IV. ÚS 2631/16
IV.ÚS 2631/16 ze dne 30. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Ing. Petry Hýskové, insolvenční správkyně, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. prosince 2013, č. j. 1 VSOL 895/2013-B-110, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, č. j. 29 NSČR 24/2014-B-193, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jakožto účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Vymezení předmětu řízení

1. Svou ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 8. 2016, která splňuje formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení principu předvídatelnosti práva, a tím i principu právního státu dle čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 2 odst. 3, 10 odst. 1 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka je advokátkou zapsanou v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou pod č. 14118, proto v jejím případě v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (290/2015 Sb.) není nutné požadovat její zastoupení jiným advokátem dle ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. Stěžovatelka byla usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "insolvenční soud") ze dne 11. 9. 2013, č. j. KSBR 30 INS 25662/2012-B-56, ustanovena jako insolvenční správce dlužníka FARMA Bolka Polívky, spol. s r. o., místo veřejné obchodní společnosti Edl a partneři, v.o.s. (dále jen "veřejná obchodní společnost"), již stejným usnesením z funkce insolvenčního správce v předmětném insolvenčním řízení odvolal na základě ustanovení § 31 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"). Toto své rozhodnutí odůvodnil insolvenční soud tím, že veřejná obchodní společnost ukončila k 31. 8. 2013 činnost insolvenčního správce a od 1. 9. 2013 už tuto činnost vykonávala toliko stěžovatelka samostatně jakožto fyzická osoba. Pro dokreslení kontextu zde Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka byla jediným ohlášeným společníkem na základě ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o insolvenčních správcích"), přičemž společníky veřejné obchodní společnosti byla jen ona a Dr. oec. Michal Edl, MBA (dále jen "M. E."). V předmětném insolvenčním řízení vykonával za veřejnou obchodní společnost jejím jménem funkci insolvenčního správce toliko M. E. na základě oznámení dle ustanovení § 24 odst. 2 insolvenčního zákona.

3. Proti tomuto rozhodnutí insolvenčního soudu podal odvolání dlužník, jeden z věřitelů a veřejná obchodní společnost. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") výrokem č. I. svého v záhlaví specifikovaného rozhodnutí změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že odvolal veřejnou obchodní společnost z funkce insolvenčního správce ke dni ustanovení nového insolvenčního správce a výrokem č. III. zrušil výrok insolvenčního soudu, jímž byla ustanovena do funkce insolvenční správkyně stěžovatelka, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud vyslovil závazný právní názor, že do funkce insolvenční správkyně nesmí být jmenována stěžovatelka. Tento postup odůvodnil tím, že veřejná obchodní společnost porušila ustanovení § 24 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť funkci insolvenčního správce za ni směl dle právního názoru odvolacího soudu vykonávat osobně toliko ohlášený společník, jímž v dané věci byla pouze stěžovatelka, a nikoliv M. E. Jelikož se na tomto protiprávním postupu podílela i stěžovatelka, dospěl odvolací soud k závěru, že tato neměla být ustanovena novým insolvenčním správcem.

4. Stěžovatelka i veřejná obchodní společnost podaly proti napadenému usnesení odvolacího soudu dovolání. Tato dovolání Nejvyšší soud svým v záhlaví vymezeným rozhodnutím částečně odmítl a částečně zamítl, přičemž ve výsledku tak zcela aproboval postup odvolacího soudu. V relevantních pasážích odůvodnění Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud nepochybil, pakliže odvolal veřejnou obchodní společnost bez předchozího slyšení, neboť návrh na odvolání veřejné obchodní společnosti z funkce insolvenčního správce podala stěžovatelka jako její ohlášený společník, přičemž jí oponoval toliko M. E. jako druhý společník. Vzhledem k antagonistickým vztahům mezi oběma společníky, projevivším se v řízení např. tím, že stěžovatelka se pokusila vzít zpět odvolání proti shora specifikovanému usnesení insolvenčního soudu, jež podal za veřejnou obchodní společnost M. E., se proto nedalo očekávat, že by slyšení veřejné obchodní společnosti přineslo zjištění skutečného stanoviska veřejné obchodní společnosti.

