IV. ÚS 2692/09
IV.ÚS 2692/09 ze dne 19. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. B. F., zastoupeného JUDr. Viktorem Kvíčalou, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 18, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2009 č. j. 17 Co 235/2009-17 a usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 6. 5. 2009 č. j. 0 Nc 303/2009-12, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou a posléze doplněnou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny, jakož i práva na ochranu vlastnictví, stanoveného čl. 11 odst. 1 Listiny, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti požádal v řízení zahájeném na základě jeho žaloby na určení vlastnického práva k nemovitostem o přiznání osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů z důvodu tíživé sociální situace. Okresní soud v Prostějově usnesením ze dne 6. 5. 2009 č. j. 0 Nc 303/2009-12 však stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal a žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů zamítl. Ke stěžovatelem podanému odvolání Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 6. 2009 č. j. 17 Co 235/2009-17 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

3. Okresní soud v Prostějově stěžovatelem napadené rozhodnutí odůvodnil tím, že nemá dostatek informací, na jejichž základě by mohl komplexně posoudit majetkové poměry stěžovatele. Soud sice zjistil, že stěžovatel nemá žádný příjem, stěžovatel však soudu nesdělil další rozhodné skutečnosti. Soud při svém rozhodnutí vycházel i ze skutečnosti, že stěžovatel vlastní nemovitý majetek, což je věc nemalé hodnoty. Odvolací soud se se závěry soudu I. stupně ztotožnil v tom směru, že stěžovatel své osobní, výdělkové ani majetkové poměry neprokázal. Stěžovatel v ústavní stížnost tvrdí, že tím, že mu obecné soudy nepřiznaly osvobození od soudních poplatků a neustanovily mu zástupce z řad advokátů, znemožnily mu projednat jeho věc a odepřely mu tak právo na soudní ochranu a potažmo ochranu jeho vlastnických práv. V rekapitulaci svých výdělkových a majetkových poměrů stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že je od roku 1998 nezaměstnaný, nepobírá podporu v nezaměstnanosti ani žádné dávky státní sociální podpory a nemá žádné jiné příjmy. Vlastní ideální polovinu nemovitosti, v níž bydlí se svou matkou, poživatelkou starobního důchodu. Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou podle názoru stěžovatele řádně odůvodněna a jsou proto věcně nepřezkoumatelná a vyvolávají dojem libovůle. S ohledem na tvrzené porušení jeho základních práv stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

II.

4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 0 Nc 303/2009 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově.

5. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření plně odkazuje na obsah odůvodnění svého usnesení ze dne 30. 6. 2009, s nímž se zcela ztotožňuje a nemá k němu nic na doplnění.

6. Okresní soud v Prostějově ve svém vyjádření uvádí, že své rozhodnutí ze dne 6. 5. 2009 považuje za správné a v souladu se zákonem. Soudem bylo navíc provedeno šetření správnosti údajů stěžovatele o jeho majetkových a výdělkových poměrech. Soudy I. ani II. stupně rozhodně neupřely stěžovateli jeho ústavní právo na soudní ochranu a právní pomoc v řízení před soudy tím, že stěžovateli nevyhověly, protože stěžovatel věrohodně nedoložil, ba dokonce z části zatajil, své majetkové poměry a snažil se soudům namluvit, že posledních deset let živí ho, vysokoškolsky vzdělaného zdravého muže, jeho matka důchodkyně, ačkoliv při skutečné sociální potřebě by stěžovatel musel dosáhnout přinejmenším na sociální dávky v hmotné nouzi. Okresní soud v Prostějově přitom zcela běžně přiznává osvobození od soudních poplatků účastníkům řízení, kteří řádně doloží své osobní, výdělkové a majetkové poměry na tiskopise, který soud nabízí ke stažení na své internetové stránce, a stručně doloží, že z jejich strany nejde o zjevně bezdůvodné uplatňování či vymáhání práva. V závěru proto okresní soud navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti jako bezdůvodné.

7. Shora uvedená vyjádření Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.

8. Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Podstatou ústavní stížnosti je požadavek, aby Ústavní soud přehodnotil závěry obecných soudů, které v dané věci neshledaly důvod pro osvobození stěžovatele od soudních poplatků [§ 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř.")] a pro ustanovení zástupce z řad advokátů (§ 30 o. s. ř.). Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti opakuje argumenty, které již uvedl ve svém odvolání ze dne 29. 1. 2009 podaném proti usnesení soudu prvního stupně. V zásadě tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však, jak Ústavní soud judikoval v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

10. Institut osvobození od soudních poplatků je nástrojem, který slouží k ochraně účastníka soudního řízení, aby nebyl omezován dalšími náklady, které by při své sociální situaci nemohl snášet. Je však nutné konstatovat, že uvedeným zákonným ustanovením není účastníku řízení přiznán nárok na osvobození od soudních poplatků, ale pouze právo o takové osvobození požádat, přičemž rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Stěžovatel současně požádal o poskytnutí právní pomoci v řízení před soudem ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§ 138 o. s .ř), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů.

