IV. ÚS 2766/09
IV.ÚS 2766/09 ze dne 11. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného JUDr. Marií Myslilovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Pařížská 28, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 631/2009 ze dne 22. července 2009, proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 510/2007 ze dne 14. května 2008 a proti rozsudku Okresního soudu v Chebu sp. zn. 7 T 189/2005 ze dne 26. září 2007 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem, práva stěžovatele na spravedlivý proces obsaženého v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, principu zákonnosti postupu orgánů státní moci, stanoveného v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a v čl. 2 odst. 2 Listiny a práva stěžovatele na osobní svobodu garantovaného v čl. 8 odst. 1 Listiny, domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ze spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 7 T 189/2005 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Chebu sp. zn. 7 T 189/2005 ze dne 26. září 2007 byl stěžovatel spolu s dalším obžalovaným J. H. uznán vinným trestným činem zneužívání vlastnictví podle § 258 trestního zákona. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle § 258 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 trestního zákona mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyři a půl roku. Odvolání obžalovaného a státního zástupce Krajský soud v Plzni usnesením sp. zn. 8 To 510/2007 ze dne 14. května 2008 podle § 256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 7 Tdo 631/2009 ze dne 22. července 2009 podle § 265i odst. 1 písm. d) trestního řádu odmítl, neboť nesplňovalo náležitosti dovolání.

S ohledem na důvod odmítnutí dovolání stěžovatele Nejvyšším soudem se Ústavní soud zaměřil nejprve na posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 631/2009 ze dne 22. července 2009. Stěžovatel v ústavní stížnosti žádné námitky stran tohoto rozhodnutí neuvádí.
Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát poukázal na to, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud přezkoumal usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 631/2009 ze dne 22. července 2009 z hlediska jeho ústavnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této části není důvodná.

Podle § 265i odst. 1 písm. d) trestního řádu Nejvyšší soud odvolání odmítne, nesplňuje-li náležitosti obsahu dovolání.

Dovolání stěžovatele podané u Okresního soudu v Chebu dne 21. listopadu 2008 nesplňovalo náležitosti stanovené pro dovolání § 265f odst. 1 trestního řádu. Proto byl stěžovatel v souladu s § 265h odst. 1) Okresním soudem v Chebu vyzván k odstranění těchto vad, o kterých byl výslovně vyrozuměn, a to v zákonné dvoutýdenní lhůtě. Zároveň byl poučen o tom, že v případě včasného neodstranění vytýkaných vad bude dovolání odmítnuto. Stěžovatel na výzvu nijak nereagoval.

Za této situace dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud nepochybil, když s ohledem na uvedené skutečnosti dovolání stěžovatele s odkazem na § 265i odst. 1 písm. d) trestního řádu odmítl, neboť postupoval v souladu s citovaným kogentním ustanovením "jednoduchého práva". Své rozhodnutí též v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnil. Ústavní soud, nemaje potřebu k němu cokoli dodat, na ně odkazuje. V usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 631/2009 ze dne 22. července 2009 tak není možno spatřovat protiústavní zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. V části proti němu směřující je tak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Následně se Ústavní soud zaměřil na posouzení zbývající části ústavní stížnosti. Se zřetelem k výše učiněným závěrům bylo nejprve třeba zkoumat, zda jsou splněny všechny podmínky pro její věcné projednání.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného řízení.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle § 75 odst. 2 cit. zákona.

Podmínkou, která musí být splněna ještě před podáním ústavní stížnosti podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je tedy vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.

V případě stěžovatele bylo posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně jeho práva ve smyslu citovaného § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu poskytoval, dovolání.

Jak bylo uvedeno výše, stěžovatelovo (přípustné) dovolání neobsahovalo stanovené náležitosti, a stěžovatel tento nedostatek neodstranil ani na výzvu soudu. Tím se stěžovatel dopustil procesního pochybení, které mělo za následek nezbytnost odmítnutí dovolání. Nejvyššímu soudu tak bylo zabráněno, aby se dovoláním věcně zabýval. Uvedené počínání stěžovatele pak nelze považovat za relevantní vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, nezbytné pro závěr o přípustnosti projednávané ústavní stížnosti. Povinností stěžovatele totiž je před podáním ústavní stížnosti vyčerpat veškeré dostupné opravné prostředky nejen formálně, ale i materiálně. Nestačí tedy opravný prostředek pouze uplatnit, ale příslušný orgán musí mít na jeho základě možnost věcně se jím zabývat a rozhodnout (obdobně srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/2000, sp. zn. II. ÚS 209/01 nebo sp. zn. IV. ÚS 686/09).

Nevyčerpání procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje (v daném případě dovolání) zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V části směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 510/2007 ze dne 14. května 2008 a proti rozsudku Okresního soudu v Chebu sp. zn. 7 T 189/2005 ze dne 26. září 2007 se tak jedná o nepřípustný návrh.

Ústavnímu soudu zbývalo posoudit, zda v daném případě nelze postupovat podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle uvedeného ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), jestliže ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Postup podle uvedeného ustanovení ovšem v projednávaném případě není možný. Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z obecné zásady, jež stanoví, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Každou takovou výjimku je proto nutno interpretovat restriktivním způsobem, toliko v mimořádných případech, kdy by mohla být ohrožena efektivita ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V případě stěžovatele tomu tak evidentně není, neboť stěžovatel si mohl zajistit ochranu svých práv v řízení před dovolacím soudem. Svým nedůsledným procesním postupem ovšem promarnil možnost, aby Nejvyšší soud jeho dovolání přezkoumal a ochranu jeho práv případně zajistil.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. ledna 2010

Miloslav Výborný předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.