5. Nejvyšší soud se rovněž přiklonil k interpretaci ustanovení § 24 odst. 2 insolvenčního zákona zastávané odvolacím soudem v jeho napadeném rozhodnutí. K tomu však Nejvyšší soud konstatoval, že závěr o porušení povinností veřejné obchodní společnosti tím, že za ni vykonával funkci neohlášený společník, by odůvodňoval nikoliv odvolání insolvenčního správce dle ustanovení § 31 odst. 1 insolvenčního zákona, ale jeho zproštění funkce dle ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť porušení povinnosti vede právě ke druhému jmenovanému způsobu odnětí funkce insolvenčního správce určité osobě, který je vnímán jako určitý sankční mechanismus. V souvislosti s tím dle Nejvyššího soudu nabylo na významu osobní slyšení, zejména proto, že názor odvolacího soudu v této otázce byl překvapivý.

6. Nejvyšší soud dospěl taktéž k závěru, že dostatečným důvodem pro odvolání veřejné obchodní společnosti z funkce byla již skutečnost vnitřních rozporů mezi jejími společníky. Ke zrušení výroku shora specifikovaného rozhodnutí insolvenčního soudu o ustanovení stěžovatelky jakožto fyzické osoby do funkce insolvenční správkyně pak Nejvyšší soud dodal, že podstatné porušení povinnosti veřejné obchodní společnosti jakožto insolvenčního správce zásadně vylučuje jejího ohlášeného společníka z možnosti být v řízení ustanoven novým insolvenčním správcem coby fyzická osoba.

III. Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rozvíjí následující argumentaci: 1) porušení principu předvídatelnosti práva, legitimního očekávání a právní jistoty; 2) ústavně-nekonformní výklad insolvenčního zákona a v jeho důsledku retroaktivitu v neprospěch stěžovatelky; 3) neumožnění stěžovatelce vyjádřit se; 4) nereflektování snahy minimalizovat dopad vnitřních rozporů ve veřejné obchodní spolčenosti. Konkrétně své námitky stěžovatelka rozvíjí následovně:

8. Ad 1). Stěžovatelka kategoricky nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, aprobovaným Nejvyšším soudem, že jménem veřejné obchodní společnosti může vykonávat funkci insolvenčního správce osobně toliko její ohlášený společník. Poukazuje na to, že s účinností novely č. 185/2013 Sb. došlo k novelizaci ustanovení § 24 odst. 2 insolvenčního zákona, a to tak, že v něm přibyla poznámka pod čarou č. 60, která odkazuje k výkladu pojmu společníka, který jménem veřejné obchodní společnosti vykonává funkci insolvenčního správce, na ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona o insolvenčních správcích, tj. neumožňuje, aby tímto společníkem byl jiný než ohlášený společník. Dle názoru stěžovatelky však za veřejnou obchodní společnost vykonával funkci insolvenčního správce právě neohlášený společník M. E. v době před účinností této novely, kdy takový postup byl běžný a tato změna právního názoru by mohla mít kolosální dopady na spousty dalších insolvenčních řízení, protože se jednalo o zcela běžný postup. Veřejné obchodní společnosti tak v rozhodné době nic nebránilo v tom, aby za ni funkci insolvenčního správce vykonával M. E., a tedy napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Listiny. Porušení povinností stěžovatelky jakožto ohlášeného společníka, a tím i garanta řádného výkonu činnosti insolvenčního správce veřejnou obchodní společností, je tak spatřováno v tom, že jednala tak, jaká byla v dané době celorepubliková praxe.

9. Ad 2). K porušení základních práv a svobod stěžovatelky dále dle jejího mínění došlo tím, že právní názor odvolacího a Nejvyššího soudu je nesprávný, neboť jde o přepjatý formalismus. Jestliže zákonná úprava před účinností zákona č. 185/2013 Sb. nevyžadovala výslovně, aby jménem veřejné obchodní společnosti vykonával funkci insolvenčního správce toliko její ohlášený společník, přičemž aplikační praxe toto ustanovení zcela běžně vykládala tak, že tuto funkci může vykonávat i společník neohlášený, představuje tato náhlá změna právního názoru narušení předvídatelnosti práva a ve svém důsledku se dotýká i stěžovatelčina práva na ochranu osobnosti, protože jí vytýká porušení povinností, přičemž stěžovatelka se objektivně vůbec nemohla dozvědět, že se takového porušení dopouští. Stěžovatelka upozorňuje, že se na jaře roku 2014 obrátila na Ministerstvo spravedlnosti České republiky s žádostí o sdělení stanoviska v této věci a jakmile jí toto stanovisko bylo předestřeno, učinila kroky k tomu, aby nadále vykonávala funkci insolvenčního správce jménem veřejné obchodní společnosti již jen ona jako její ohlášený společník.

