IV. ÚS 269/17
IV.ÚS 269/17 ze dne 18. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti B. K., právně zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem, se sídlem Telečská 7, 586 01 Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2016 č. j. 5 Tdo 1188/2016-48, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2014 č. j. 3 To 46/2014-2014, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. dubna 2014 č. j. 17 T 43/2013-1913, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I.

Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 27. ledna 2017, se stěžovatel (dále též "obviněný") domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí podle čl. 2 odst. 2 Listiny, princip presumpce neviny podle čl. 40 Listiny a právo na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny.

Dne 18. dubna 2017 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění podání v tom směru, aby Ústavní soud vyřídil ústavní stížnost stěžovatele přednostně s ohledem na to, že se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody a splňuje tedy kritérium naléhavosti věci.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Proti B. K. bylo u Krajského soudu v Českých Budějovicích vedeno trestní stíhání pod sp. zn. 17 T 43/2013. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. dubna 2014 č. j. 17 T 43/2013-1913 byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku, a za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci specifikovaných v rozhodnutí soudu.

Trestného jednání se měl obviněný dopustit (ve zkratce) tím, že nejméně v období od 1. ledna 2011 do 13. srpna 2011 skladoval ve své garáži padělané tabákové výrobky, které byly opatřeny padělanými tabákovými nálepkami či nebyly opatřeny tabákovými nálepkami k označení pro daňové účely, s úmyslem zkrátit daňovou povinnost na spotřební dani, dodával tyto tabákové výrobky spoluobviněnému Z. Š., který je pak dále dodával dalším spoluobviněným, čímž se dané tabákové výrobky dostaly do oběhu. Daňovým únikem byla státu způsobena škoda přesahující sedm milionů Kč.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. listopadu 2014 č. j. 3 To 46/2014-2014 odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu zamítl.

Dovolání obviněného bylo podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2016 č. j. 5 Tdo 1188/2016-48.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel setrvává, stejně jako v předchozím trestním řízení, na tvrzení, že se trestného činu nedopustil, že obecné soudy vycházely z nesprávných skutkových zjištění, nehodnotily důkazy ústavně konformním způsobem a nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny. Má dále za to, že trestní řízení bylo stiženo podstatnou vadnou, neboť policejní orgán nedoručil stěžovateli opis usnesení o zahájení trestního stíhání, jak je vyžadováno v § 160 odst. 2 tr. řádu. V neposlední řadě má stěžovatel za to, že nařízením výkonu trestu odnětí svobody bylo porušeno právo stěžovatele na osobní svobodu.
IV.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

V projednávaném případě Ústavní soud důvod pro svůj kasační zásah neshledal, neboť nezjistil, že by obecné soudy v posuzované věci postupovaly v rozporu s ústavními pravidly.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde mimo jiné o to, zda se orgány činné v trestním řízení vytýkaným postupem při zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1, 2 tr. řádu) dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práva na osobní svobodu, zakotveného v čl. 8 odst. 2 Listiny, jak je stěžovatelem tvrzeno.

Ústavní stížností napadené postupy (rozhodnutí) nejsou protiústavní. Argument, že trestní řízení vykazovalo od počátku znaky nezákonnosti, bylo odvolacím soudem jednoznačně vyvráceno, neboť ten na str. 6 odůvodnění svého rozhodnutí (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2014 č. j. 3 To 46/2014-2014) patřičně odůvodňuje, proč na tento argument stěžovatele nepřistoupil. Odvolací soud konstatuje, že doručenka byla podepsaná stěžovatelem a samotnou námitku směřující k nedostatečnosti sdělení obvinění stěžovatel uplatnil až v odvolacím řízení, nikoliv v průběhu přípravného řízení, kdy měl několikerou možnost tak učinit.

Namítá-li stěžovatel vady v důkazním postupu obecných soudů, Ústavní soud připomíná, že ke zrušení rozhodnutí trestních soudů je oprávněn zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 4 a 5 trestního řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 trestního řádu), neboť tím dochází i k porušení práv zaručených ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud ve svých nálezech rovněž zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny svůj důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), nález sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241), nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)]. Žádné takové protiústavní deficity Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.

V odůvodněních rozhodnutí se obecné soudy náležitě vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatele, a řádně odůvodnily, proč neshledaly výslech stěžovatelem navrženého svědka Jeřábka potřebným, či proč neuvěřily výpovědi svědka Dvořáka, který v hlavním líčení odmítl vypovídat a byla proto použita písemná vyjádření z přípravného řízení. Obecné soudy též vzaly v potaz tvrzení stěžovatele ohledně komplikovaných vztahů v komunitě, nicméně přesvědčivě odůvodnily, proč této verzi stěžovatele nevěří, a tato verze ani neodpovídá výsledkům provedených odposlechů (blíže lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu str. 18 a násl.).

V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje totožné námitky již uplatněné obhajobou v předcházejícím trestním řízení, a přestože na ně obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.

Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal žádná závažná pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v posuzovaném případě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného stěžovatele.

Je tak namístě shrnout, že stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání) odmítl.

O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) rovněž nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.