IV. ÚS 2689/13
IV.ÚS 2689/13 ze dne 11. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele SOLAR PROTECTION s. r. o., sídlem Česká 283, Česká, zastoupeného advokátem Mgr. Jiřím Šebestou, se sídlem Čechyňská 16, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2013 č. j. 5 Afs 38/2013-25, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 2. 2013 č. j. 10 Af 605/2012-22, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 2012 č. j. 7166/12-1200, a proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 17. 8. 2012 č. j. 411502/12/077910302673, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, kterým zamítl odvolání proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích o stížnosti na postup plátce daně při odvodu z elektřiny ze slunečního záření za měsíce v ústavní stížnosti uvedené.

II.

Ústavní stížnost stěžovatele spočívá na tvrzení o rozporu § 7a až § 7i zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o podpoře a využívání obnovitelných zdrojů") s ústavním pořádkem. Stěžovatel má za to, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo porušeno základní právo stěžovatele, neboť tento soud se při své činnosti omezil pouze na subsumování případu stěžovatele pod nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (220/2012 Sb.). Přitom podle stěžovatele se Ústavní soud v uvedeném nálezu nezabýval rozporem ustanovení § 7a až § 7i zákona o podpoře a využívání obnovitelných zdrojů s ustanovením čl. 20 (garantujícím rovnost osob před zákonem) a čl. 21 (zakazujícím diskriminaci) Listiny základních práv Evropské unie (byť ve druhém odstavci bodu III. stěžovatel mylně jako pramen uvedených článků uvádí Úmluvu o ochraně lidských práv a svobod), a proto má stěžovatel za to, že Nejvyšší správní soud měl při svém rozhodování (stejně jako Krajský soud v Českých Budějovicích) předložit věc Ústavnímu soudu na základě čl. 95 odst. 2 Ústavy.

Stěžovatel má dále za to, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo také do jeho ústavně garantovaného práva vlastnit majetek, neboť aplikace předmětného odvodu pro stěžovatele prakticky představuje vyvlastnění části jeho majetku a dále do základního práva na svobodu podnikání, neboť stěžovatel realizoval výstavbu a zprovoznil předmětnou fotovoltaickou elektrárnu právě v návaznosti na tehdy platnou právní úpravu, která do budoucna garantovala určitou výši výkupních cen i určitou návratnost investice. Stěžovatel namítá také porušení zpětné účinnosti předmětných právních norem, neboť zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření představovalo právní normu, která zpětnou účinností měnila garantované výchozí podmínky, za kterých stěžovatel vstupoval do daného oboru podnikání.
III.

Ústavní soud se již souladem ustanovení § 7a až § 7i zákona o podpoře a využívání obnovitelných zdrojů s ústavním pořádkem zabýval ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (220/2012 Sb.). V uvedeném nálezu Ústavní soud v rámci abstraktní kontroly ústavnosti dospěl k závěru, že ustanovení § 7a až § 7i zákona o podpoře a využívání obnovitelných zdrojů jsou v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Stěžovatel, vědom si existence uvedeného nálezu, ve své ústavní stížnosti tvrdí, že její odůvodnění spočívá na zcela odlišných základech, kterými se Ústavní soud doposud nezabýval. Ústavní soud však ve vztahu k nynější ústavní stížnosti dopěl k opačnému závěru než stěžovatel.

Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (220/2012 Sb.) připustil, že nelze vyloučit, že v individuálních případech může některé z ustanovení § 7a až § 7i zákona o podpoře a využívání obnovitelných zdrojů narušit základní práva a svobody jednotlivce. Stěžovatel však ve své ústavní stížnosti neuvádí, a neuváděl tak ani ve své kasační stížnosti, že by na něj některé z předmětných ustanovení doléhalo jako likvidační ("rdousící efekt") či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jak je uvedeným nálezem pro úspěšnost ústavní stížnosti předpokládáno a netvrdí ani jiné okolnosti, které by vyplývaly z jeho konkrétního případu nad rámec námitek, se kterými se v uvedeném nálezu Ústavní soud již vypořádal a které by současně znamenaly zásah do základních práv a svobod stěžovatele.