10. Zvolený právní názor navíc dle stěžovatelky působí retroaktivně, a to ve vztahu ke stěžovatelce způsobem, který ji poškozuje. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu o ústavně-konformním výkladu a změně judikatury s de facto retroaktivními účinky. Dle názoru stěžovatelky byl postup obecných soudů v její věci v rozporu s touto judikaturou.

11. Stěžovatelka rovněž poukazuje na to, že ze závěrů odvolacího a Nejvyššího soudu vyplývá, že úkony, které jménem veřejné obchodní společnosti učinil M. E. jako neohlášený společník, jsou neúčinné, a tedy je bude třeba opakovat. Vzhledem k tomu, že v praxi před novelou č. 185/2013 Sb. zcela běžně jménem veřejných obchodních společností vykonávali funkci insolvenčního správce neohlášení společníci, má stěžovatelka za to, že předmětný právní názor Nejvyššího a odvolacího soudu je způsobilý přivodit nesmírné komplikace do značného množství jiných insolvenčních kauz, obdobných té stěžovatelčině.

12. Ad 3). Stěžovatelka vytýká obecným soudům rovněž to, že neměla možnost se jakkoliv vyjádřit k překvapivé změně právního názoru na otázku výkonu funkce insolvenčního správce neohlášeným společníkem jménem veřejné obchodní společnosti. Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatelka jako fyzická osoba neměla být ustanovena coby insolvenční správce z důvodů, které odpovídají zproštění funkce, nikoliv odvolání z ní. V takovém případě však měla právo být slyšena. Předmětná pasáž odůvodnění je navíc vnitřně rozporná a nepřezkoumatelná.

13. Ad 4). Stěžovatelka rovněž upozorňuje na to, že jedinou její snahou bylo docílit toho, aby neměla do budoucna nic společného s M. E. a aby vnitřní rozpory veřejné obchodní společnosti neměly dopady na další běh předmětného insolvenčního řízení. Jediné, co je v této souvislosti možno stěžovatelce klást za vinu, je to, že si zvolila nesprávného společníka do veřejné obchodní společnosti. V mnoha situacích tak stěžovatelka byla donucena ke svému postupu toliko jednáním M. E. Stěžovatelka v této souvislosti rovněž uvádí, že obecné soudy ve svých napadených rozhodnutích logicky chybně směšují veřejnou obchodní společnost jako subjekt se subjektem stěžovatelky.
IV. Posouzení Ústavním soudem

14. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci, jako kterýkoliv jiný orgán této moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelek či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.

15. Ústavní soud neshledal v nyní projednávaném případě žádné porušení základních práv či svobod stěžovatelky. Ačkoliv se obecné soudy, zejména soud Nejvyšší, dopustily několika pochybení (viz níže), jejich intenzita nedosáhla ústavně-právní dimenze. V jednotlivostech vypořádává Ústavní soud námitky stěžovatelky takto:

16. Námitce ad 1) Ústavní soud nemůže přisvědčit. Již v minulosti totiž mnohokráte rozhodl, že mu v zásadě nepřísluší výklad norem podústavního práva, nevybočuje-li z ústavně-konformních mezí [srov. k tomu např. nález sp. zn. IV. ÚS 512/12 ze dne 13. 3. 2013 (N 41/68 SbNU 419), § 11; nález sp. zn. I. ÚS 517/10 ze dne 15. 11. 2010 (N 223/59 SbNU 217), § 9; nález sp. zn. IV. ÚS 27/09 ze dne 11. 9. 2009 (N 200/54 SbNU 489), § 23 aj.]. Meze ústavně-konformního výkladu vytyčují tedy obecným soudům prostor, v němž se mohou pohybovat bez rizika zásahu ze strany Ústavního soudu. Tyto meze jsou tvořeny komplexem několika požadavků - výklad musí respektovat ochranu základních práv a svobod jednotlivců a v konfliktu těchto práv či svobod volit řešení co nejšetrnější k podstatě každého z nich, musí sledovat legitimní účel a zásadně jím může právo být toliko dotvářeno, nikoliv vytvářeno.

