IV. ÚS 270/04
IV.ÚS 270/04 ze dne 16. 10. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele P.P., zastoupeného advokátem JUDr. J.M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2003, čj. 2 T 15/2000-1567, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2004, čj. 11 To 27/2004-1592, a dále o návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2003, čj. 2 T 15/2000-1567, a návrhu na projednání věci mimo pořadí, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění :

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 10. 8. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, když napadaným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání osmi let. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") následně svým usnesením ze dne 18. 6. 2004 zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu I. stupně pro jeho nedůvodnost.

2. Za příčinu podání projednávané ústavní stížnosti stěžovatel označil skutečnost, že způsobem vedení trestního řízení v jeho věci a vydáním napadaných rozhodnutí se obecné soudy dopustily porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele, jež je garantováno v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve znění Protokolů a Dodatkových protokolů. Ve své ústavní stížnosti nejprve stěžovatel shrnul základní údaje o trestním stíhání jeho osoby, když zdůraznil, že před vydáním napadaných rozhodnutí obecnými soudy byl soudem I. stupně postupně třikrát z obžaloby zproštěn, přičemž v návaznosti na poslední zprošťující rozsudek odvolací soud při jeho zrušení současně rozhodl o odejmutí a přidělení věci jinému senátu téhož soudu. Soud I. stupně v novém složení senátu pak rozhodl ve věci stěžovatele odsuzujícím rozsudkem.

3. K oběma napadaným rozhodnutím obecných soudů pak stěžovatel uvedl, že souhrn nepřímých důkazů může být základem pro výrok o vině pouze potud, pokud tvoří logickou a ničím nenarušovanou řadu spolehlivě prokazující všechny okolnosti žalovaného skutku a vinu obžalovaného a pokud současně vylučuje možnost jakéhokoliv jiného závěru. Dle přesvědčení stěžovatele však nelze za souhrn nepřímých důkazů nepochybně prokazujících vinu a vylučujících jiný závěr považovat důkazy, kdy každý z nich může mít či má více významů či vysvětlení o jejich povaze, a to včetně těch, které vinu neprokazují a připouští tak různé možnosti děje. Po tomto konstatování stěžovatel připojil své námitky k jednotlivým důkazům, které obecné soudy pojaly jako podklad pro svá skutková zjištění.