Ke stěžovatelově námitce, že skutečnost, že v roce 2009 a 2010 došlo k poklesu vstupních podmínek investičních nákladů, neodůvodňuje přijetí ustanovení § 7a až § 7i zákona o podpoře a využívání obnovitelných zdrojů, kterým došlo k diskriminaci a porušení ústavní zásady rovnosti před zákonem, Ústavní soud zcela odkazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (220/2012 Sb.), ve kterém dospěl k závěru, že "pokud zákonodárce na základě kalkulací, z nichž vyplývají snížené investiční náklady FVE v letech 2009 a 2010, přistoupil k zavedení nového právního institutu - odvodu - pouze ve vztahu k okruhu výrobců solární energie, a to pouze těch, jejichž výrobny byly uvedeny do provozu od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010, nelze než mít takové kritérium za racionální a ústavně souladné."

Na nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (220/2012 Sb.) Ústavní soud odkazuje rovněž v souvislosti s námitkou stěžovatele o zásahu do jeho práva vlastnit majetek a práva na svobodu podnikání. Ústavní soud v citovaném nálezu v rovině abstraktního přezkumu dospěl k závěru, že jakkoli došlo přijetím napadených ustanovení ke snížení podpory poskytované provozovatelům FVE, nejednalo se ... o zásah, který by ve svém důsledku znamenal porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, ať již se jedná o právo vlastnické či svobodu podnikání, případně nerespektování základních náležitostí demokratického a právního státu. Jelikož také v případě těchto námitek stěžovatel setrval na argumentaci o rozporu § 7a až § 7i zákona o podpoře a využívání obnovitelných zdrojů s ústavním pořádkem, kterými se již Ústavní soud v citovaném nálezu v rámci abstraktní kontroly norem zabýval, aniž by zásah do těchto svých základních práv a svobod dokládal okolnostmi, které by vyplývaly z jeho konkrétního případu, proto Ústavní soud v souvislosti s právem vlastnit majetek a právem na svobodu podnikání opět zcela odkazuje na závěry uvedené ve shora citovaném nálezu, o souladu předmětných ustanovení zavádějících odvod s ústavním pořádkem České republiky.

K stěžovatelově námitce porušení zákazu zpětné účinnosti právních norem, které spočívá podle stěžovatele v tom, že nová právní úprava zavádějící předmětný odvod měnila se zpětnou účinností garantované výchozí podmínky, za kterých stěžovatel vstupoval do daného oboru podnikání, Ústavní soud opět odkazuje na závěr učiněný v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (220/2012 Sb.), se kterým se ztotožňuje i v případě nyní projednávané ústavní stížnosti. V odůvodnění uvedeného nálezu dospěl Ústavní soud k závěru o nepravé retroaktivitě ustanovení § 7a až § 7i, přičemž se vypořádal s otázkou její přípustnosti a konstatoval, že "ačkoliv je totiž nepravá retroaktivita zásadně přípustná, nelze apriorně vyloučit, že s ohledem na princip právní jistoty a ochrany důvěry v právo převáží zájem jednotlivce na dalším trvání existující právní úpravy nad zákonodárcem vyjádřeným veřejným zájmem na její změně. Ústavní soud musel tedy posoudit, zda na straně dotčených provozovatelů FVE není dán takový ústavně relevantní zájem na zachování dosavadní zákonem stanovené ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů a zelených bonusů bez jejího dalšího krácení odvodem, jenž by při vzájemném poměřování převážil nad veřejným zájmem na jejím snížení. Takovýto zájem provozovatelů FVE v dané věci Ústavní soud ... neshledal." V rámci námitky retroaktivity pak stěžovatel ve své ústavní stížnosti nedokládal nic, co by vzhledem k individuálním okolnostem jeho případu vedlo k jiným závěrům.

Dle náhledu Ústavního soudu je v předmětném případě rozhodující doložení okolností, které vyplývají z individuálního případu stěžovatele a zasahují jeho základní práva, což se stěžovateli zjevně nepodařilo. Shrnutím uvedeného nelze než dospět k závěru, že stěžovatel zásah do základních práv nedoložil. Ústavní soud proto postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2013

Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.