IV. ÚS 2654/13
IV.ÚS 2654/13 ze dne 4. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Morce, zastoupeného JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v České Lípě, Pátova 394, směřující proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j. 22 C 9/2013-23 ze dne 25. června 2013, za účasti vedlejšího účastníka Ahmada Saleha, zastoupeného JUDr. Josefem Hajným, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v České Kamenici, Jateční 760 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v České Lípě (dále jen "soud") rozsudkem č. j. 22 C 9/2013-23 ze dne 25. června 2013 uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 7.312,- Kč se 7,05% p.a. úrokem z prodlení z částky 7.312,- Kč ode dne 6. února 2013 do zaplacení, žalobu v rozsahu úroku z prodlení ve výši 7,05 % z částky 7.312,- Kč ode dne 10. ledna 2013 do dne 5. února 2013 zamítl a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 9.076,- Kč.

Zaplacení žalované částky bylo vedlejšímu účastníkovi proti stěžovateli přiznáno z titulu náhrady škody, kterou stěžovatel vedlejšímu účastníkovi způsobil tím, že nepravdivě obvinil vedlejšího účastníka ze spáchání přestupku, přičemž žalovanou částku vedlejší účastník vynaložil na zastoupení advokátem v přestupkovém řízení. Tím, že stěžovatel vedlejšího účastníka "nepravdivě usvědčil ze spáchání přestupku a nepočínal si vůči vedlejšímu účastníku dostatečně bedlivě" byl dle přesvědčení soudu dán skutkový základ pro aplikaci ust. § 420 a § 415 občanského zákoníku.

S výše popsaným závěrem soudu se stěžovatel neztotožňuje, přičemž podle ústavní stížnosti se Ústavní soud obdobným případem již zabýval, a to v nálezu sp. zn. III. ÚS 321/03 ze dne 30. června 2004.

Stěžovatel je přesvědčen, že na předmětnou věc dopadají ust. § 7 o.s.ř., § 51 zákona o přestupcích, § 79 správního řádu a § 4 až 6 soudního řádu správního a z těchto ustanovení vyvozuje, že soud napadeným rozhodnutím porušil ust. § 7 o.s.ř., jelikož rozhodl ve věci náhrady nákladů správního řízení, jež svojí povahou je věcí správněprávní. Takováto nesprávná aplikace jednoduchého práva soudem má podle stěžovatele za následek porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel podle ústavní stížnosti i v tom, že soud nevedl řízení způsobem odpovídajícím skutečnosti, že se jednalo o řízení, ve kterém není přípustné odvolání, a tedy s požadavky stanovenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. března 2009.

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření soudu a vedlejšímu účastníkovi řízení.

Za soud zaslala vyjádření předsedkyně senátu 22 C Mgr. Marcela Janušková. Soud má podle vyjádření za to, že stěžovatel sice neporušil žádnou svoji zákonem danou povinnost podle ust. § 420 občanského zákoníku, ale porušil povinnost preventivní, zakotvenou v ust. § 415 téhož předpisu. Stěžovatel podle vyjádření po celou dobu přestupkového řízení na svém stanovisku usvědčujícím vedlejšího účastníka z tvrzeného přestupku setrval, přestupek se týkal stěžovatele, a pokud by přestupkové řízení neproběhlo, vedlejšímu účastníku by náklady právního zastoupení nevznikly, čímž je dána příčinná souvislost mezi jednání stěžovatele a vzniklou škodou. V dalším soud odkázal na písemné vyhotovení rozsudku.

Vedlejší účastník ve vyjádření zaslaném prostřednictvím JUDr. Josefa Hajného uvádí, že soud rozhodoval věc občanskoprávní, nikoli správní a náklady vynaložené na právní pomoc vedlejšího účastníka nebyly náklady správního řízení. Vedlejší účastník uvádí, že v souvislosti se správním řízením mu vznikla škoda, která byla způsobena občanem občanovi, a proto o této škodě rozhodoval obecný soud v řízení o náhradě škody. Vedlejší účastník dále uvedl, že podle jeho názoru soud právě s ohledem na to, že se jednalo o tzv. bagatelní věc, v níž není přípustné odvolání, k projednání věci přistoupil zodpovědně, umožnil účastníkům poskytnout soudu důkazy a žádné důkazy neodmítl provést. Na jednání před soudem pak byli podle vyjádření účastníci řádně soudem poučeni podle ust. § 119a odst. l o.s.ř. a stěžovateli jako žalovanému byla soudem poskytnuta řádná soudní ochrana. Podle názoru vedlejšího účastníka soud nepochybil ani při aplikací hmotného práva. Vedlejší účastník řízení uzavírá, že žádná ústavně zaručená práva stěžovatele porušena nebyla a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Vyjádření soudu a vedlejšího účastníka zaslal Ústavní soud na vědomí a k případné replice stěžovateli. Ten v zaslané replice uvedl, že trvá na svých stanoviscích uváděných v ústavní stížnosti a je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím došlo ke zcela extrémnímu pochybení soudu, a tím k porušení základních práv stěžovatele uvedených v ústavní stížnosti. Nad rámec skutečností obsažených v ústavní stížnosti doplnil, že v přestupkovém řízení se uplatňuje zásada oficiality, a proto je přesvědčen, že vedlejší účastník se měl domáhat svých případných práv na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.

Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozhodl v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Své rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnil. Jeho závěru, že vedlejšímu účastníkovi stěžovatel způsobil škodu ve výši nákladů vynaložených na zastoupení advokátem v přestupkovém řízení tím, že stěžovatel nepravdivě obvinil vedlejšího účastníka ze spáchání přestupku, nemá Ústavní soud co vytknout. To, že s těmito závěry stěžovatel nesouhlasí, zásah do jeho práv nezakládá.

Pokud jde o tvrzení stěžovatele, dle kterého se nejedná o věc občanskoprávní, ale správněprávní, a o stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 321/03 ze dne 30. června 2004, konstatuje Ústavní soud, že uvedený nález řešil situaci, kdy tehdy platný a účinný správní řád, zák. č. 71/1967 Sb., obsahoval ust. § 31 odst. 2, dle kterého správní orgán mohl uložit účastníkům řízení, aby náklady, které vznikly jejich zaviněním, uhradili ostatním účastníkům řízení. Právě o takové náklady a takovou situaci v odkazované věci šlo, a proto Ústavní soud uzavřel, že se jednalo o věc správněprávní, nespadající pod pravomoc soudů v občanském soudním řízení. V projednávané věci však stěžovatel nebyl účastníkem správního řízení, nýbrž v tomto řízení vystupoval pouze jako svědek. Navíc Ústavní soud podotýká (aniž to je pro tuto věc relevantní, neboť stěžovatel nebyl účastníkem řízení), že správní řád účinný v rozhodné době, zák. č. 500/2004 Sb., obdobné ustanovení jako bylo ustanovení 31 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb., neobsahuje.

Podle náhledu Ústavního soudu se pak soud nedopustil ani procesních pochybení uváděných stěžovatelem, resp. nepostupoval v rozporu s nálezem I. ÚS 3143/08 ze dne 17. března 2009. V odkazovaném případě stěžovatelka na základě provedených důkazů mohla reálně očekávat, jak bude soud provedené důkazy hodnotit a jaké skutkové závěry z nich vyvodí, a ničím neopodstatněná změna náhledu na výsledky provedeného dokazování byla závěrem pro účastníky sporu překvapivým. V případě projednávaném se tomu tak ovšem nestalo.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 4. prosince 2013

Michaela Židlická v.r. Předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.