17. Výklad, který zvolil odvolací soud a s nímž se ztotožnil i Nejvyšší soud, se pohybuje v těchto mezích. Jak bude poukázáno níže, v insolvenčním řízení náleží ochrana základních práv a svobod především dlužníkovi a jeho věřitelům. Insolvenčnímu správci přísluší ochrana jeho základních práv při výkonu této funkce jen ve zcela omezeném rozsahu (má např. právo na odměnu za skončený případ). Při vlastním výkonu svých práv a povinností ve vztahu k soudu a účastníkům řízení však ochrany základních práv a svobod nepožívá, naopak této ochrany za určitých podmínek mohou účastníci požívat i proti insolvenčnímu správci [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1549/11 ze dne 23. 4. 2015 (N 83/77 SbNU 197), či nález sp. zn. Pl. ÚS 14/10 ze dne 1. 7. 2010 (N 133/58 SbNU 67; 241/2010 Sb.)].

18. Výklad, který odvolací soud i Nejvyšší soud zvolily, má za účel zvýšit ochranu věřitelů i dlužníka tím, že funkci insolvenčního správce bude i v situacích, v nichž se tak bude dít jménem veřejné obchodní společnosti, vykonávat profesionální a vysoce kvalifikovaná osoba, která by byla způsobilá tuto funkci vykonávat i samostatně jako osoba fyzická. Jen taková osoba totiž může být ohlášeným společníkem [srov. ustanovení § 5 odst. 1 písm. e) a § 8 odst. 1 písm. a) zákona o insolvenčních správcích], ačkoliv zákon o insolvenčních správcích nevylučuje, aby neohlášeným společníkem byla i osoba, která takovou podmínku nesplňuje. Tento výklad se proto nijak nemůže dotýkat základních práv či svobod ohlášeného společníka veřejné obchodní společnosti, která je insolvenčním správcem, naopak chrání práva účastníků řízení. Jak respekt k ochraně základních práv a svobod, tak účel tohoto výkladu se tedy nachází v ústavně-konformních mezích. Jelikož ustanovení § 24 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění před nabytím účinnosti zákona č. 185/2013 Sb. nestanovil k tomu, který společník může jménem veřejné obchodní společnosti vykonávat funkci insolvenčního správce, žádné bližší podmínky, nelze považovat ani za překročení textu zákona, zvolily-li obecné soudy restriktivní výklad tohoto ustanovení.

19. Ad 2). Ústavní soud musí konstatovat, že stěžovatelka si nesprávně vyložila závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3221/11 ze dne 12. 12. 2013 (N 216/71 SbNU 531), na nějž odkázala pro podporu svého názoru, že v jejím případě došlo k nepřípustnému retroaktivnímu působení judikatury. V odkazovaném rozhodnutí Ústavní soud totiž po zevrubném rozboru připustil judikaturní odklony včetně jejich aplikace na případ, který takový odklon inicioval, byť taková situace z povahy věci působí de facto retrospektivně (srov. § 25 či § 29 uvedeného nálezu). Při ochraně práv té strany řízení, která uplatňuje nový a správný právní názor, a strany, která uplatňuje nesprávný starý právní názor, položil Ústavní soud v tomto rozhodnutí zásadně důraz na vyvažování ochrany práv těchto stran, přičemž vzhledem ke specifikům tehdejšího případu podle něj převážil zájem na ochraně osoby, která uplatňovala nesprávný starý názor. V nynějším případě však Ústavní soud při stejném vyvažování dospěl k opačnému závěru. Tehdejší případ se od současného totiž liší ve dvou zásadních aspektech. Jednak v odkazovaném případě šlo o změnu do té doby ustálené judikatury, jednak šlo o řízení ve správním soudnictví, konkrétně o daňovou kauzu, v níž nemusely obecné soudy brát do úvahy základní práva či svobody jiné osoby, než účastníka řízení.

