IV. ÚS 2728/12
IV.ÚS 2728/12 ze dne 18. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatele J. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Praha Pankrác, zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem Ke Klimentce 15, Praha 5, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 313/2012-965 ze dne 12. 4. 2012, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 105/2011-898 ze dne 29. 11. 2011, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, č. j. 61 T 14/2011-801 ze dne 17. 8. 2011 a o návrhu na odklad vykonatelnosti těchto rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 17. 7. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů a odkladu jejich vykonatelnosti dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), sp. zn. 61 T 14/2011 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu č. j. 61 T 14/2011-801 ze dne 17. 8. 2011 uznán vinným zvlášť závažným zločinem ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jehož se měl dopustit tak, že dne 25. 7. 2010 v době mezi 20.55 hod. až 20.57 hod. v Uherském Hradišti, na parkovišti před supermarketem Kaufland v ulici Sokolovská, po předchozí slovní rozepři s Ondřejem Černuškou a Jiří S. (jedná se o pseudonym), se úmyslně jako řidič nákladního skříňového motorového vozidla zn. Volkswagen Touareg 3.0 V6 TDi rozjel vozidlem proti poškozenému Jiřímu S., a to v době, kdy Jiří S. stál šikmo vlevo před levou přední částí vozidla ve vzdálenosti asi 1 m od vozidla a Ondřej Černuška v přesně nezjištěné krátké vzdálenosti na pravé straně vozidla, obžalovaný takto jednal poté, co z vozidla vystoupil, s oběma osobami komunikoval a po slovech "jak chceš, chlapče" či "jak chcete", opět do vozidla nasednul a rozjel se rychlostí přibližně okolo 5 km/hod směrem k poškozenému Jiřímu S., přičemž došlo k nárazu levé přední části vozidla do zadní části trupu poškozeného, který se od vozidla mezitím otočil, k rotaci těla poškozeného a jeho pádu na zem, poškozený utrpěl tímto jednáním obviněného závažná zranění, zejména rozhmoždění levého jaterního laloku a trhlinu dolní duté žíly, ložiskové zhmoždění plic, zlomeninu zadní vnitřní části levé kosti temenní, přecházející v roztržení pravé části šípového švu a pokračující v zčásti tříštivou zlomeninu zadní části pravé střední jámy lební, dále těžký otok mozku, krevní výrony pod tvrdou plenu mozkovou i do měkkých plen mozkových, řadu krevních výronů v oblasti trupu i končetin a poranění struktur kloubů dolní končetiny a v důsledku krvácivého šoku, který se rozvinul při poranění jater s roztržením dolní duté žíly a masivním krvácením do dutiny břišní, poškozený téhož dne i přes okamžitou lékařskou pomoc zemřel; obžalovaný si s ohledem na své předchozí řidičské zkušenosti i s předmětným vozidlem musel být vědom toho, že výše popsaným jednáním může dojít při najetí vozidla této velikosti, hmotnosti asi 2500 kg a výkonu motoru 165 kW, do těla člověka, ke zranění poškozeného, k čemuž i došlo a na následky a v přímé příčinné souvislosti s tímto utrpěným zraněním poškozený zemřel. Krajský soud uložil stěžovateli za tento trestný čin trest odnětí svobody v trvání sedmi let a trest zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání osmi let. Dále byl stěžovatel zavázán uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 59.218,- Kč a poškozeným pozůstalým škodu ve výši odpovídající ustanovení § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Poškozená Allianz pojišťovna, a. s., byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele, Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem č. j. 2 To 105/2011-898 ze dne 29. 11. 2011 rozhodnutí krajského soudu zrušil a nově rozhodl tak, že shledal stěžovatele vinným zločinem ublížení na zdraví dle § 145 odst. 1, 3 trestního zákoníku, neboť dne 25. 7. 2010 v době mezi 20:55 hod. až 20:57 hod. v Uherském Hradišti, na parkovišti před supermarketem Kaufland v ulici Sokolovská, po předchozí slovní rozepři s Ondřejem Černuškou a Jiřím S., se úmyslně jako řidič nákladního skříňového motorového vozidla zn. Volkswagen Touareg 3.0 V6 TDi rozjel vozidlem proti poškozenému Jiřímu S., a to v době, kdy Jiří S. stál šikmo vlevo před levou přední částí vozidla ve vzdálenosti asi 1 m od vozidla a Ondřej Černuška v přesně nezjištěné krátké vzdálenosti na pravé straně vozidla, obžalovaný takto jednal poté, co z vozidla vystoupil, s oběma osobami komunikoval a po slovech "jak chceš, chlapče" či "jak chcete", opět do vozidla nasednul a rozjel se v úmyslu poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví rychlostí přibližně okolo 5 km/hod směrem k poškozenému Jiřímu S., přičemž došlo k nárazu levé přední části vozidla do zadní části trupu poškozeného, který se od vozidla mezitím otočil, k rotaci těla poškozeného a jeho pádu na zem, poškozený utrpěl tímto jednáním obžalovaného závažná zranění, zejména rozhmoždění levého jaterního laloku a trhlinu dolní duté žíly, ložiskové zhmoždění plic, zlomeninu zadní vnitřní části levé kosti temenní přecházející v roztržení pravé části šípového švu a pokračující v zčásti tříštivou zlomeninu zadní části pravé střední jámy lební, dále těžký otok mozku, krevní výrony pod tvrdou plenu mozkovou i do měkkých plen mozkových, řadu krevních výronů v oblasti trupu i končetin a poranění struktur kloubů dolní končetiny a v důsledku krvácivého šoku, který se rozvinul při poranění jater s roztržením dolní duté žíly a masivním krvácením do dutiny břišní, poškozený téhož dne i přes okamžitou lékařskou pomoc zemřel. Vrchní soud uložil za tento trestný čin stěžovateli trest odnětí svobody v trvání osmi a půl roku a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu deseti let. O nárocích poškozených rozhodl vrchní soud shodně jako soud prvního stupně. Odvolání stěžovatele vrchní soud zamítl.

Stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 6 Tdo 313/2012-965 ze dne 12. 4. 2012 jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Výše uvedená rozhodnutí krajského, vrchního a Nejvyššího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a nerespektovaly zásadu presumpce neviny zakotvenou v čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel podrobil kritice postup odvolacího soudu, a to v tom ohledu, že soudem uváděný výčet variant možného průběhu událostí nebyl úplný a že závěry soudu, vážící se k formě zavinění u první modelové situace, odporovaly pravidlům formální logiky. Zejména však stěžovatel zdůraznil, že pokud byla dle odvolacího soudu z hlediska skutkových zjištění možná kterákoliv ze tří variant, byl soud povinen přiklonit se k variantě pro stěžovatele nejpříznivější, což se ovšem nestalo. Odvolací soud měl takto postupovat tím spíše, že soud nalézací neshledal ani eventuální úmysl k těžké újmě a považoval jednání stěžovatele za srozumění jen s ublížením na zdraví s tím, že těžká újma vznikla z nedbalosti. Stěžovatel uvedl, že vznesl tuto námitku již ve svém dovolání, nicméně Nejvyšší soud se s ní nijak nevypořádal. Stěžovatel dále namítal, že doplnění dokazování odvolacím soudem bylo pouze formální, a odvolací soud proto nebyl oprávněn odchýlit se od závěrů nalézacího soudu týkajících se zavinění. Konečně stěžovatel vyjádřil nesouhlas se způsobem, jímž se Nejvyšší soud vypořádal s jeho námitkou, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán, a to především pokud jde o kritérium tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby. Z množství tiskových zpráv, které stěžovatel dovolacímu soudu předložil, vyplývalo, že vina stěžovatele byla pro veřejnost předem dána, přičemž masivnost mediální kampaně vedla stěžovatele k přesvědčení, že ani nalézací ani odvolací soud nenašly odvahu postavit se předem zformovanému veřejnému mínění jen na základě existujících pochybností o subjektivní stránce. Nejvyšší soud se však alibisticky spokojil s konstatováním, že stěžovatel neprokázal, že by došlo k ovlivnění rozhodnutí pro poměr k věci nebo osobám, které byly na procesu účastny. Na podporu svých námitek uvedených v ústavní stížnosti stěžovatel citoval nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 226/06, III. ÚS 722/09, II. ÚS 445/06, III. ÚS 93/99 a I. ÚS 722/05 a vzhledem k uváděným pochybením navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil.

