IV. ÚS 274/04
IV.ÚS 274/04 ze dne 23. 9. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti H. Z., zastoupené JUDr. K. T., proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2002, č. j. 33 C 197/98-42, a Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 38 Co 328/2002, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a O. Z., jako vedlejšího účastníka, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

I.

Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že její manželství s vedlejším účastníkem bylo shora označenými rozsudky Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně rozvedeno, ačkoliv u soudů obou stupňů žádala zamítnutí žaloby podané jejím manželem z důvodu, že by jí byla způsobena závažná újma a rozvod není v zájmu nezletilých dětí. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy poukázala na nepravdivost tvrzení uvedených v žalobě a v odvolání navrhla provedení znaleckého posudku stran zdravotního stavu její dcery B., který však Krajský soud v Brně odmítl provést jako nadbytečný. Naproti tomu však krajský soud poskytl značnou výhodu vedlejšímu účastníku, když pominul jeho opakovaně nepravdivá tvrzení o biologické možnosti být otcem nezletilého syna M. Obecné soudy se tedy podle názoru stěžovatelky náležitě nevypořádaly s její právní argumentací a svůj právní názor řádně nezdůvodnily. Z těchto důvodů má stěžovatelka za to, že soudy obou stupňů nezkoumaly příčinu a rozvrat jejího manželství dostatečně a své rozhodnutí odůvodnily povšechně a obecně. Právě skutečnost, že rozhodnutí obecných soudů se opíralo zejména o fakt, že manželé spolu nežili, ale současně nebyly soudy zjištěny důvody, proč tomu tak není, vypovídá podle názoru stěžovatelky o tom, že nebyly zjištěny příčiny rozvratu jejich manželství. Soudy měly během téměř šestiletého řízení k dispozici dostatek důkazů svědčících ve prospěch snahy stěžovatelky o udržení manželského soužití a opačném postupu vedlejšího účastníka, v čemž stěžovatelka spatřuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich interpretací, a to zejména ve výroku Krajského soudu v Brně, že nebylo v řízení prokázáno, že by se stěžovatelka převážně nepodílela na rozvratu manželství. Obecné soudy nevzaly v úvahu, že po rozvodu manželství bude životní úroveň účastníků nápadně rozdílná, a že jí bude rozvodem způsobena újma, a to z ekonomického a společenského hlediska. S ohledem na skutečnost, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

II.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 33 C 197/98, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a vedlejšího účastníka..

Městský soud v Brně ve svém vyjádření plně odkazuje na svůj rozsudek v dané věci ze dne 3. 10. 2002 a na rozhodnutí Krajského soudu v Brně, s nímž se rovněž ztotožňuje.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření taktéž odkazuje na odůvodnění svého rozsudku ze dne 15. 4. 2004, kde jsou dostatečně vysvětleny důvody, které ho vedly k potvrzení rozsudku soudu I. stupně, včetně důvodů, pro které nebylo doplněno dokazování o důkazy navržené stěžovatelkou. Doplnění dokazování směřující k možné aplikaci ustanovení § 24b odst. 1 zákona o rodině bylo bezpředmětné, neboť jeho aplikaci bránila již ta skutečnost, že manželé už spolu nežili po dobu delší než 3 roky (§ 24b odst. 2 zákona o rodině). O hlubokém a trvalém rozvratu manželství svědčí ostatně skutečnosti, které sama stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, přičemž z jejího obsahu lze dovodit, že stěžovatelka brojí především proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. V řízení před obecnými soudy bylo podle názoru krajského soudu postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. a zákona o rodině a nebylo porušeno žádné z ústavně zaručených práv stěžovatelky. V závěru svého vyjádření proto Krajský soud v Brně navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž O. Z., jako vedlejší účastník. Připomněl průběh řízení u obecných soudů, kdy rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen jako správný výrok rozsudku Městského soudu v Brně, kterým se manželství rozvádí. K námitce, že Krajský soud v Brně odmítl provedení stěžovatelkou navrženého důkazu, je vedlejší účastník toho názoru, že oba obecné soudy provedly více jak dostatek důkazů o tom, že manželství účastníků je hluboce a trvale rozvráceno, a že nelze očekávat obnovení manželského soužití, tak jak je upraveno v ustanovení § 24 odst. 1 zákona o rodině. Argumentaci stěžovatelky proto nelze podle názoru vedlejšího účastníka přisvědčit, neboť jí uváděné skutečnosti podanou ústavní stížnost neodůvodňují. Navrhuje proto její odmítnutí.