20. V této souvislosti je třeba upozornit na to, že je podstatný rozdíl mezi ochranou předvídatelnosti práva u ustanovení právního předpisu koherentně a stabilně vykládaného rozhodovací praxí, zejména pak Nejvyššího soudu, jakožto orgánu určeného ke sjednocování judikatury, a ustanovení právního předpisu, které dosud Nejvyšší soud neměl možnost vyložit. Předvídatelnost práva hodnou právní ochrany i před naplněním funkce Nejvyššího soudu či Nejvyššího správního soudu, jakožto orgánů sjednocujících výklad právních norem, totiž nemůže založit pouhá praxe nižších článků soudní soustavy. Opak by z povahy věci tuto sjednocovací činnost podstatně ztížil či až vyloučil, neboť v takovém případě by se vedle sebe vzájemně prosazoval nový výklad Nejvyšším soudem či Nejvyšším správním soudem považovaný za správný a starší výklad, založený dosavadní lokální praxí (jež by se mohla lišit i mezi jednotlivými regiony), a to přinejmenším po dobu, než by byly vypořádány všechny případy, které vznikly v době před vydáním příslušného rozhodnutí Nejvyššího soudu či Nejvyššího správního soudu přikazujícího nový výklad. Celá situace by se tak ještě znepřehlednila tím, že by vedle sebe kromě několika právních režimů stálo i několik časových režimů.

21. Stěžovatelka ve své stížnosti netvrdí, že by Nejvyšší soud otázku výkladu ustanovení § 24 odst. 2 insolvenčního zákona do vydání svého napadeného rozhodnutí řešil. Proto napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu splnilo svůj účel při sjednocování judikatury, byť za cenu fakticky retroaktivního působení ve vztahu ke stěžovatelce. Rešerší judikatury k této věci Ústavní soud navíc zjistil, že ke stěžovatelkou předpokládanému dopadu tohoto napadeného rozhodnutí na stovky dalších insolvenčních kauz nedošlo.

22. Druhý podstatný rozdíl spočívá v tom, že na rozdíl od správního řízení soudního na podkladu daňové kauzy, v níž je účastníkem řízení pouze jeden jednotlivec, jehož základní práva a svobody jsou zaručena, v insolvenčním řízení primárně ochrana náleží dlužníkovi a jeho věřitelům. Výklad ustanovení § 24 odst. 2 insolvenčního zákona, který zvolily obecné soudy ve svých napadených rozhodnutích, směřuje zejména k ochraně práv těchto subjektů insolvenčního řízení tím, že je garantován profesionální a odpovědný výkon funkce insolvenčního správce. Závěrem k této námitce ještě možno dodat, že Ústavní soud připustil de facto retroaktivní působení i výkladu trestně-právních norem v neprospěch obviněného, kdy např. v kauzách tzv. "grow shopů" rovněž odsouzení spoléhali na dřívější praxi nestíhání provozovatelů obchodů, nabízejících nejrůznější pomůcky potřebné pro pěstování konopí, což se změnilo s vydáním usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1206/2012, které, stručně řečeno, sjednotilo výklad tak, že za splnění dalších okolností je možno takové jednání kvalifikovat jako trestný čin šíření toxikomanie. Tento závěr přitom aproboval i Ústavní soud [srov. nález sp. zn. III. ÚS 934/13 ze dne 20. 2. 2014 (N 21/72 SbNU 253)], byť otázku retroaktivního působení judikatury neřešil výslovně. Pokud tedy retroaktivní působení judikatury lze připustit i v trestním právu a v neprospěch pachatele, tím méně jeho připuštění cokoliv brání v nyní projednávaném případě.

23. Ad 3). Odvolání veřejné obchodní společnosti z výkonu funkce insolvenčního správce se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, neboť současné řízení se vede toliko o ústavní stížnosti stěžovatelky. Není tedy úlohou Ústavního soudu, aby posoudil, zda veřejná obchodní společnost měla vůbec být z této funkce odvolána na základě ustanovení § 31 odst. 1 insolvenčního zákona, případně zda měla být dokonce zproštěna výkonu této funkce na základě ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona a za splnění jakých procesních předpokladů se tak mělo stát. Napadená rozhodnutí se totiž v tomto rozsahu práv stěžovatelky jakožto fyzické osoby netýkají. Její práva totiž mohla být porušena až napadeným rozhodnutím odvolacího soudu ve výroku, jímž byla stěžovatelka odvolána z výkonu funkce insolvenční správkyně (výrok I.), a napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu v tom výroku, v němž bylo dovolání stěžovatelky proti tomuto výroku odvolacího soudu odmítnuto (výrok II.).

