst. 5 daňového řádu), anebo byly-li by skutkové závěry, nezbytné pro hodnocení věcných a procesních podmínek pro tento způsob stanovení daně, výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu). Rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) by byl dán také tehdy, pokud by odpovídající skutková zjištění a právní závěry obecné soudy srozumitelně a přesvědčivě ve vydaných rozhodnutích nezdůvodnily. Pochybení takového rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo, neboť správními orgány ani obecnými soudy podaný výklad není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základ a je adekvátně odůvodněn.

13. Po přezkumu ústavnosti řízení před krajským soudem i Nejvyšším správním soudemdospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem a postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy vyšly ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu, a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě odůvodnily. Nejvyšší správní soud se podrobně zabýval všemi námitkami stěžovatele, uvedenými v kasační stížnosti a každou z nich přiléhavou argumentací vyvrátil. Ústavní soud nepovažuje za nezbytné jím uvedenou argumentaci opakovat a odkazuje v tomto směru na odůvodnění jeho rozhodnutí. Dle přesvědčení Ústavního soudu postupem obecných soudů nebylo zasaženo do stěžovatelova práva na spravedlivý proces a stěžovateli byla dána možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem.

14. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2009

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.