IV. ÚS 2695/09
IV.ÚS 2695/09 ze dne 21. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. G., právně zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Teplice, J. V. Sládka 1363/2, směřující proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. července 2009, č.j. 15 Ca 115/2007-145, a dále proti rozhodnutí Celního ředitelství Ústí nad Labem ze dne 2. dubna 2007, č.j. 1178-30/07-2001-21, a platebnímu výměru Celního úřadu Ústí nad Labem ze dne 26. června 2006, č. 154/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho základní právo na rovnost v právech a v povinnostech, zaručené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo, aby státní moc byla uplatňována jen v případech a v mezích stanovených zákonem, zaručené v čl. 2 odst. 2 Listiny, právo, aby povinnosti byly ukládány jen na základě zákona a jen v jeho mezích, zaručené v čl. 4 odst. 1 Listiny, právo aby daně byly ukládány jen na základě zákona, zaručené v čl. 11 odst. 5 Listiny, právo na přezkum rozhodnutí orgánu veřejné moci, zaručené v čl. 36 odst. 2 Listiny, právo na právní pomoc od počátku řízení, zaručené v čl. 37 odst. 2 Listiny, právo na projednání jeho věci v jeho přítomnosti a tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny, a právo na respektování soukromého a rodinného života před zásahy státních orgánů, zaručené v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Výše uvedeným platebním výměrem bylo stěžovateli doměřeno clo za dovoz osobního vozu. Následné odvolání celní ředitelství odmítlo. Správní žalobě Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. března 2008, č.j. 15 Ca 115/2007-82, ve vztahu mimo jiné i k napadenému rozhodnutí celního ředitelství vyhověl, rozhodnutí zrušil a věc vrátil celnímu ředitelství k dalšímu řízení. Ke kasační stížnosti správního orgánu však Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. května 2009, č.j. 7 Afs 59/2008-132, rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Následně vydal Krajský soud v Ústí nad Labem shora napadený rozsudek, jímž správní žalobu zamítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že soudy v jeho věci nezohlednily fakt, že v souladu s čl. 32 odst. 1 Protokolu č. 4 k dohodě o přidružení se následné ověřování důkazů původu provádí namátkově, nebo kdykoliv mají celní orgány opodstatněnou pochybnost o jejich pravosti. Ve vztahu ke stěžovateli však tuto kontrolu prováděly pravidelně, aniž by to stěžovateli zdůvodnily.

Dále stěžovatel uvedl, že mu zpočátku nebylo známo zahájení postverifikačního řízení, když citovaný Protokol neupravuje práva a povinnosti účastníků, ani kdo je účastníkem. Proto by se měl být postup řídit zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). V daném řízení však byly ze strany správního orgánu porušeny zásady dané v §§ 2 a 31 zákona o správě daní a poplatků.

S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Ca 115/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl v čem měl citovaný zásah spočívat. Ústavní stížnost směřuje především proti postupu správních orgánů, není z ní tedy patrné, jak byl stěžovatel ve svých naříkaných právech zkrácen správními soudy, resp. zda vůbec napadené soudní rozhodnutí do jeho zaručených práv zasáhlo.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

V projednávaném případě je třeba argumentaci stěžovatele, která spočívá pouze v tvrzeném zkrácení v zaručených právech, aniž by stěžovatel tento zásah blíže specifikoval nebo uvedl další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaných článků, nutno považovat za pouhou polemiku se závěry správních orgánů, které dospěly ve své správní činnosti k závěrům, s nimiž stěžovatel není ztotožněn. Skutečnost, že správní soudy rozhodly na základě právního názoru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá, sama o sobě, odůvodněnost ústavní stížnosti.

Pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, je ji nutno považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.

Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto v projednávaném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2010

Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.