24. Za stěžejní je však třeba považovat skutečnost, že výrok I. napadeného rozhodnutí odvolacího soudu zrušil výrok insolvenčního soudu, jímž byla stěžovatelka ustanovena do funkce insolvenční správkyně a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, přičemž jej zavázal svým právním názorem, že do této funkce nesmí být ustanovena stěžovatelka. Stěžovatelka tedy nebyla relevantními výroky obecných soudů ani odvolána, ani zproštěna z funkce insolvenční správkyně, nýbrž bylo toliko zrušeno její původní ustanovení. Za těchto okolností se procesní úprava ustanovení § 31 a § 32 insolvenčního zákona na procesní situaci, v níž se stěžovatelka nacházela, neužije. Stěžovatelka tak mohla proti tomuto rozhodnutí i právnímu názoru v něm vyjádřenému brojit toliko v dovolání, což také kvalifikovaným způsobem učinila.

25. V tomto směru nebylo její postavení odlišné od žádného účastníka občanského soudního řízení, který cestou podání dovolání usiluje o změnu právního názoru obecných soudů, přičemž zpravidla Nejvyšším soudem v řízení o dovolání není vedeno ústní jednání, a to ačkoliv současná koncepce dovolání předpokládá, že v tomto řízení budou řešeny otázky právně obtížné a připouštějící vícero legitimních odpovědí. To je dáno tím, že dovolání je určeno k řešení otázek právních, což zpravidla nevyžaduje osobní slyšení účastníků řízení. Ve stěžovatelčině případě přitom neměl Nejvyšší soud žádný důvod k odchylnému postupu, neboť o skutkovém stavu nebylo žádných pochyb, protože žádný z relevantních procesních subjektů nevyvracel skutečnost, že ve veřejné obchodní společnosti panovaly vnitřní rozpory v důsledku neshod mezi jejími společníky, jakož ani skutečnost, že jménem veřejné obchodní společnosti vykonával funkci insolvenčního správce před vznikem těchto neshod pouze M. E. jako neohlášený společník.

26. V dovolacím řízení tak byla řešena ryze právní otázka, zda odvolací soud postupoval správně, když zrušil výrok usnesení insolvenčního soudu o ustanovení stěžovatelky jakožto nové insolvenční správkyně a zavázal tento soud právním názorem, že znovu stěžovatelka ustanovena do té funkce být nesmí. V takovém případě nemohlo dojít k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle ustanovení čl. 36 odst. 1 ani dle čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť k nařízení ústního jednání před Nejvyšším soudem nebyl důvod a dle dřívější judikatury Ústavního soudu tento postup per se porušení těchto základních práv nevyvolává [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 662/01 ze dne 28. 6. 2002 (U 19/26 SbNU 385), usnesení sp. zn. III. ÚS 67/02 ze dne 12. 3. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 87/03 ze dne 19. 5. 2003, usnesení sp. zn. I. ÚS 3391/10 ze dne 24. 8. 2011, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1965/12 ze dne 15. 10. 2012, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1506/15 ze dne 28. 6. 2016)].

27. Pro posouzení projednávané věci tedy není relevantní to, zda obecné soudy pochybily v tom, že stěžovatelka splňovala podmínky pro své odvolání či zproštění z funkce insolvenční správkyně, nýbrž to, zda obecné soudy pochybily, pokud dospěly k závěru, že stěžovatelka již v prvé řadě neměla být ustanovena do funkce insolvenční správkyně. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že neexistuje veřejné subjektivní právo na výkon funkce insolvenčního správce. Byť z ustanovení § 25 insolvenčního zákona lze dovodit možnou existenci legitimního očekávání insolvenčního správce, že bude v souladu s tam uvedenými pravidly ustanoven v konkrétní věci, nelze dovodit rovněž jeho legitimní očekávání, že v této funkci setrvá po celý průběh insolvenčního řízení. Již jen ustanovení § 26 insolvenčního zákona, podle nějž je proti usnesení o ustanovení insolvenčního správce přípustné odvolání, toto vylučuje. V okamžiku, kdy byla insolvenčním soudem ustanovena jako insolvenční správkyně, musela si tedy stěžovatelka být vědoma, že její ustanovení může být na základě tohoto opravného prostředku zrušeno, což se v tomto případě také stalo. Od tohoto závěru se odvíjí i identický závěr ohledně možného porušení legitimního očekávání určité odměny za výkon funkce insolvenčního správce za celou dobu insolvenčního řízení, neboť toto očekávání z téhož důvodu nemohlo legitimně vzniknout.