III.

Jádro obsáhlé argumentace, kterou stěžovatelka svou ústavní stížnost odůvodňuje, představují její výhrady k hodnocení důkazů obecnými soudy a k neprovedení jí navržených důkazů. Stěžovatelka tyto námitky uplatnila již v průběhu řízení před obecnými soudy, tyto se však podle jejího názoru s její argumentací náležitě nevypořádaly a rozhodly v rozporu se skutkovým stavem.

K uvedeným tvrzením stěžovatelky Ústavní soud předně konstatuje, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů provedených obecnými soudy svým vlastním hodnocením. K postupu v dokazování a hodnocení provedených důkazů obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, což se týká i stěžovatelkou uplatněných námitek. Správností hodnocení důkazů provedených před obecnými soudy se Ústavní soud zabývá jen tehdy pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.

Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjišťuje, že soud I. stupně provedl obsáhlé dokazování, zejména podrobný výslech obou účastníků, který vážný rozvrat jejich manželství prokázal. Odvolací soud pak ještě doplnil dokazování listinnými důkazy a odůvodnil neprovedení důkazu znaleckým posudkem z oboru dětské psychologie navrhovaného stěžovatelkou ohledně zdravotního stavu dcery B. Oba obecné soudy však neshledaly mimořádné okolnosti svědčící ve prospěch zachování manželství. Ústavní soud v tomto směru zdůrazňuje, že obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, jež umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, které právě obecným soudům jsou konkrétně a v souvislostech nejlépe známy.

V posuzovaném případě je nicméně třeba mít na zřeteli i případné dopady rozhodnutí Ústavního soudu do právního postavení stěžovatelky a vedlejšího účastníka v případě, že by pravomocné rozhodnutí obecných soudů o rozvodu manželství bylo v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu revokováno a nově tak konstituovalo osobní status účastníků řízení. Je proto zásadní otázkou, zda za dané situace lze ústavní stížnost vůbec z ústavněprávních hledisek připustit, když v daném případě proti sobě stojí ústavní princip právní jistoty jako atribut právního státu a na druhé straně princip individuální spravedlnosti, tj. otázka ochrany základních práv a svobod, které mohly být v řízení, jehož výsledkem bylo vydání rozhodnutí ve věci rozvodu manželství, porušeny. Princip právní jistoty se v těchto případech projevuje jako požadavek stability pravomocně konstituovaného osobního statusu fyzické osoby (viz k tomu např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 465/02, publikované na www.judikatura.cz, nebo nepublikované usnesení, sp. zn. III. ÚS 678/04). Po zvážení této otázky dospěl Ústavní soud k závěru, že respektování právní jistoty musí mít v těchto případech prioritu před principem spravedlivého rozhodování. Tomuto závěru koresponduje i procesním předpisem zakotvená nepřípustnost mimořádných opravných prostředků proti takovým rozhodnutím soudů [§ 230 odst. 1 písm. a), § 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Ze shora uvedených důvodů proto posouzení stěžovatelkou tvrzeného zásahu do jejího základního práva na spravedlivý proces nebylo v dané věci rozhodující.

V návaznosti na výše uvedené úvahy Ústavní soud shledává podanou ústavní stížnost nepřípustnou. Ačkoliv důvod nepřípustnosti ústavní stížnosti v posuzovaném případě přímo z ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nevyplývá, kdy v § 75 tohoto zákona je upravena nepřípustnost ústavní stížnosti toliko z formálního hlediska, lze její nepřípustnost dovodit materiálně z předpisů vyšší právní síly, a to z ústavního pořádku ČR. Subsidiaritu ústavní stížnosti zde lze chápat i v tom smyslu, že požadavek ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod naplňují i obecné soudy v řízení před nimi.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2005

Michaela Židlická soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.