IV. ÚS 2743/12
IV.ÚS 2743/12 ze dne 13. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 4, Voráčovská 14, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2300/2011-201 ze dne 9. května 2012 a proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 582/2010-163 ze dne 12. ledna 2011, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 18 C 130/2008-119 ze dne 31. března 2010 v zamítavém výroku ohledně částky 50.263.059,- Kč takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. 18 C 130/2008-119 ze dne 31. března 2010 k žalobě stěžovatele uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR (dále jen "žalovaná") zaplatit stěžovateli částku 754.548,- Kč s úrokem z prodlení ve specifikované výši od 10. června 2008 do zaplacení (výrok I.), žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 98.672.90,25 Kč s příslušenstvím a úroky z prodlení ve specifikované výši od 10. ledna 2008 do 9. června 2008 z částky 754.548,- Kč zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odvolání žalované proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, v němž jí bylo uloženo zaplatit úroky z prodlení za období od 10. června 2008 do 9. července 2008 a k dovolání stěžovatele proti zamítavému výroku ve věci samé Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 69 Co 582/2010-163 ze dne 12. ledna 2011 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. ohledně povinnosti žalované zaplatit úroky z prodlení z částky 754.548,- Kč od 10. června 2008 do 9. července 2008 změnil tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. ohledně částky 5.087,25 Kč s příslušenstvím z této částky změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit tuto částku s úrokem z prodlení ve specifikované výši od 10. července 2008 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. ohledně částky 50.278.053,- Kč s příslušenstvím a ohledně úroku z prodlení z částky 754.548,- Kč ve specifikované výši od 10. ledna 2008 (v rozsudku je uvedeno datum 10. ledna 2006, avšak evidentně se jedná o písařskou chybu) do 9. června 2008 potvrdil a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ohledně částky 48.379.760,- Kč s příslušenstvím a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 50.263.053,- Kč s příslušenstvím, Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 2300/2011-201 ze dne 9. května 2012 odmítl.

Podstatou hmotněprávních námitek stěžovatele je nesouhlas se závěrem obecných soudů, dle kterých trestním stíháním stěžovatele nemohla být stěžovateli způsobena škoda tím, že ušel zisk a vznikla skutečná škoda obchodní společnosti BIOFERM - lihovar Kolín a.s. (dále jen "spol. BIOFERM"), jejíž je stěžovatel akcionářem.

Dále stěžovatel obecným soudům vytýká též procesní pochybení, když uvádí, že zdůrazňuje, že mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces a odkazuje například na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 3320/09, ve kterém je zdůrazněno, že tzv. "opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost".
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná (a stěžovatel si je této skutečnosti vědom), že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud tedy zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17).

Z obsahu hmotněprávních námitek stěžovatele je zřejmé, že zůstávají zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak je již uvedeno výše, nepřísluší. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR).

Žádné pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Důvody, pro které Městský soud v Praze a Nejvyšší soud dospěly k závěru, dle kterého trestním stíháním stěžovatele nemohla být stěžovateli způsobena škoda tím, že ušel zisk a vznikla skutečná škoda spol. BIOFERM, jejíž je stěžovatel akcionářem, v odůvodnění svých rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, logicky, přehledně a srozumitelně vysvětlují. Ústavní soud proto na tato jejich rozhodnutí, jakožto ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování, pouze odkazuje. Ústavní stížnost je v tomto ohledu podle náhledu Ústavního soudu pouhou polemikou se závěry obecných soudů, takže důvod ke kasaci v záhlaví citovaných rozhodnutí založit nemohla.

Procesní námitka stěžovatele stran opomenutých důkazů pak není taktéž důvodná. Z rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího Ústavní soud zjistil, že stěžovatelem navrhované důkazy k dílčímu nároku na náhradu škody způsobené mu jakožto akcionáři spol. BIOFERM neprovedl proto, že již ze skutkových žalobních tvrzení dospěl k právnímu závěru o nedůvodnosti tohoto nároku stěžovatele a provedení takových důkazů by tedy bylo nadbytečné. Tuto skutečnost pak soud prvního stupně i soud odvolací vysvětlili v odůvodnění svých rozhodnutí a s předmětnými důkazními návrhy stěžovatele se tak řádně vypořádali.

Ústavní soud uzavírá, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 13. srpna 2012

Vlasta Formánková v.r. Předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.