Dne 14. 6. 2013 obdržel Ústavní soud přípis, jímž právní zástupce stěžovatele zaslal Ústavnímu soudu "na vědomí a pro informaci" znalecký posudek Fakulty tělesné výchovy a sportu UK, vyžádaný pro účely případné obnovy řízení. Dle právního zástupce stěžovatele dokládají závěry tohoto posudku tvrzení o porušení zásad "fair trial" a principu presumpce neviny, nicméně vzhledem k tomu, že se jím nerozšiřují ani nemění důvody ústavní stížnosti, ponechává právní zástupce stěžovatele na úvaze Ústavního soudu, zda důkaz znaleckým posudkem provede. Dne 17. 9. 2013 zaslal stěžovatel Ústavnímu soudu kopii podání adresovaného Městskému soudu v Praze ve věci podnětu předsednictva České společnosti pro biomechaniku "k přezkoumání odborné úrovně soudního znalce z oboru forenzní biomechaniky" prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc. Stěžovatel požádal, aby bylo předmětné podání založeno do spisu.
II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti celkem tři okruhy námitek, a to námitku nerespektování zásady in dubio pro reo, námitku, že odvolací soud nebyl vzhledem k rozsahu doplněného dokazování oprávněn přehodnotit otázku zavinění stěžovatele a námitku, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán.

Pokud jde o prvou námitku, je třeba uvést, že odvolací soud ve svém rozhodnutí skutečně vytýčil tři modelové situace, u nichž vedl úvahy o možném zavinění stěžovatele, nicméně v tomto ohledu je podstatné, že se jednalo v podstatě o jakési "pracovní hypotézy", jež odvolací soud dále konfrontoval s provedeným důkazy. Po komplexním zhodnocení všech rozhodných skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že jednání stěžovatele odpovídalo druhé modelové variantě (stěžovatel osoby v bezprostřední blízkosti vozidla viděl). Zásada v pochybnostech ve prospěch obžalovaného (in dubio pro reo) se uplatní pouze tehdy, existují-li o průběhu skutkového děje důvodné pochybnosti, které nelze odstranit, a to ani provedením dalšího dokazování. Již Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí upozornil na možnost prokázat úmysl pachatele, při absenci jeho doznání, na základě okolností objektivní povahy (povaha činu, způsob provedení), subjektivní povahy (pohnutka), příp. osobních vlastností pachatele. Jestliže odvolací soud po zohlednění výše uvedených kritérií na základě úvah, v odůvodnění jeho rozhodnutí rozvedených, vyloučil ostatní možné varianty průběhu skutkového děje, nejedná se o případ existence důvodných pochybností, a tedy nemohlo ani dojít k porušení zásady in dubio pro reo.

Aby bylo možno učinit konečný závěr o důvodnosti či nedůvodnosti stěžovatelem vznesené námitky, bylo ovšem třeba posoudit, zda argumenty, na nichž vrchní soud vystavěl své závěry o průběhu skutkového děje, z hlediska ústavněprávního obstojí. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a že ve vztahu k nim uplatňuje zásadu minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. To se projevuje mimo jiné v tom, že Ústavní soud ustáleně judikuje, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41). Důvodem pro zásah Ústavního soudu by byl toliko extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z nich odvozenými právními závěry (nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257), příp. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, N 79/4 SbNU 255). Nic takového však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Vrchní soud své rozhodnutí logicky a srozumitelně odůvodnil a řádně se vypořádal se všemi námitkami obhajoby. Nesouhlas stěžovatele s jeho závěry, potažmo se závěry krajského soudu, vycházel především z odlišného náhledu stěžovatele na věcnou správnost znaleckých posudků a věrohodnost jednotlivých svědeckých výpovědí. Skutečnost, že obecné soudy posoudily věc v rozporu s představou stěžovatele, však sama o sobě porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces nezakládá.

