IV. ÚS 2710/09
IV.ÚS 2710/09 ze dne 24. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. B., zastoupeného JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem Praha 1, Halštatská 27, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. listopadu 2007 č. j. 15 C 50/2006-29, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2008 č. j. 64 Co 149/2008-47 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2009 č. j. 28 Cdo 1016/2009-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. října 2009, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

Z předložené ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 2. ledna 2006 domáhal, aby soud uložil žalovanému Pozemkovému fondu České republiky (dále jen "žalovaný") povinnost uzavřít se stěžovatelem smlouvu o převodu pozemků. Tím měla být splněna povinnost žalovaného převést na stěžovatele tzv. náhradní pozemky podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Svůj nárok stěžovatel odvozoval od smlouvy o postoupení práva na vydání náhradních pozemků od tzv. původní oprávněné osoby podle § 33a odst. 1 zákona o půdě. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 19. listopadu 2007 č. j. 15 C 50/2006-29 žalobu zamítl. Na základě odvolání podaného stěžovatelem Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. září 2008 č. j. 64 Co 149/2008-47 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu odmítl usnesením ze dne 27. července 2009 č. j. 28 Cdo 1016/2009-55 s tím, že odvolací soud posoudil věc určující právní otázku z hlediska hmotného práva správně a proto nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že právní názor, ze kterého vycházejí ve věci rozhodující soudy, znamená neústavní zásah do vlastnického práva stěžovatele a dalších oprávněných osob které se ocitly ve stejném postavení, neboť skutečnost, zda bude na oprávněnou osobu převeden pozemek, závisí na libovůli žalovaného či na rychlosti soudního řízení, tj. zda bude soudem pravomocně rozhodnuto do 31. prosince 2005, což je podle názoru stěžovatele absolutně nepřípustné a protiústavní.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud proto posoudil, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.

Otázkou vydání tzv. náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě se Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval. Nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. prosince 2005 (vyhlášený pod č. 531/2005 Sb.), bylo zrušeno ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. (stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků), a to ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a k jejich dědicům. Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se zrušení týkalo pouze původních oprávněných osob. Vodůvodnění nálezu Ústavní soud vysvětlil, z jakého důvodu ze zrušovacího výroku vyjmul ostatní osoby, tedy i ty, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Ohledně těchto ostatních osob tedy i nadále zůstala v platnosti lhůta ke splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, stanovená v ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a v čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. Čtvrtý senát Ústavního soudu je závěry pléna v citovaném nálezu učiněnými vázán (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy). Právní názor Ústavního soudu je tak podrobně odůvodněn v citovaném plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 a dále je odůvodněn v nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02 (in http://nalus.usoud.cz), kde bylo prokázáno ústavně nepřípustné maření nároků přímých oprávněných osob. Oba nálezy charakterizovaly oprávněnou osobu s ohledem na účel institutu restitutio in integrum a Ústavní soud neshledal důvod se od tohoto výkladu odchýlit ani na základě stěžovatelovy argumentace.

Vzhledem k výše uvedenému nelze než uzavřít, že obecné soudy postupovaly ústavně konformně, když při rozhodování o žalobě stěžovatele respektovaly uvedený plenární nález Ústavního soudu, z něhož vychází i následující judikatura (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2913/07, II. ÚS 3008/07 nebo I. ÚS 86/08 in http://nalus.usoud.cz) a dovodily zánik nároku stěžovatele na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě.

Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou ani Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Z důvodu, že ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, Ústavní soud již nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění vady podání, která spočívala v tom, že k návrhu nebyla přiložena avizovaná plná moc právního zástupce JUDr. Miloše Červinky, který stěžovatele zastupoval v posuzované věci v řízení před obecnými soudy.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2009

Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.