IV. ÚS 2623/13
IV.ÚS 2623/13 ze dne 3. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Michaelou Židlickou o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013 č. j. 30 Cdo 3274/2012-584, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 2. 2012 č. j. 1 Co 271/2011-513 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2011 č. j. 24 C 87/2008-413, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel se žalobou na ochranu osobnosti domáhal po Pavlu Hlavoňkovi (vedlejší účastník) a Aleně Urbánkové (vedlejší účastnice) náhrady nemajetkové újmy, a to po každém z nich ve výši 3.750.000,- Kč. Stěžovatel uvádí, že žalovaní účastníci páchali majetkovou trestnou činnost, na jejímž základě mu přivodili v přímé příčinné souvislosti trestní stíhání, byla proti němu vedena exekuce, byly postiženy jeho sociální dávky a byl dlouhou dobu předvoláván k různým orgánům, zejména na finanční úřad. Vedlejší účastník, který tento stav zapříčinil, se nejméně od roku 1993 vydával za stěžovatele a na jeho jméno nedovoleně podnikal na základě stěžovatelova živnostenského listu a způsobil daňové nedoplatky. Vedlejší účastnice zpracovávala vedlejšímu účastníku účetnictví a s určitostí o této trestné činnosti vedlejšího účastníka věděla. Jednáním vedlejšího účastníka a vedlejší účastnice tak bylo ohroženo právo stěžovatele na ochranu osobnosti, občanské cti a dobrého jména a došlo k poškození jeho zdraví, pro něž mu byl v roce 2006 přiznán invalidní důchod. Projevilo se u něho i psychické poškození s trvalou újmou na zdraví, která vedla k tomu, že stěžovatel musel ukončit podnikání a byl tak zbaven zdroje obživy.

3. O podané žalobě rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 7. 2011 č. j. 24 C 87/2008-413 tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli 50.000,- Kč (výrok I.) a v části návrhu na náhradu 3.700.000,- Kč žalobu zamítl (výrok II.). Žaloba směřující vůči vedlejší účastnici na zaplacení částky 3.750.000,- Kč stěžovateli byla výrokem III. rozsudku krajského soudu zamítnuta. K odvolání stěžovatele a vedlejšího účastníka Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 2. 2012 č. j. 1 Co 271/2011-513 rozsudek krajského soudu ve výroku I. změnil tak, že žalobu, aby vedlejší účastník zaplatil stěžovateli částku 50.000,- Kč, zamítl a zbývající výroky II. a III. rozsudku krajského soudu potvrdil. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 3. 2013 č. j. 30 Cdo 3274/2012-584 rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ve všech výrocích ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil vrchnímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání odmítl.

4. Stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká nedostatečné odůvodnění. Soudy se dostatečně nezabývaly argumentací stěžovatele, a z odůvodnění jejich rozhodnutí není patrno, jak se s jeho argumentací vypořádaly. Stěžovatel zdůrazňuje, že podle rozsudku Nejvyššího soudu nese vedlejší účastník za zásah do osobnostních práv stěžovatele odpovědnost. Ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí považuje však stěžovatel rozhodnutí Nejvyššího soudu a nalézacího a odvolacího soudu s učiněným závěrem, že vedlejší účastnice do osobnostních práv stěžovatele nezasáhla, za nesprávná, nezákonná a protiústavní. Obecné soudy ve svých rozhodnutích nezohlednily skutečnost, že vedlejší účastnice měla k dispozici veškeré účetní doklady související s podnikáním vedlejšího účastníka a o jeho trestné činnosti tak podle stěžovatele s určitostí věděla. S ohledem na výše uvedená tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.

5. Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

6. Dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Tyto podmínky u posuzované ústavní stížnosti ke dni jejího podání (§ 27 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) v části, v níž Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek vrchního soudu ve všech výrocích ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem a věc v tomto rozsahu vrátil vrchnímu soudu k dalšímu řízení, splněny nejsou. Řízení v této části dané věci tak ještě nebylo pravomocně skončeno a odvolací soud se bude znovu odvoláními stěžovatele a vedlejšího účastníka zabývat.

7. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V uvedeném ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná a příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit [srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak obecné justice [srov. čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Návrh stěžovatele je tedy v této části ústavní stížnosti nepřípustný.

8. Pokud jde o část ústavní stížnosti směřující proti části rozsudku Nejvyššího soudu, ve které odmítl zbývající část dovolání vztahující se k žalobě vůči vedlejší účastnici na zaplacení částky 3.750.000,- Kč, pak Ústavní soud shledává, že dovolání bylo v této části odmítnuto Nejvyšším soudem jako nepřípustné, neboť stěžovatel v dovolání neoznačil pro výsledek relevantní právní otázku, a podle Nejvyššího soudu "za popsaného stavu tak dané rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo být kvalifikováno jako rozhodnutí zásadního právního významu". Stěžovatel tak způsobem, kterým v této části dovolání napadl rozhodnutí odvolacího soudu, neotevřel prostor pro to, aby dovolací soud dostal příležitost posoudit (jakoukoli) právní otázku, natožpak právní otázku spočívající v uvážení dovolacího soudu o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. K tomu Ústavní soud připomíná, že stěžovatel v ústavní stížnosti tento důvod odmítnutí dovolání v této části Nejvyšším soudem konstatuje, závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání z titulu vyloučení úvahy dovolacího soudu o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu však nikterak nezpochybňuje. Odmítnutí stěžovatelova dovolání v této části tak nebylo výrazem "uvážení", nýbrž důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka, nemohlo jít o právní otázku zásadního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 643/06, III. ÚS 10/06, IV. ÚS 804/07, II. ÚS 2154/10 a další, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz ).

9. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

10. Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku soudu druhého stupně v části, ve které nalézací a odvolací soud zamítly žalobu směřující vůči vedlejší účastnici, počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.). Byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.

11. Ústavní soud proto, aniž se zabýval meritem věci, návrh odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako podaný po lhůtě podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. října 2013

Michaela Židlická, v. r. soudkyně zpravodajka



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.