IV. ÚS 2737/09
IV.ÚS 2737/09 ze dne 1. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky R. N., zastoupené JUDr. Alešem Gotmanovem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 3, Korunní 774/87, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. prosince 2008 č. j. 47 C 14/2005-203 a Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2009 č. j. 29 Co 131/2009-219, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. října 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka namítala, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručeného právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo podle čl. 11 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 47 C 14/2005 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 7. července 2004 domáhala po žalovaném A. N. (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 415 710,60 Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení a slevy z ceny díla v důsledku vadného provedení díla. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 2. prosince 2008 č. j 47 C 14/2005-203 uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce částku 48 109,- Kč s 2 % úrokem od 27. srpna 2004 (výrok I.), ohledně částky 367 601,60 Kč s přísl. a ohledně úroku z částky 48 109,- Kč za dobu od 1. července 2004 do 26. srpna 2004 žalobu zamítl (výrok II.), uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 96 900,- Kč (výrok III.) a oběma účastníkům uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení českému státu, a to stěžovatelce částku 12 848,- Kč a žalovanému částku 1 752,- Kč (výrok IV.). Na základě odvolání podaného stěžovatelkou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. června 2009 č. j. 29 Co 131/2009-219 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. až. IV. potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 22 480,- Kč.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadla rozhodnutí soudu prvního stupně v části ukládající jí povinnost k náhradě nákladů řízení žalovanému a dále namítala, že soud přiznal žalovanému nárok na náhradu částky 296 378,- Kč, ačkoliv tuto náhradu žalovaný nepožadoval. Odvolacímu soudu pak stěžovatelka vytýkala, že se jejími námitkami ohledně započtení částky 220 376,- Kč, zavedení pojmu "vícepráce" a rozhodnutí o povinnosti k zaplacení nákladů řízení vůbec nezabýval.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecných soudů. Stěžovatelka uvádí námitky, které již uplatnila v provedeném soudním řízení a očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že soud prvního stupně se podanou žalobou, podanými vyjádřeními i opakovanými návrhy na změnu petitu stěžovatelky velmi podrobně zabýval. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně a pro stručnost odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, a to včetně posouzení akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá a v závěrech ve věci rozhodujících soudů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry ve věci rozhodujících soudů přitom nepřekročila rámec podústavního práva. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Z obecně dostupné judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") vyplývá, že článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy a ani nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů. Evropský soud pak v souvislosti se zásadou "rovnosti zbraní" podle své konstantní judikatury vyžaduje, aby obě strany v řízení měly možnost předložit svou věc nezávislému a nestrannému soudu za podmínek, které ani jednu z nich nestaví do méně výhodného postavení (srov. rozhodnutí Brandstetter v. Rakousko, 28. srpna 1991, in http://hudoc.echr.coe.int). Dle přesvědčení Ústavního soudu nebyla zásada rovnosti zbraní v případě stěžovatelky postupem obecných soudů porušena. Jak plyne z obsahu soudního spisu, stěžovatelce byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Stejně tak podle judikatury Evropského soudu čl. 6 odst. 1 Úmluvy sice soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek však nemůže být chápán tak, že se vyžaduje podrobná odpověď na každý argument stěžovatele (srov. rozhodnutí Van Hurk proti Nizozemí, 19. dubna 1994, in http://hudoc.echr.coe.int). Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (srov. rozhodnutí Higginsová a další proti Francii, 19. února 1998, in http://hudoc.echr.coe.int a ASPI). Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněného základního práva.

Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudy řádně hájila. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. února 2010

Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.