IV. ÚS 2733/09
IV.ÚS 2733/09 ze dne 3. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 3. prosince 2009 o ústavní stížnosti J. I., zastoupeného JUDr. Tomášem Zejdou, advokátem, AK se sídlem Murmanská 5/1250, 100 00 Praha 10, proti rozhodnutí rektora Západočeské univerzity v Plzni ze dne 25. 8. 2009 čj 32-23/09 a rozhodnutí děkana Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni ze dne 16. 6. 2009 čj. DFPR-414/09, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v přijímacím řízení ke studiu na vysoké škole.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se zúčastnil přijímacího řízení k magisterskému studiu na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni v oboru právo pro akademický rok 2009/2010. Z přijímací zkoušky získal 28 bodů z maximálně možných 90 bodů; limit nutný pro přijetí ke studiu byl 34 bodů. Rozhodnutím děkana Právnické fakulty Západočeské univerzity nebyl stěžovatel přijat ke studiu z důvodu nesplnění podmínky stanovené pro přijetí k vysokoškolskému studiu. Žádost o přezkoumání tohoto rozhodnutí rektor Západočeské univerzity zamítl a rozhodnutí děkana potvrdil s tím, že z výsledků přijímací zkoušky bylo ověřeno, že přijímací řízení proběhlo v souladu se zveřejněnými podmínkami.

Stěžovatel v ústavní stížnosti připustil, že nesplnil požadovanou podmínku k přijetí ke studiu, poukázal však na to, že jiní uchazeči, kteří ji rovněž nesplnili, ke studiu přijati byli. Svoje tvrzení stěžovatel doložil pěti náhodně vybranými otisky obrazovky s informacemi uvolněnými Právnickou fakultou Západočeské univerzity a poukázal zejména na jednoho z přijatých uchazečů, který dosáhl v přijímací zkoušce pouhých 10 bodů. Stěžovatel považoval postup vysoké školy za protiústavní a domáhal se zrušení napadených rozhodnutí.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost ač formálně bez vad, podaná včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem, projednatelná není.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Ústavní soud konstantně a zcela v souladu s citovanými ustanoveními zákona o Ústavním soudu vychází ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, která je považována za krajní prostředek ochrany práva nastupující v okamžiku, kdy již došlo k využití všech dostupných standardních nástrojů, které má účastník řízení k ochraně svých práv ze zákona k dispozici.

Podle čl. 36 odst. 2 Listiny ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak.

K charakteru rozhodování o (ne)přijetí ke studiu na vysoké škole Ústavní soud již dříve judikoval, že jde o rozhodování o veřejných subjektivních právech a že rektor vysoké školy a děkan fakulty rozhodují v postavení orgánu veřejné správy, jak ho chápe čl. 36 odst. 2 Listiny (srov. usnesení sp. zn. I.ÚS 620/2000, publ. in Sb. n. u. sv. 20, str. 377, nález sp. zn. I.ÚS 282/01, Sb. n. u., sv. 25, str. 321). Přestože jde o judikaturu vydanou ještě ve vztahu k původní úpravě správního soudnictví v části páté občanského soudního řádu v jeho znění účinném do 31. 12. 2002, lze na ni navázat. I nadále totiž platí, že zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, nevylučuje soudní přezkum rozhodnutí rektora vydaného podle § 50 odst. 7, neboť jde o rozhodnutí orgánu veřejné správy, který rozhodl v posledním stupni. Ve smyslu legislativní zkratky zavedené v § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002, soudní řád správní, může být takové rozhodnutí přezkoumáno soudy ve správním soudnictví (srov. např. rozsudek ze dne 21. 12. 2006, čj. 2 As 37/2006, publ. pod č. 1112/2007 Sb. NSS).

Z uvedeného je patrno, že stěžovatel se mohl domáhat ochrany svých práv cestou správní žaloby podle soudního řádu správního, a pokud tak neučinil, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Tím nebyl splněn jeden ze základních procesních předpokladů dovolujících meritorní projednání ústavní stížnosti, a Ústavní soud tak nemohl a nesměl jakkoliv hodnotit věcné výhrady stěžovatele vůči postupu představitelů Západočeské univerzity v Plzni, neboť mu nezbylo, než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu; tímto zákonem je Ústavní soud dle čl. 88 Ústavy vázán.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2009

Miloslav Výborný, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.