IV. ÚS 2748/13
IV.ÚS 2748/13 ze dne 24. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 24. září 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatelky Danuše Kudrové, zastoupené JUDr. Radkem Spurným, advokátem se sídlem Želénská 1291, Duchcov, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích č. j. 108 C 60/2011-59 ze dne 17. 7. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 8. 9. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení "výroku II." rozsudku Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") č. j. 108 C 60/2011-59 ze dne 17. 7. 2012 pro jeho rozpor s čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozsudkem č. j. 108 C 60/2011-59 ze dne 17. 7. 2012 uložil stěžovatelce povinnost uhradit obchodní společnosti SAMBULAR s. r. o. (dále jen "vedlejší účastnice") částku 5,74 EUR a na náhradě nákladů řízení částku 20.753,- Kč. Předmětem řízení byla původně pohledávka vedlejší účastnice ve výši 1.320,- EUR, nicméně v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno poté, co stěžovatelka pohledávku uhradila a vedlejší účastnice vzala žalobu zpět. Částka 5,74 EUR představovala úrok z prodlení za dobu od 18. 11. 2011, resp. 21. 11. 2011 do 8. 12. 2011. Stěžovatelka podala, v souladu s poučením obsaženým v rozsudku okresního soudu, do výroku o nákladech řízení odvolání, nicméně toto bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") č. j. 17 Co 76/2013-81 ze dne 30. 4. 2013 jako nepřípustné odmítnuto s odůvodněním, že nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve věci samé přesahujícím částku 10.000,- Kč.

Stěžovatelka napadla "výrok II." (z kontextu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka mínila výrok o nákladech řízení) rozsudku okresního soudu ústavní stížností, jejíž podstatou bylo tvrzení, že okresní soud měl, na základě kritérií stanovených rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1525/2001, aplikovat ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), neboť účelem žaloby nebylo přimět stěžovatelku k uhrazení jistiny, nýbrž toliko získat náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka zdůraznila, že své závazky hradila kvalitněji než je v dopravní sféře obvyklé; pokud by vedlejší účastnici skutečně šlo o úhradu jistiny, přistoupila by k upomínce, což se však nestalo. Stěžovatelka v této souvislosti citovala nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3698/10 a I. ÚS 329/08, dle nichž má civilní proces sloužit k ochraně subjektivních práv a nikoliv k vytváření snadného a neodůvodněného zisku na úkor protistrany. Rozhodovací praxe, k níž se okresní soud přiklonil, dle jejího názoru prohlubuje hospodářskou krizi a demotivuje slušné podnikatele, namísto aby přispěla ke kultivaci a stabilizaci podnikatelských a tím i společenských poměrů. Stěžovatelka měla za to, že na její případ potenciálně dopadalo i ustanovení § 143 občanského soudního řádu, neboť svým chováním nezavdala příčinu k podání žaloby. Citované ustanovení se totiž uplatní i v tom případě, kdy žalovaný sice porušil právní povinnost, avšak byl ochoten závadný stav mimosoudně odčinit a pouze z důvodu nedostatku součinnosti ze strany žalobce k nápravě nedošlo. Stěžovatelka závěrem odkázala i na obsah svých podání učiněných v průběhu řízení před obecnými soudy a navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše, tzn., aby rozhodnutí okresního soudu ve výroku o nákladech řízení svým nálezem zrušil.
II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání.
Pokud jde o otázku včasnosti, dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je třeba ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V nyní projednávané věci byl tímto procesním prostředkem rozsudek okresního soudu č. j. 108 C 60/2011-59 ze dne 17. 7. 2012, doručený stěžovatelce dne 8. 8. 2012, proti němuž již nebyl další opravný prostředek přípustný. Stěžovatelka však, vedena nesprávným poučením v rozsudku obsaženým, podala proti citovanému rozhodnutí odvolání, které bylo usnesením krajského soudu č. j. 17 Co 76/2013-81 ze dne 30. 4. 2013 jako nepřípustné odmítnuto. Posledně uvedené rozhodnutí krajského soudu bylo stěžovatelce doručeno dne 8. 7. 2013, přičemž ústavní stížnost došla Ústavnímu soudu prostřednictvím datové schránky dne 8. 9. 2013. Nahlíženo ryze formalisticky, by ústavní stížnost za těchto okolností byla ve vztahu k rozsudku okresního soudu podána opožděně, neboť běh lhůty k podání ústavní stížnosti započal dnem doručení tohoto rozsudku; posledním dnem lhůty by tak bylo pondělí 8. 10. 2012. Ústavní soud však dospěl k závěru, že by bylo nespravedlivé klást stěžovatelce k tíži skutečnost, že postupovala v souladu s nesprávným poučením, jehož se jí dostalo od okresního soudu, a to tím spíše, že zákon o Ústavním soudu vyžaduje, aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval. Domnívala-li se stěžovatelka v důsledku vadného poučení o opravných prostředcích, že existuje procesní prostředek, který doposud nevyužila, neměl by se dle názoru Ústavního soudu její postup, respektující výše vyjádřenou zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, negativně projevit ve sféře jejích procesních práv. Ústavní soud proto považoval lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku okresního soudu za zachovanou.
III.

Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatelky, že existovaly důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž bylo namístě nepřiznat jinak úspěšné vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení, resp. že mělo být postupováno dle § 143 občanského soudního řádu. Okresnímu soudu stěžovatelka vytýkala, že tyto skutečnosti při svém rozhodování nezohlednil a že ustanovení § 150 občanského soudního řádu, resp. § 143 téhož předpisu neaplikoval. K tomu lze uvést následující:

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.

Ústavní soud dále podotýká, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01, publikován tamtéž, svazek 24, nález č. 163, str. 183 a násl.).

Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí tím spíše pro rozhodování dle ustanovení § 150 občanského soudního řádu, které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 619/2000, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 79, str. 165).

Ústavní soud napadené rozhodnutí v naznačeném rozsahu přezkoumal, nicméně žádné pochybení, jež by bylo možno kvalifikovat jako porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, nenalezl. Okresní soud napadený výrok o nákladech řízení řádně a logicky odůvodnil, Ústavnímu soudu proto, s ohledem na výše stanovené meze ústavněprávního přezkumu, nepříslušelo jeho úvahy jakkoliv přehodnocovat. Tvrzení stěžovatelky, že žaloba měla šikanózní charakter a že jejím účelem bylo toliko vymoci náklady řízení, nepovažuje Ústavní soud za průkazné. Ustanovení § 143 občanského soudního řádu na projednávanou věc zjevně nedopadá; stěžovatelka nesplnila včas svůj závazek a byla to tedy ona, kdo zavinil vznik sporu. Ve skutečnosti, že stěžovatelka dle svého vyjádření neobdržela upomínku (vedlejší účastnice ovšem tvrdila, že platby urgovala), nelze spatřovat nedostatek součinnosti ze strany vedlejší účastnice, neboť zákon v rozhodné době povinnost zaslat předžalobní výzvu neukládal (ustanovení § 142a občanského soudního řádu nabylo účinnosti až dne 1. 1. 2013).

Stěžovatelka prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice se závěry obecného soudu v rovině podústavní, stavěla Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2013

Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.