4. V dalším stěžovatel obecným soudům vytkl, že jej poškodily zamítnutím jeho návrhu na doplnění dokazování v tom směru, aby byly upřesněny informace získané z listinných materiálů ze SRN, konkrétně z výpovědi tam obviněného D., který hovořil o osobě jménem M., jež obstarala kurýra zadržené drogové zásilky, myšleno svědka P. Osobou zajistivší kurýra zadržené drogové zásilky P. měl být podle českých obecných soudů právě stěžovatel. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti taktéž pozastavil nad postupem vrchního soudu, který dle tvrzení stěžovatele zrušil předchozí zprošťující rozsudky městského soudu jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotil tytéž důkazy s jiným výsledkem než soud I. stupně, ačkoliv ten postupoval při hodnocení důkazů důsledně, tedy je hodnotil jednotlivě i v souhrnu a učinil logicky odůvodněné závěry. Nadto měl vrchní soud při zrušení předchozích zprošťujících rozsudků městského soudu a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí dávat prvostupňovému soudu pokyny, k jakým závěrům má dojít při hodnocení jednotlivých důkazů. 5. Stěžovatel tedy uzavřel, že napadanými rozhodnutími soudů obou stupňů i průběhem řízení je předcházejícího bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jelikož byl uznán vinným ze spáchání trestného činu na základě souhrnu nepřímých důkazů, ač veškeré tyto nepřímé důkazy jsou víceznačné a reálně nevylučují jiný závěr, dále byl bez přiměřených důvodů odmítnut jeho návrh na doplnění dokazování, ač se týkal osoby, která měla vykonat činnost, za níž byl stěžovatel trestně stíhán a odsouzen a nakonec pak se odvolací soud nevypořádal se všemi odvolacími námitkami a svými předchozími rozhodnutími soudu I. stupně fakticky sdělil, jak má hodnotit důkazy včetně závěrů z nich plynoucích. Na tomto základě se stěžovatel dožadoval zrušení napadaných rozhodnutí obecných soudů a zároveň odložení vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2003, čj. 2 T 15/2000-1567, a projednání věci mimo pořadí. 6. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 15/2000. Z tohoto zjistil, že se stěžovatel jednáním popsaným ve výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2003, čj. 2 T 15/2000-1567, měl dopustit trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákona, za což byl městským soudem odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání osmi let. Trestné jednání stěžovatele dle napadaného rozsudku městského soudu spočívalo v tom, že stěžovatel společně s dalšími osobami na základě dohody sjednané v přesně nezjištěné době kolem 20. 12. 1995 v P., v hotelu G., kde se schůzky zúčastnili L.P. a G.D., kteří za tím účelem přicestovali ze SRN, učinil dohodu o nelegálním prodeji 10 kg heroinu v ceně 33.000 DM za 1 kg s tím, že jeho přeprava do SRN bude uskutečněna dle následujících dispozic. Poté stěžovatel zjednal pro tento úkol jako kurýra I.P., jemuž za uskutečnění převozu ilegální zásilky do SRN přislíbil částku 5.000 DM a následně mu dne 28. 12. 1995 na parkovišti v P., při dohodnutém setkání předal svůj osobní vůz značky Opel Omega, seznámil jej s umístěním nelegální zásilky v tajné schránce, se způsobem jejího otevírání a dále mu předal instrukce, kam má zásilku dopravit a jakým způsobem bude na místě určení kontaktován. Nato I.P. odjel s tímto vozem do SRN, odkud pak příjezd na předem určené místo telefonicky oznámil stěžovateli, který mu řekl, aby tam vyčkal, a po chvíli se na toto místo dostavil L.P. s mužem vystupujícím pod jménem R. Potom všichni společně odjeli do garáže v oblasti M., kde I.P. podle předchozích instrukcí otevřel tajný úkryt ve vozidle a vyňal odtud nelegálně přepravovaný heroin uložený v deseti balíčcích o celkové váze 10,494 kg, a krátce nato byli zadrženi policejními orgány SRN, přičemž při svém zatčení I.P. na žádost německých policejních orgánů, které potřebovaly z taktických důvodů jeho zatčení co nejdéle utajit před dalšími osobami v České republice, souhlasil s tím, že bude pod jejich kontrolou telefonicky informovat stěžovatele, že se vrací zpět, což také učinil. Proti rozsudku soudu I. stupně ze dne 24. 10. 2003 podal stěžovatel odvolání, jež bylo usnesením ze dne 18. 6. 2004 zamítnuto vrchním soudem, a to pro jeho nedůvodnost. Při prostudování soudního spisu městského soudu, sp. zn. 2 T 15/2000, učinil Ústavní soud mimo výše uvedená také řadu dalších zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.

7. Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Městský soud k výzvě Ústavního soudu ve svém vyjádření v plném rozsahu odkázal na ústavní stížností napadaná rozhodnutí obecných soudů a argumentaci v nich obsaženou.