11. Ústavní soud se ve své dosavadní praxi opakovaně zabýval otázkou důvodnosti nároků na osvobození od soudních poplatků. V zásadě ve své judikatuře zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti tohoto uplatněného nároku dospěl (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 271/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 19, usnesení č. 28, str. 275), až na případy, pokud by obecné soudy při aplikaci příslušného zákonného ustanovení jednoduchého práva postupovaly svévolně.

12. Ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. ponechává obecnému soudu (resp. předsedovi senátu) prostor k uvážení, zda osvobození od soudních poplatků účastníku řízení přizná, kdy jediným omezujícím předpokladem pro přiznání uvedeného osvobození je naplnění vymezených podmínek. Rozhodnutí o tom, zda jsou tyto podmínky naplněny, není zásadně otázkou v rovině ústavnosti. Ústavní soud ověřil, že nalézací i odvolací soud předmětné ustanovení interpretovaly a aplikovaly způsobem, jemuž nemůže ničeho vytknout. Ze spisového materiálu a odůvodnění napadených usnesení Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Prostějově vycházel při posuzování stěžovatelovy žádosti o osvobození od soudních poplatků nejen ze stěžovatelem předložených podkladů, ale i z informací získaných na základě jím učiněných dotazů u příslušných správních orgánů. Ustanovení § 138 o. s. ř. přitom nelze chápat tak, že je úkolem obecných soudů, aby vyvinuly vlastní úsilí ke zjištění poměrů účastníka řízení žádajícího osvobození od soudních poplatků. Prokázání důvodnosti tohoto osvobození je zcela na účastníku řízení, jde o návrh, který stejně jako kterýkoliv jiný návrh zatěžuje navrhovatele obvyklou a zákonem stanovenou a vyžadovanou důkazní povinností, což plně odpovídá i koncepci platného občanského soudního řádu. Okresní soud v Prostějově žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a jeho návrh na ustanovení zástupce řádně projednal, přezkoumal, zda jsou splněny podmínky, a dospěl k závěru, že přes provedená zjištění nemá dostatek informací, na jejichž základě by mohl posoudit majetkové poměry stěžovatele, přičemž uvedl konkrétní důvody, které ho k tomuto závěru vedly. Rozhodnutí okresního soudu přezkoumal v odvolacím řízení Krajský soud v Brně, který je potvrdil jako správné a ztotožnil se s jeho závěry.

13. Stěžovatelem v ústavní stížnosti formálně namítané porušení jeho základních práv se svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti pohybuje na úrovni aplikace podústavního práva. Aplikace předmětných ustanovení podústavního práva provedenou obecnými soudy v posuzované věci Ústavní soud shledává přijatelnou z hlediska ústavního a proto nemá důvodu k zásahu. Obecné soudy se podrobně zabývaly zjišťováním skutečností k posouzení majetkových poměrů stěžovatele a Ústavní soud nezjistil, že by mezi zjištěnými skutkovými a právními závěry obecných soudů existoval (extrémní) rozpor a neshledal ani jiné stopy libovůle v jejich soudním rozhodování, což by zakládalo důvod ke kasaci napadených usnesení. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě stěžovatelem tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces a tím důvod pro podání ústavní stížnosti.

14. Právu na právní pomoc odpovídá veřejnoprávní povinnost orgánů uvedených v článku 37 odst. 2 Listiny nebránit účastníku řízení, aby v řízení využíval právní pomoci, či nebránit oprávněnému zástupci poskytujícímu právní pomoc, aby se účastnil řízení a v řízení jednal jménem zastoupeného. Má-li však právu jednotlivce na právní pomoc v soudním řízení korespondovat konkrétní povinnost přičítaná státu, je věcí státu, a nikoliv subjektivních představ žadatele o právní pomoc, za jakých podmínek a jakým způsobem je - i nemajetným žadatelům - poskytnutí právní pomoci zabezpečeno (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 296/97, Sbírka rozhodnutí, svazek 10, usnesení č. 20, str. 409). Jak již dříve Ústavní soud judikoval, není porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky dané ustanovením § 30 o. s. ř. (srov. nález sp. zn. I. ÚS 684/05, Sbírka rozhodnutí, svazek 42, nález č. 149, str. 209).

15. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá neposkytnutí soudní ochrany jeho majetkovým nárokům a tím i jeho právu vlastnit majetek, pak Ústavní soud s odkazem na svoji dřívější judikaturu připomíná, že ustanoveními čl. 11 Listiny je chráněno vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka rozhodnutí, svazek 1, nález č. 5, str. 45 a sp. zn. II. ÚS 305/99, Sbírka rozhodnutí, svazek 20, nález č. 172, str. 222).

16. Z výše vyložených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.