28. V obecné rovině je k tomu možno dodat, že insolvenční zákon mimo opravného prostředku proti usnesení o ustanovení insolvenčního správce obsahuje i řadu jiných institutů, které mohou vést k odnětí této funkce a změně v osobě, která ji vykonává, až v průběhu řízení, a to i tehdy, nenese-li na tom dosavadní insolvenční správce žádnou vinu. Např. ustanovení § 24 insolvenčního zákona připouští odvolání z důvodu podjatosti, a to i v průběhu insolvenčního řízení (srov. k tomu např. KOZÁK, J. Insolvenční zákon a předpisy související. Komentář. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016. In: ASPI [právní informační systém], k § 24), ustanovení § 29 odst. 1 insolvenčního zákona umožňuje věřitelům na první schůzi věřitelů ustanoveného insolvenčního správce odvolat a navrhnout ustanovení jiného, atd. Nelze tedy stěžovatelce přisvědčit v tom, že by na její straně byla založena právně relevantní dobrá víra či legitimní očekávání.

29. V úvahu tak teoreticky připadá pouze možné porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, nicméně toto právo ani potenciálně zasaženo nebylo. Jak bylo uvedeno výše, stěžovatelka nebyla odvolána ani zproštěna z výkonu funkce insolvenční správkyně, a tedy právo stěžovatelky na spravedlivý proces by mohlo být zasaženo toliko tím, že u stěžovatelky bylo contra legem konstatováno, že stěžovatelka neměla být do funkce insolvenční správkyně ustanovena.

30. Pro tuto otázku je podstatná úvaha odvolacího soudu na s. 11 jeho napadeného rozhodnutí, s níž se ztotožnil i Nejvyšší soud na s. 20 odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, podle níž veřejná obchodní společnost původně porušila své povinnosti insolvenčního správce, neboť za ni v celém rozsahu insolvenčního řízení jednal toliko neohlášený společník M. E. Jakkoliv Ústavní soud akceptoval ze shora nastíněných důvodů právní názor odvolacího soudu i Nejvyššího soudu, že tímto došlo k porušení povinností insolvenčního správce, na němž se podílela i stěžovatelka jako ohlášený společník veřejné obchodní společnosti, a to včetně jeho retroaktivního působení, vzhledem k okolnostem daného případu byla aplikace tohoto výkladu na stěžovatelčin případ značně přísná. Ústavní soud nemá pochyb o tom, že stěžovatelka byla v době, kdy jménem veřejné obchodní společnosti vykonával funkci insolvenčního správce M. E., přesvědčena o tom, že se nedopouští ničeho nelegálního ani rozporného s požadavky na řádný výkon funkce insolvenčního správce.

31. K tomu měl Nejvyšší soud přihlédnout a zvážit, zda je skutečně na místě stěžovatelku z možnosti ustanovení do funkce insolvenční správkyně zcela vyloučit. Ačkoliv tedy retroaktivní působení interpretace zastávané Nejvyšším soudem nelze a priori zavrhnout, Nejvyšší soud pochybil, když na základě této interpretace dovodil porušení stěžovatelčiných povinností ohlášeného společníka veřejné obchodní společnosti bez toho, aby přihlédl i ke konkrétním okolnostem jejího případu, dosavadní praxe i skutečnosti, že se jednalo o pilotní rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci.

32. Tento závěr nicméně není způsobilý odůvodnit kasační zásah Ústavního soudu. I kdyby totiž nedošlo k žádnému porušení povinností veřejné obchodní společnosti jakožto insolvenčního správce a tato byla z funkce odvolána dle ustanovení § 31 odst. 1 insolvenčního zákona pouze pro vnitřní rozpory mezi jejími společníky, paralyzující její činnost, nebylo by možno považovat za protiústavní, pokud by obecné soudy dovodily, že novým insolvenčním správcem nemůže být žádný z bývalých společníků této veřejné obchodní společnosti. Urovnávat vnitřní rozpory společníků veřejné obchodní společnosti, včetně posouzení, kdo je zapříčinil či jakou na nich má vinu, totiž není úkolem insolvenčního řízení a bez odpovědi na tuto otázku přitom není možno dostatečně posoudit, zda ten či onen společník, splňující předpoklady pro ustanovení do funkce insolvenčního správce, dává záruku, že po jeho ustanovení jakožto nového insolvenčního správce bude tuto svou funkci plnit řádně. Osobní zájmy společníků zde musí ustoupit zájmům na dosažení účelu insolvenčního řízení a zachování jeho základních zásad, jakož i zájmů dlužníka a věřitelů. Za této situace se jako nejvhodnější postup proto jeví ustanovení zcela nového insolvenčního správce standardním postupem dle ustanovení § 25 insolvenčního zákona.