Ústavní soud neprováděl důkaz znaleckým posudkem Fakulty tělesné výchovy a sportu UK, neboť v řízení před Ústavním soudem je sice možné navrhovat nová tvrzení a důkazy, které mají vést k prokázání porušení ústavně zaručených práv, na druhou stranu však nelze akceptovat nová tvrzení a důkazy, které vedou toliko k polemice s rozhodnutími obecných soudů v rovině podústavní, a jejichž účelem má být toliko přehodnocení skutkového stavu věci zjištěného obecnými soudy. Z hlediska dodržení principů spravedlivého procesu bylo podstatné, že stěžovatel mohl prezentovat své výhrady ke skutkovým zjištěním obecných soudů v rámci své obhajoby, což také učinil, a obecné soudy na jeho argumenty v odůvodnění svých rozhodnutí řádně reagovaly. Jestliže se později objevily nové důkazy a skutečnosti obecným soudům v době jejich rozhodování neznámé, je možno jejich původní rozhodnutí revidovat prostřednictvím institutu obnovy řízení. Tyto nové skutečnosti však nemohou tvořit podklad pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu, neboť obecným soudům nelze vytýkat, že při svém rozhodování nezohlednily důkaz, který v rozhodné době neexistoval. Co se týče podnětu České společnosti pro biomechaniku, tento sám o sobě nic neprokazuje a i ve vztahu k němu platí totéž, co již bylo o nových důkazech v řízení před Ústavním soudem uvedeno výše.

Pokud jde o druhou z uvedených námitek, Ústavní soud podotýká, že i z nálezu sp. zn. II. ÚS 445/06 ze dne 28. 8. 2008 (N 149/50 SbNU 311), na nějž sám stěžovatel odkazoval, jednoznačně vyplývá, že se odvolací soud může odchýlit od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně nejen v případě, že provede nové důkazy, nýbrž také tehdy, jestliže odlišně zhodnotí důkazy již provedené nalézacím soudem; s ohledem na zásadu přímosti a bezprostřednosti je ovšem nezbytnou podmínkou pro přehodnocení důkazu, aby odvolací soud takový důkaz sám znovu provedl. Tato podmínka byla v nyní projednávané věci splněna, odvolací soud byl proto plně oprávněn položit větší důraz na robustnost automobilu řízeného stěžovatelem a vyvodit z ní odlišné závěry týkající se zavinění stěžovatele ve vztahu k následku jeho jednání.

Ke třetí vznesené námitce, že ve věci rozhodovali soudci, kteří měli být z jejího projednávání pro podjatost vyloučeni, Ústavní soud odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, které považuje v rovině podústavního práva za zcela adekvátní. V rovině ústavněprávní pak Ústavní soud dodává, že jeho dosavadní judikatura k této problematice skutečně spočívá na premise, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci může být založeno již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Na druhou stranu však není možné vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou, jež musí být určitým způsobem objektivizovány tvrzeními účastníka a v jejichž světle tedy může být nepodjatost konkrétního soudce v konkrétním řízení zpochybněna (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004, N 121/34 SbNU 255). Stěžovatel odkazoval na způsob, jakým média referovala o jeho skutku, čímž mělo být ovlivněno veřejné mínění a potažmo jednotliví soudci. K tomuto Ústavní soud uvádí, že prezentace případů v médiích (zejména v tzv. bulvárních), která zpravidla využívají zjednodušujících zkratek při hodnocení společenského dění, sama o sobě není s to zpochybnit nepodjatost a obecně nestrannost a nezávislost soudců v konkrétním řízení. Dovedeno ad absurdum, opačný závěr by vedl k situaci, kdy by všichni soudci v ČR byli vyloučeni z projednávání určitého případu pouze kvůli jeho, ať již jakkoli jednostranné či rozsáhlé, prezentaci v celostátních médiích. Ani v tomto ohledu tedy nemohl Ústavní soud stěžovateli přisvědčit.

Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2013

Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.