IV. ÚS 2721/09
IV.ÚS 2721/09 ze dne 9. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové asoudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., právně zastoupeného advokátem Mgr. Petrem Cardou, Pod Věží 3, Svitavy, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. 1 Co 12/2009, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2008 sp. zn. 37 C 181/2008 a návrhu na zrušení části § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 20. 10. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 a § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, veznění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Své podání spojil stěžovatel s návrhem na zrušení části ustanovení § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), které zní "a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva").

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel se obrátil na obecné soudy, aby ochránily jeho osobnostní práva a hodnoty jeho osobnosti. Podle stěžovatele jsou tyto zásady promítnuty též v zákoně o vězeňské službě. Stěžovatel zdůrazňuje, že se jím podaná žaloba týkala mj. ochrany proti porušování absolutního zákazu mučení a ponižujícího zacházení jak je garantován čl. 3 Úmluvy. Stěžovatel postrádá relevantní odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Je také zcela zřejmé, že soudy odepřely stěžovateli přístup ke spravedlivému soudu. Oběrozhodnutí obecných soudů porušují princip právního státu kodifikovaný v čl. 3 Ústavy ČR. Ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. je systematicky a dlouhodobě zneužíváno k odpírání přístupu k soudu a slouží jako imunita pro orgány veřejné moci. Stěžovatel je v souvislosti s aplikací ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. přesvědčen, že zde nedochází k pochybení jen v jeho konkrétním případě, ale že dochází k systémovému pochybení, které upírá přístup k soudní ochraně. Stěžovatel proto spojil podání předmětné ústavní stížnosti s návrhem na zrušení věty "a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné nebo bránění práva". Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že podal žalobu na ochranu osobnosti, jíž se domáhal pouze písemné omluvy za způsobené ponižování. Jiná možnost dosažení morální satisfakce není. Stěžovatel proto odmítá poznámku vrchního soudu, že se měl domáhat ochrany podle zákona č. 82/1998 Sb., který písemnou omluvu nezná. Stěžovatel ve svém návrhu odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Osman v. Spojené království ze dne 28. 10. 1998, rozsudek ve věci Belgie ze dne 30. 11. 1987, rozsudek ve věci Campbell a Fell v. Spojené království ze dne 28. 6. 1984, rozsudek ve věci Golder v. Spojené království ze dne 21. 2. 1975, rozsudek ve věci Kreuz v. Polsko ze dne 19. 6. 2001, rozsudek ve věci Amur v. Francie ze dne 25. 6. 1996, rozsudek ve věci Malone v. Spojené království ze dne 2. 8. 1984, rozsudek vevěci Amann v. Švýcarsko ze dne 16. 2. 2000, rozsudek ve věci Hirst v. Spojené království ze dne 6. 10. 2005, rozsudek ve věci Lacko v. Slovensko ze dne 2. 7. 2002.Stejně tak odkázal stěžovatel i na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2379/08.
III.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.

Ústavní soud opakovaně poukazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo detailně analyzovat řízení, které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbržposuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek bylo spravedlivé.

Obecné soudy vyhodnotily žalobní návrh stěžovatele tak, že představuje bezúspěšné uplatňování práva, neboť dospěly k závěru, že mu ve věci nemůže být vyhověno, a to již z toho důvodu, že nebyla dohledána pravomoc soudů k rozhodování dané věci. Jedná se zde o právní závěr obecných soudů, který Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží přehodnocovat. Ústavní soud by byl příslušný pouze za předpokladu, že by rozhodnutím obecných soudů došlo k dotčení základních práv či svobod stěžovatele, což se v předmětném případě zjevně nestalo. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být především intenzita, s níž bylo či mělo být zasaženo do Ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah,který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření, základních práv (srov. nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Sb.n.u. sv. 11, str. 9).

Řízení o návrhu na zrušení právního předpisu ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu, je řízením akcesorickým, jestliže tedy samotná ústavní stížnost není způsobilá věcného projednání, jako v tomto případě, odpadá tím současně i základní podmínka pro projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, případně jeho jednotlivých ustanovení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995 sp.zn. III. ÚS 101/95 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, usnesení č. 22, str. 351). Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní spojený návrh na zrušení právního předpisu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) a b) a § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. listopadu 2009

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.