IV. ÚS 2666/12
IV.ÚS 2666/12 ze dne 6. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelky STAVMONTA, spol. s r. o., se sídlem Hřbitovní 33, Plzeň, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Praha 2, Jugoslávská 12, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 17. 5. 2010 č. j. 4 C 177/2007-286 ve znění usnesení ze dne 2. 6. 2010, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 10. 2010 č. j. 25 Co 329/2010-321 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 č. j. 32 Cdo 262/2011-343, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

Dne 13. 7. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména její základní subjektivní právo (svoboda) garantované jí zejména čl. 11 a čl. 26 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina"). Soudy se přitom v řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí, zásadně ztotožnily v tom, že smlouva uzavřená mezi stěžovatelkou (jako zhotovitelem) a obcí Šťáhlavy (jako objednatelem) je neplatná, neboť nerespektovala tehdy platná omezení týkající se stanovení ceny díla při sjednávání a realizaci veřejných zakázek [v předmětné věci přitom šlo o vybudování kanalizace]. Stěžovatelka přitom i v ústavní stížnosti samotné zastává názor, že smlouva tehdy platná specifika regulace veřejných zakázek respektovala (což v ústavní stížnosti na úrovni jednoduchého práva vysvětluje). Pokud byly soudy jiného názoru, mohly za neplatnou považovat jen část předmětné smlouvy (nikoliv smlouvu jako takovou). Šetřily by tím totiž autonomii vůle smluvních stran. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. V právě projednávané věci přitom nic takového neshledal.

Nad rámec uvedeného je možné snad jen poznamenat, že výklad předmětné smlouvy obecnými soudy je i podle Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska akceptovatelný. Zohledňuje totiž smysl a účel veřejných zakázek (srovnej k tomu v podrobnostech například závěry učiněné Nejvyšším soudem v závěrečných pasážích jeho rozsudku ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 23 Cdo 4561/2008; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná např. v online databázi pod odkazem http://www.nsoud.cz/).

Dle výše uvedených skutečností tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky daná jí ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout. Mínila-li stěžovatelka svůj apel na Ústavní soud vztahující se k nákladům řízení jako návrh ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, pak i tento musí Ústavní soud vzhledem k výsledku řízení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 6. srpna 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.