IV. ÚS 2634/13
IV.ÚS 2634/13 ze dne 19. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. D., zastoupeného JUDr. Kateřinou Polereckou, advokátkou se sídlem Praha, Na Příkopě 583/15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2013 sp. zn. 45 T 23/2008 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. 6 To 37/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o jeho návrhu na povolení obnovy řízení. Podle stěžovatele vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí vyplývá, že Vrchní soud v Praze stížností napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 23/2008. V této trestní věci byl stěžovatel rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2008 sp. zn. 45 T 23/2008 uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a byl mu uložen trest propadnutí věci. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku bylo zamítnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. 6 To 17/2009. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl svým usnesením ze dne 26. 4. 2010 sp. zn. 11 Tdo 1116/2009.

Stěžovatel uvádí, že návrh na povolení obnovy řízení opřel především o nově vypracovaný znalecký posudek, který podpořil jeho tvrzení, že osobou, která jednala jménem společnosti "Strojex" pod jménem Petr Zeman, nebyl stěžovatel. Soudy obou stupňů však nesprávně tento znalecký posudek nepovažovaly za novou skutečnost či důkaz, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení s důkazy dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2517/08. Podle stěžovatele soudy svá rozhodnutí navíc náležitě nezdůvodnily a není z nich zřejmé, na jakém skutkovém základě soudy dospěly k závěru, že neshledaly podmínky pro povolení obnovy řízení. Za pochybení soudů stěžovatel považuje také skutečnost, že ani jeden ze soudů se v odůvodnění napadených rozhodnutí nezmínil o pravomocném rozsudku ruského Centrálního obvodního soudu města Oms ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 1-16/2011, na jehož základě byl stěžovatel zproštěn žaloby v obdobné věci, a o jehož existenci stěžovatel též opřel návrh na povolení obnovy řízení. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není vrcholem soustavy ostatních soudů. Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.

Ústavní soud konstatuje, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. K jeho uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v § 278 odst. 1 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.

Trestní soudy musí tedy vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstala původní skutková zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu.

Stížnostní soud přezkoumal správnost napadeného usnesení, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, a srozumitelně objasnil důvody, které jej vedly k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud neshledal podmínky pro povolení obnovy řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně správně poukázal na skutečnost, že výsledky znaleckého zkoumání spolu se skutečností, že znalec vycházel pouze z minimální části nahrávek, jež byla v průběhu trestního řízení obstarána, není možné považovat za důkaz, který by odůvodňoval povolení obnovy řízení. Stížnostní soud zdůraznil, že předmětný znalecký posudek nikterak nezpochybnil správnost původních skutkových závěrů soudu. Především však soud poukázal na okolnost, že v trestním řízení a v průběhu dokazování byla shromážděna celá řada dalších důkazů, které by samy o sobě, jak konstatoval nalézací i odvolací soud, odůvodňovaly učinit závěr o vině odsouzeného, který byl posléze také učiněn. V souladu se závěry soudu prvního stupně stížnostní soud shledal, že v řízení o povolení obnovy řízení nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti ani důkazy, které by odůvodňovaly povolení obnovy řízení ve věci stěžovatele.

Pokud jde o odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2517/08, Ústavní soud konstatuje, že v tomto nálezu jsou obecně charakterizovány důkazy, jež lze považovat za vhodné důkazní prostředky z hlediska návrhu na povolení obnovy řízení. Závěry obsažené v tomto nálezu nelze však bez dalšího aplikovat na případ stěžovatele. Jak vyplývá z výše uvedeného, v nyní posuzovaném případě se soudy s důkazem předloženým stěžovatelem ve vztahu k návrhu na povolení obnovy řízení dostatečně vypořádaly.

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že se soudy v napadených rozhodnutích nevyjádřily k výše specifikovanému rozsudku ruského Centrálního obvodního soudu. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel svou žádost o obnovu řízení opřel pouze o výše uvedený znalecký posudek. Za takové situace nelze nevyjádření se k uvedenému rozsudku považovat za pochybení soudů.

Ústavní soud nenalezl v postupu trestních soudů nic, co by porušilo ústavně zaručená práva stěžovatele. Soudy v rámci své zákonné pravomoci věc posoudily a svůj závěr dostatečně odůvodnily. Právo na spravedlivý (řádný) proces, kterého se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá jeho představám. Skutečnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2013

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.