Dle vyjádření vrchního soudu ústavní stížnost stěžovatele neobsahuje žádnou relevantní informaci nebo skutečnost, kterou by se již vrchní soud nezabýval a která by zpochybňovala nebo mohla zpochybnit závěr o tom, že ve věci byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí. Vrchní soud v této souvislosti poukázal na své závěry ke způsobu opatřování důkazů, jejich procesní hodnotě a způsobu jejich hodnocení v bodě V. odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu. Pokud stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces zejména tím, že nepovažuje obsah a rozsah dokazování za dostatečný k prokázání jeho viny, vrchní soud k tomuto doplnil, že při rozhodování o odvolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu ze dne 24. 10. 2003 dospěl k jednoznačnému závěru, že dokazování je úplné a bylo bez vad a dostatečně objasněno to, co mělo být a bylo předmětem dokazování. Vrchní soud zároveň odmítl námitky stěžovatele v tom směru, že by tento soud jako soud odvolací svými rozhodnutími fakticky soudu prvního stupně sdělil, jak má hodnotit důkazy včetně závěrů z nich plynoucích. Taktéž pak oponoval tvrzení stěžovatele, že v napadaném usnesení vrchní soud věnoval hodnocení konkrétních námitek stěžovatele necelou půl stranu, resp., že se námitkami nezabýval vůbec nebo pouze paušálně. Podle názoru vrchního soudu není možno akceptovat ani výhradu stěžovatele, že jako důkazu nelze ve věci použít listinné materiály příslušných orgánů trestního řízení SRN, zejména rozsudek německého soudu, když v tamním řízení nebyl stěžovatel obviněným s právem obhajoby a neměl možnost se ani cestou dožádání k věci vyjádřit, neboť respektovaná judikatura včetně nálezů Ústavního soudu (např. III. ÚS 463/04) takovýto postup umožňuje. Vrchní soud v dalším připomenul, že se opakovaně zabýval obsahem telefonátu mezi I.P. a stěžovatelem a zamítnutí návrhu na ověření části výpovědi odsouzeného D. dostatečně odůvodnil. Nakonec se vrchní soud vyjádřil ke snaze obecných soudů získat výpověď svědka P., když dovodil, že odmítnutí výpovědi touto osobou je nutno považovat za nedůvodné, přesto však chybějící výpověď tohoto svědka nevyvolala ve věci stěžovatele stav důkazní nouze. Vrchní soud tedy své vyjádření uzavřel s tím, že dle jeho přesvědčení nedošlo způsobem vedení trestního stíhání stěžovatele ze strany obecných soudů ani vydáním napadaných rozhodnutí k porušení jeho práv zaručených ústavním pořádkem a nebylo tak porušeno ani jeho právo na spravedlivý proces garantované Úmluvou. Městské státní zastupitelství se svým přípisem Ústavnímu soudu svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo, stejně jako Vrchní státní zastupitelství.

8. Tato vyjádření byla poté zaslána stěžovateli na vědomí. Ten v rámci své repliky pouze sdělil, že k řešení nesouladu mezi jeho pohledem na věc a argumentací užitou vrchním soudem ve stěžovateli zaslaném vyjádření nemůže přispět další vyjádření k vyjádření ze strany stěžovatele, nýbrž pouze spravedlivé posouzení věci Ústavním soudem.

II.

9. Ústavní soud následně přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní stížností stěžovatel brojí především proti skutkovým zjištěním v dané věci, namítá, že byl uznán vinným na základě nepřímých důkazů, které nevylučují jiný závěr, než ke kterému dospěly soudy obou stupňů. Před Ústavním soudem opakuje argumentaci, kterou uplatnil v rámci své obhajoby v řízení před obecnými soudy a zejména i v odvolání podaném proti odsuzujícímu rozsudku, zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů, domáhá se jejich jiné interpretace a žádá, aby Ústavní soud přehodnotil skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy.

11. V první řadě musí Ústavní soud připomenout, že i on sám je omezen Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), která zejména v čl. 83 a čl. 87 jasně vymezuje poslání a nepřekročitelné meze pro jeho rozhodování. Z těchto článků vyplývá, že Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti a v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržovaní základních práv a svobod. Naopak rozhodování o vině a trestu je Ústavou výslovně svěřeno nezávislým soudům (čl. 81 a čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. l Listiny). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné, pokud při něm nedošlo k porušení ústavně garantovaného práva nebo svobody stěžovatele.

