IV. ÚS 2705/12
IV.ÚS 2705/12 ze dne 6. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové(soudce zpravodaj) a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti D. P., zastoupeného JUDr. Liborem Janků, advokátem se sídlem na adrese Cheb, Mánesova 13, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. dubna 2012 č. j. 56 Co 625/2011-82 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 7. října 2011 č. j. 19 P 39/2010-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. července 2012, se stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na výchovu svého dítěte podle čl. 32 odst. 4 Listiny.

Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Chebu byl zamítnut návrh stěžovatele, aby soud změnil rozsudek tohoto okresního soudu ze dne 9. prosince 2009 č. j. 19 Nc 850/2009-18 ve výroku o výchově nezletilého syna stěžovatele pro dobu po rozvodu tak, že se nezletilý svěřuje do týdenní střídavé výchovy rodičů. K odvolání, podanému stěžovatelem, Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že je nepochybné, že nezletilý syn má kladný citový vztah k oběma rodičům, přeje si kontakt jak s matkou, tak i s otcem. Podle přesvědčení odvolacího soudu však není změna výchovy nezletilého v průběhu prvního roku jeho školní docházky v zájmu nezletilého, jak dovodil i soud prvního stupně.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že soud prvního stupně se spokojil s tvrzením matky, která projevila nesouhlas se svěřením nezletilého do střídavé péče a již se nezaměřil dostatečným způsobem na dokazování skutečností, zda je střídavá výchova v zájmu nezletilého. Rozhodnutí obecných soudů jsou pak dle názoru stěžovatele v rozporu se zjištěnými skutkovými okolnostmi a provedenými důkazy. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. III. ÚS 1481/08, II. ÚS 363/03, I. ÚS 48/04, IV. ÚS 257/05, II. ÚS 554/04 a zejména nález vydaný pod sp. zn. III. ÚS 1206/09.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel toliko opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy opakovaně došly, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a jejich vydaná rozhodnutí jsou pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna. V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Ústavní soud se institutem střídavé výchovy opakovaně zabýval a k aplikaci § 26 odst. 4 zákona o rodině i čl. 32 odst. 4 Listiny se opakovaně vyslovil v nálezu vydaném pod sp. zn. I. ÚS 2661/10, tak i v řadě svých dalších rozhodnutí (kupř. nález sp. zn. I. ÚS 266/10, dále usnesení sp. zn. I. ÚS 2234/09 a sp. zn. III. ÚS 1924/10 in http://nalus.usoud.cz).

Z obsahu argumentace stěžovatelem v ústavní stížnosti uvedené je patrno, že řízení má pro stěžovatele zásadní význam a Ústavní soud nepochybuje ani o dobré vůli stěžovatele, který se snaží zajistit co nejlepší podmínky pro výchovu svého syna, nicméně připomíná, že primárním je vždy zájem dítěte, nikoli těch osob, které žádají o svěření dítěte do péče či o změnu výchovného prostředí. Stěžejním aspektem, který je v praxi posuzován, a na základě něhož je rozhodováno, je, zda svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů je nejen v jeho zájmu, ale i nejlepším způsobem zajištění jeho potřeb a zdárného vývoje. V posuzovaném případě pak ve věci rozhodující soudy jednaly při zachování ochrany legitimních práv a zájmů všech dotčených osob a dovodily, že nezletilý syn má kladný citový vztah k oběma rodičům. Nicméně se zcela v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Koudelka proti České republice ze dne 20. července 2006, stížnost č. 1633/05 in ASPI) při svém postupu přiklonily k respektování prvořadého zájmu dítěte.

Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry obecných soudů, učiněné ve věci, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele, zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 6. srpna 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.