IV. ÚS 2724/09
IV.ÚS 2724/09 ze dne 9. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky J. M., zastoupené JUDr. Miloslavou Konvalinkovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Bystřici, Dr. E. Beneše 26, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 60/2008-114 ze dne 9. dubna 2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva vlastnit majetek a práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Benešově rozsudkem č. j. 4 C 97/2007-81 ze dne 17. září 2007 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl žalobu stěžovatelky proti Lesům České republiky, s.p., kterou se stěžovatelka domáhala určení, že je vlastníkem pozemků určených k plnění funkcí lesa, pozemku p.č. 969, pozemku p.č. 960, pozemku p.č. 499/2 a pozemku p.č. 497, vše v k.ú. Lbosín, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 3737/2008-148 ze dne 2. července 2009 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Aniž by bylo zapotřebí rekapitulovat průběh řízení před obecnými soudy, odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí a obsah ústavní stížnosti (neboť pro vyložení důvodů vedoucích k přijatému rozhodnutí Ústavního soudu toto opakování v projednávané věci nemá žádný význam), může Ústavní soud konstatovat, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace aaplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Z ústavní stížnosti je navíc na první pohled zřejmé, že argumentace stěžovatelky nepřináší do posuzované věci nic podstatného a zcela postrádá ústavněprávní rozměr. Ústavní stížnost stěžovatelky je především polemikou s rozhodnutími obecných soudů. Stěžovatelka od Ústavního soudu zřejmě očekává, že přehodnotí skutkové a z nich vyplývající právní závěry, k nimž obecné soudy dospěly, čímž však staví tento soud do role další soudní instance, která mu ovšem s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu nepřísluší.

Podle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatelky obecné soudy rozhodly věcně správně a zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině základních práv a svobod. Důvody, pro které obecné soudy, včetně Krajského soudu v Praze, rozhodly výroky, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, v odůvodnění svých rozhodnutí vdostatečném rozsahu, logicky, přehledně a srozumitelně vysvětlují, přičemž Ústavní soud, ztotožňujíc se s nimi a nespatřujíc nutnost cokoli dalšího k nim dodávat, na tyto pouze odkazuje.

Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručeným ústavními normami České republiky, a to včetně stěžovatelkou uváděného práva vlastnit majetek a práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. listopadu 2009

Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.