12. Jak plyne z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu reflektující princip sebeomezení v rámci jemu Ústavou svěřených kompetencí, polemika stěžovatele se zjištěným skutkovým stavem nesvědčí sama o sobě o porušení jeho ústavně zaručených práv. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat myšlenkové operace obecných soudů ve smyslu přisuzování různé váhy tomu či onomu provedenému důkazu a činit odlišné skutkové závěry. Výjimka z tohoto pravidla přichází v úvahu pouze v případě, kdy jsou v rozhodnutích obecných soudů zřejmé extrémní rozpory mezi důkazní situací, skutkovými zjištěními a následnými právními závěry soudu (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, I. ÚS 585/04). Ústavní soud v posuzované věci ovšem shledal, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní.

13. Obecné soudy zřetelně vyložily, z jakých důkazů vycházely, a zdůvodnily svůj závěr, že řetězec nepřímých důkazů nevykazuje mezery a nevyvolává důvodné pochybnosti o vině stěžovatele. Lze konstatovat, a to i s přihlédnutím k charakteru trestné činnosti, pro kterou byl stěžovatel trestně stíhán, že obecné soudy svá rozhodnutí v přiměřeném rozsahu logicky a věcně přiléhavým způsobem odůvodnily, jak jim ukládají ustanovení § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Na obsah ústavní stížnosti napadených rozhodnutí soudů obou stupňů, jež jsou reflexí zásady nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy, proto postačí odkázat.

14. Pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že se neztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, že odmítnutí výpovědi svědkem I.P. s odkazem na ustanovení § 100 odst. 2 trestního řádu v řízení před českým soudem bylo nedůvodné. Svůj názor na daný právní problém (aplikace jednoduchého práva - ustanovení § 97, § 100 odst. 2 a § 66 odst. 1 trestního řádu) Ústavní soud vyslovil a podrobně odůvodnil v nálezu, sp. zn. III. ÚS 26/03, v němž - stručně řečeno - konstatoval, že: "Smyslem a účelem ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. je průmět ústavní maximy zákazu donucování k sebeobvinění dle čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Donucování svědka k výpovědi s odvoláním na nepřípustnost jeho opětovného trestního stíhání pro překážku rei iudicatae neobstojí. Výpověď svědka i za uvedených okolností může totiž přinést informace o důkazech, jež by byly s to založit nové právní posouzení předchozí věci a založit tak důvod k obnově řízení v neprospěch obviněného v již skončeném řízení. Zásada ne bis in idem by tudíž, vzhledem k možnosti obnovy řízení, nemluvě o možném sebeobvinění ve věci odlišné, nevytvořila bariéru k zákazu donucování k sebeobvinění" (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 26/03, publikovaný pod č. 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, str. 201; dostupný na www.judikatura.cz). Na tento nález Ústavní soud v plném rozsahu odkazuje. Vzhledem k tomu, že v dané věci nalézací soud při rozhodování o vině stěžovatele nepřihlížel k usvědčující výpovědi svědka I.P. učiněné před orgány SRN, kterou oprávněně - v souladu s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 135/99, - označil za důkaz procesně nepoužitelný, je názor odvolacího soudu na možnost svědka I.P. odmítnout výpověď v trestním řízení proti stěžovateli nepodstatný.

15. K pochybnostem stěžovatele o procesní použitelnosti a důkazní hodnotě důkazů, především svědeckých výpovědí opatřených orgány SRN, Ústavní soud konstatuje, že tento důkazní materiál byl opatřen na základě žádosti MSZ zpracované ve smyslu čl. 1 a čl. 15 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních, obsahující všechny obsahové i formální náležitosti tohoto dožádání, právní pomoc byla poskytnuta příslušnými orgány SRN, u výslechů svědků byl přítomen obhájce stěžovatele, jehož účast byla německými orgány povolena, tedy žádné pochybení při získání tohoto důkazního materiálu nebylo zjištěno. S procesní využitelností výpovědí svědků - německých policistů - se odvolací soud řádně vypořádal již ve svém usnesení ze dne 29. 1. 2002, čj. 11 To 58/01-1364, a znovu v usnesení napadeném ústavní stížností. Rovněž nalézací soud v odůvodnění odsuzujícího rozsudku se procesní použitelností jak těchto výpovědí, tak i dalších důkazů opatřených německými policejními orgány, velmi podrobně zabýval a rozvedl úvahy vedoucí k závěru o rozsahu použitelnosti důkazů opatřených v rámci mezinárodní právní pomoci.