33. Ad 4). Tato námitka není relevantní. Jak uvedeno výše, vnitřní spory veřejné obchodní společnosti bez ohledu na to, co bylo jejich příčinou, nemohou převážit nad zájmem na řádném a nekomplikovaném průběhu insolvenčního řízení a ochranou zájmů věřitelů a dlužníka. Nutno zde zdůraznit i skutečnost, že kdyby při ustanovení nové insolvenční správkyně insolvenční soud nepřihlížel ke skutečnosti, že stěžovatelka byla ohlášeným společníkem původního insolvenčního správce, patrně by ji do této funkce neustanovil. Učinil tak totiž proto, že stěžovatelka obnovila výkon své činnosti insolvenční správkyně jako fyzická osoba, čímž rovněž vznikl důvod k odvolání veřejné obchodní společnosti coby původní insolvenční správkyně, a tedy její ustanovení coby nové insolvenční správkyně bylo v přímé souvislosti s jejím předchozím působením ve veřejné obchodní společnosti. Jen proto nemusel insolvenční soud postupovat obvyklým způsobem podle ustanovení § 25 a ustanovit insolvenčním správcem zcela novou třetí osobu. Souvislost ustanovení stěžovatelky s její předchozí činností v rámci veřejné obchodní společnosti byla tak stejně relevantní jako souvislost zrušení ustanovení stěžovatelky s její předchozí účastí na veřejné obchodní společnosti.

34. Jako obiter dictum je zde možno dodat i to, že stěžovatelka si musela být vědoma toho, jak esenciální je pro fungování veřejné obchodní společnosti bezproblémová interakce mezi jejími společníky, a tedy jak klíčový je pro osud této obchodní korporace, jakož i pro její účast na ní, správný výběr společníka. Jakkoliv lze tedy mít v lidské rovině pochopení pro to, že ve vztahu společníků může dojít k předem neočekávaným či dokonce nepředvídatelným zvratům bez viny jednoho z nich, je přímo podstatou konstrukce veřejné obchodní společnosti, že každý z jejích společníků nese zprostředkovaně odpovědnost i za veškeré jednání ostatních společníků za tuto společnost, i když se na něm přímo nepodílí a i když na něm nenese žádnou bezprostřední vinu v právním ani morálním smyslu.

35. Stěžovatelka výslovně závěrem své ústavní stížnosti uvádí, že svou ústavní stížností nechce způsobit obtíže v předmětném insolvenčním řízení, které spěje ke svému konci, ani neusiluje o to, aby byla ustanovena insolvenční správkyní dlužníka. Jediným reálným důsledkem pro stěžovatelku, který by zrušení napadených rozhodnutí mělo, by bylo ovšem právě toliko její vrácení do funkce insolvenční správkyně. Pokud toto není stěžovatelčiným cílem, nelze na výše stěžovatelkou tvrzená porušení jejích základních práv nahlížet jinak, než jakožto na pociťovaná toliko jako důsledek nesprávného odůvodnění, nikoliv nesprávných výroků, respektive jejich faktických dopadů. Jakkoliv nesprávné odůvodnění (např. je-li nedostatečné, vnitřně rozporné atd.) může představovat porušení základních práv či svobod, není tomu tak nikdy samo o sobě, nýbrž je vždy nutné, aby z nesprávného odůvodnění vyplýval alespoň potenciálně nesprávný výrok, který reálně svými dopady porušuje či potenciálně může porušovat základní práva či svobody stěžovatele.

36. Na tomto základě je mimo jiné vybudována i zásada subsidiarity ústavní stížnosti, plynoucí z toho, že porušení základních práv či svobod musí takto být účastníkem také subjektivně pociťováno jako reálná křivda [nález sp. zn. III. ÚS 1047/16 ze dne 20. 12. 2016, § 17; nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016, § 17; ]. Ústavní soud tedy nemůže vyhovět takové ústavní stížnosti, v jejímž důsledku by se situace stěžovatele nijak nezměnila [srov. např. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 589/05 ze dne 2. 11. 2006 (N 203/43 SbNU 273)]. Z tohoto důvodu by Ústavní soud nemohl stěžovatelce vyhovět ani tehdy, jestliže by pro odmítnutí její ústavní stížnosti nepostačovalo samo o sobě již vše výše uvedené.

V. Závěr

37. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.