Ústavní soud dodává, že pokud tito svědci vypovídali o smyslu obsahu telefonického hovoru mezi I.P. a stěžovatelem, nehodnotili důkazní hodnotu tohoto úkonu, nýbrž pouze vyjádřili svými slovy smysl tohoto hovoru, jak jej oni vnímali a jak tomuto hovoru rozuměli.

16. Stěžovatel rovněž namítá, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo tím, že bez řádného zdůvodnění nebylo vyhověno jeho návrhu na doplnění dokazování o zjištění, zda bylo provedeno šetření k osobě označené M., která dle výpovědi ve SRN obžalovaného D. měla obstarat kurýra k převozu drogy z České republiky. Ve vztahu k této námitce Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu (např. nálezy, sp. zn. III. ÚS 87/99, IV. ÚS 463/2000, I. ÚS 566/03, IV. ÚS 219/03), dle níž zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Stěžovatel předmětný důkazní návrh uplatnil při hlavním líčení dne 24. 10. 2003, soud prvního stupně návrh na doplnění dokazování zamítl, tento postup však v odsuzujícím rozsudku neodůvodnil. Vzhledem k tomu, že stěžovatel námitku týkající se nevyhovění důkaznímu návrhu uplatnil již v odvolání, odvolací soud se postupem nalézacího soudu v tomto směru zabýval, se zamítnutím doplnění dokazování se ztotožnil, napravil pochybení soudu prvního stupně spočívající v absenci odůvodnění uvedeného postupu a sám nadbytečnost dalšího dokazování odůvodnil.

17. Ústavní soud podává, že stěžovatelem navrhovaný důkaz nelze považovat za tzv. opomenutý důkaz. V daném případě soudy obou stupňů shledaly nadbytečnost důkazního návrhu stěžovatele a tento závěr soud druhého stupně dostatečným způsobem odůvodnil. Ústavní soud dodává, že je možno se ztotožnit s odůvodněním odvolacího soudu, že kurýr mohl být zajištěn i prostřednictvím dalších osob. Byť i převoz drog realizoval I.P., nelze - s přihlédnutím k tomu, že trestná činnost se týkala obchodu s drogami - vyloučit, jak konstatuje odvolací soud, že osoba jménem M. přepravu drog zajišťovala prostřednictvím dalších článků řetězu osob podílejících se na této trestné činnosti a nikoliv tím, že by kontaktovala přímo kurýra, tj. I.P. Za dané důkazní situace, kdy D. ve své výpovědi I.P. nejmenoval, nelze nepřiznat věrohodnost úvaze soudu, že stěžovatelem navrhovaný svědek M. nezajistil kurýra přímo, nýbrž prostřednictvím dalších osob, přičemž podíl stěžovatele na získání I.P. k převozu drogy byl soudy vyvozenými závěry z provedených důkazů prokázán a tento závěr odůvodněn. Ústavnímu soudu nikterak nepřísluší v posuzované věci přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, jak již bylo shora vyloženo, tím méně hodnotit nadbytečnost provádění dalších důkazů, pokud soudy dospěly k závěru, že již "provedené důkazy tvoří tzv. uzavřený okruh s jediným možným závěrem", a tento závěr byl dostatečným způsobem odůvodněn. Neprovedený důkaz nelze považovat za opomenutý důkaz a nevyhověním návrhu na doplnění dokazování nebyl porušen zákon ani zásady spravedlivého procesu a rovnosti stran v řízení v této věci.

18. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel namítá, že tento soud se nevypořádal se všemi odvolacími námitkami a svými rozhodnutími soudu prvního stupně fakticky sdělil, jak má hodnotit důkazy včetně závěrů z nich plynoucích. Ani s těmito námitkami se Ústavní soud neztotožňuje. Soud druhého stupně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozsudku nalézacího soudu a dospěl k závěru, že v řízení, které tomuto rozsudku předcházelo a při rozhodování o vině a trestu stěžovatele soud prvního stupně postupoval v souladu se zákonem, s odůvodněním odsuzujícího rozsudku se ztotožnil a na toto odkázal, přičemž zdůraznil, že v dané věci již rozhodoval opakovaně a na svá předcházející rozhodnutí rovněž odkázal. Odvolací soud poté, kdy konstatoval, že část odvolání stěžovatele je třeba hodnotit jako pejorativa a invektivy "hodnotící" rozhodovací činnost soudu, se vypořádal i s věcnými námitkami stěžovatele a své závěry dostatečným způsobem odůvodnil. K vypořádání se s námitkou vztahující se k požadovanému výslechu svědka I.P., k procesní využitelnosti důkazů získaných v rámci právní pomoci cizích orgánů činných v trestním řízení a k nevyhovění důkaznímu návrhu stěžovatele se Ústavní soud již shora vyjádřil. Pouze pro úplnost dodává Ústavní soud k námitce stěžovatele, že se odvolací soud nevyjádřil k dopisu I.P. připojenému stěžovatelem k odůvodnění odvolání, že jednak tento dopis nebyl připojen celý (předloženy byly pouze strany 1 a 5) a vzhledem k tomu, že jmenovaný svědek výpověď odmítl, neměl odvolací soud možnost ho k autentičnosti, smyslu a účelu tohoto dopisu vyslechnout a tudíž ani k obsahu dopisu přihlédnout. Neobstojí rovněž námitka stěžovatele, že soud druhého stupně uložil nalézacímu soudu, jak má konkrétně hodnotit jednotlivé důkazy a jaké závěry má z provedených důkazů vyvodit. Odvolací soud ve svém usnesení ze dne 28. 2. 2003, čj. 11 To 84/02-1538, obecně uložil nalézacímu soudu hodnotit důkazy ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu, odkázal na svá předcházející rozhodnutí, ve kterých vytkl vady ve způsobu hodnocení důkazů, které nalézací soud opakovaně při procesu hodnocení důkazů neodstranil, což též vedlo odvolací soud k rozhodnutí o postupu podle ustanovení § 262 trestního řádu.

19. Jak již bylo naznačeno, podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele s hodnocením důkazů a v jeho nesouhlasu s právními závěry obecných soudů; s takto uplatněnými námitkami předkládanými stěžovatelem v průběhu celého trestního řízení se obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí zákonem stanoveným způsobem vypořádaly. Nadto podle ustálené judikatury Ústavního soudu tomuto nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (viz. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).

20. Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí napadená stěžovatelem jak v kontextu práva na spravedlivý proces, které mělo být porušeno dle názoru stěžovatele, tak ve světle ostatních ústavně zaručených práv a svobod, přičemž shledal, že tato práva porušena nebyla a návrhu na zrušení stěžovatelem označených rozhodnutí obecných soudů nelze vyhovět. Soudy svým rozhodováním i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno toliko právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi z provedeného dokazování vyvozenými skutkovými závěry a právními závěry obecných soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

21. Nesouhlas stěžovatele s tím, že v rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr o tom, že stěžovatel spáchal trestný čin, pro který byl žalován a uložily mu zákonu odpovídající trest, nemůže sám o sobě zakládat porušení ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod každá situace, kdy se stěžovatel neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu obecným soudem, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není a být nemůže.

22. Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Návrhu stěžovatele na přednostní projednání věci s ohledem na naléhavost věci nepovažoval Ústavní soud za potřebné vyhovět, neboť naléhavost věci nezjistil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. 10. 2006

Vlasta Formánková předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.