IV. ÚS 262/04
IV.ÚS 262/04 ze dne 16. 8. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele M.N., zastoupeného advokátem Mgr. Z.M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 26. 1. 2004, čj. 1 T 126/2003-196, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2004, čj. 6 To 227/2004-215, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 4. 8. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, když napadaným rozsudkem Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") byl uznán vinným ze spáchání trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. d) zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce třiceti měsíců. Dále byl tímto rozsudkem okresního soudu stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti měsíců a povinnost zaplatit na náhradě škody ZP ČR, OP, částku 18.536 Kč. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") následně svým usnesením ze dne 11. 5. 2004 zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu I. stupně jako nedůvodné.

2. Stěžovatel se domníval, že v řízení před obecnými soudy došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále práva na stíhání zákonem stanoveným způsobem dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

3. Převážná většina námitek stěžovatele z jeho ústavní stížnosti směřovala vůči procesu dokazování, jak jej provedly obecné soudy, tedy zejména soud nalézací. Ten měl předně připustit k prokázání určitých pro trestní stíhání stěžovatele významných skutečností posudky z k tomuto nepříslušných oborů, neboli posudky znalců, kteří nebyli oprávněni se k dané tématice vyjadřovat vůbec či jen o dílčích skutečnostech věci. Dále pak se dle přesvědčení stěžovatele okresní soud nedostatečně vypořádal s jediným ve věci kompetentním znaleckým posudkem MUDr. Ú. Stěžovatel se rovněž nemohl ztotožnit s postupem soudu I. stupně v tom směru, kdy ten po vypracování znaleckého posudku MUDr. Ú., bezdůvodně přibral pro posouzení totožných otázek, ke kterým již MUDr. Ú. ve svém znaleckém posudku vyslovil odborná stanoviska, znalce další. Tímto postupem okresního soudu mělo dojít k porušení ustanovení § 105, § 107, § 110 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). V této části ústavní stížnosti stěžovatel taktéž přednesl své výhrady ke znaleckému posudku Ing. M.

4. V dalším poté stěžovatel připojil své výtky k napadanému rozhodnutí soudu odvolacího a k samotné činnosti tohoto soudního orgánu, když dle tvrzení stěžovatele z napadaného usnesení krajského soudu jednoznačně vyplývá, že odvolací soud se nikterak nezabýval námitkami stěžovatele obsaženými v jeho odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, a tímto stěžovateli odejmul právo na přezkum soudního rozhodnutí vydaného soudem I. instance. Na tomto místě současně stěžovatel své odvolací námitky stručně zopakoval, když dle jeho názoru měl MUDr. K. ve svém znaleckém posudku nepřípustně hodnotit důkazy a rovněž zdůraznil, že Ing. M. ve svém znaleckém posudku výslovně uvedl, že: "údajný řidič Č. se v době nehody ve vozidle s největší pravděpodobností nenacházel". Konstatoval-li pak odvolací soud v reakci na jednu z odvolacích námitek stěžovatele, že: "pokud jde o znalecké posudky znalců Ing. M. a MUDr. K., pak je nepochybné, že tito jako znalci mají oprávnění se zabývat otázkou, kdo řídil motorové vozidlo v době dopravní nehody, pokud je tato otázka sporná, a to každý z titulu svého zaměření, znalec oboru v dopravě, znalec v oboru soudního lékařství, v tomto směru je pak odvolací námitka obžalovaného zcela nedůvodná", tak toto příkladně prezentuje, že odvolací námitky stěžovatele nebyly krajským soudem přezkoumány, neboť MUDr. K. je znalcem z odvětví chirurgie a v tomto duchu zněla také odvolací námitka stěžovatele.

5. Svou ústavní stížnost uzavřel stěžovatel hodnocením, že pokud by v jeho trestní věci byly opatřeny pouze posudky příslušných znalců a ostatní znalci se vyjadřovali pouze k tomu, co spadá do jejich odbornosti, musel by okresní soud dospět k závěru, že jsou zde přinejmenším pochybnosti o tom, kdo předmětné vozidlo v okamžiku nehody řídil a musel by tedy stěžovatele obžaloby zprostit, případně doplnit dokazování revizním znaleckým posudkem.

6. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 1 T 126/2003. Z tohoto zjistil, že dle napadaného rozsudku okresního soudu stěžovatel dne 2. 9. 2001 v době kolem 09:15 hod. za obcí P., po předchozím požití alkoholických nápojů, řídil osobní motorové vozidlo, kdy po výjezdu z levotočivé zatáčky dostal s vozidlem vlivem nepřiměřené rychlosti cca 119 km/h na mokré vozovce smyk, přičemž havaroval mimo komunikaci vlevo ve směru jeho jízdy, kde se s vozidlem převrátil na střechu, v důsledku čehož došlo k v rozsudku specifikovaným zraněním spolujezdce na předním sedadle L.P. a majetkové újmě na vozidle BMW, když podle lékařského vyšetření ke zkoušce na alkohol v krvi, které bylo provedeno dne 2. 9. 2001 v 09:55 hod., bylo v krvi stěžovatele zjištěno průměrně 1,37 promile alkoholu. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen napadaným rozsudkem okresního soudu k trestům a povinnosti, jež byly naznačeny v předchozím. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku zamítl krajský soud jako nedůvodné. Při prostudování soudního spisu okresního soudu, sp. zn. 1 T 126/2003, učinil Ústavní soud mimo výše uvedená také další zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.

7. Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní soud ve svém vyjádření Ústavnímu soudu oznámil, že podanou ústavní stížnost shledává zcela nedůvodnou a navrhuje tak, aby byla Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. V průběhu celého trestního řízení totiž nebylo porušeno žádné ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele a pokud tak stěžovatel tvrdí, činí tak výhradně za účelem, aby přiměl Ústavní soud vůbec se ústavní stížností meritorně zabývat a v konečném důsledku tak plnit funkci dalšího odvolacího orgánu. V podrobnostech pak okresní soud plně odkázal na odůvodnění obou napadených rozhodnutí obecných soudů. Krajský soud v rámci svého vyjádření nejprve shrnul důkazní situaci v trestní věci stěžovatele, když v této souvislosti zejména vylíčil hodnocení jednotlivých znaleckých posudků, které byly v trestní věci stěžovatele obstarány. Dále uvedl, že řetěz nepřímých důkazů, které byly provedeny v řízení okresním soudem, dovoluje učinit závěr, že řidičem v době dopravní nehody byl právě stěžovatel. Ve vztahu k tomuto pak zdůraznil, že z výpovědí svědků N., jednoznačně vyplývá, že na místě dopravní nehody byly jen dvě osoby, nepochybně stěžovatel a poškozený P., tedy žádná další osoba, která by mohla eventuálně osobní automobil řídit, přičemž ze znaleckých posudků bez pochybností plyne, že automobil určitě neřídil poškozený P. Jelikož výrok o vině v napadeném rozsudku okresního soudu byl učiněn v souladu s provedenými důkazy, resp. jejich hodnocení dle ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu, krajský soud se ztotožnil se všemi závěry okresního soudu. Krajský soud proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl.

8. Tato vyjádření byla následně zaslána stěžovateli na vědomí. Ten v rámci své repliky k jemu zaslaným vyjádřením pouze dodal, že s právními názory tam obsaženými nesouhlasí a zopakoval, že na své ústavní stížnosti trvá.

II.

9. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. K námitkám stěžovatele směřujícím vůči procesu dokazování před obecnými soudy, především soudem nalézacím, považuje Ústavní soud za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. O takový případ však v projednávané věci nejde. Měl-li okresní soud za to, že pro zjištění skutkového stavu v trestní věci stěžovatele, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí, je k posouzení odborných otázek potřeba přibrat tří znalců, a to znalce oboru doprava, odvětví doprava silniční, znalce oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a znalce oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, pak na tomto postupu okresního soudu neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního, když současně nezjistil, že by se jakýkoli ze znalců vyjadřoval ve svém znaleckém posudku k otázkám, jež by byly zřejmě mimo obor jeho odborné působnosti (čl. 40 a násl., čl. 77 a násl., čl. 93 a násl.). Nadto závěry znalců vytvářejí toliko podklad skutkových zjištění obecného soudu, jelikož i ony musí být podrobeny procesu hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, kdy musí být zhodnoceny v kontextu dalších provedených důkazů. Jiný postup by byl ostatně v rozporu s úlohou soudu, který je jako jediný příslušný rozhodovat o vině a trestu a tuto svou odpovědnost nemůže na znalce přenášet. Soudy hodnotí tyto důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Do této hodnotící činnosti obecných soudů Ústavní soud nezasahuje, s výjimkou zmíněnou již výše. Se stěžovatelem nelze souhlasit ani v tom, že se okresní soud dostatečně nevypořádal s jediným ve věci kompetentním znaleckým posudkem MUDr. Ú., když hodnocení tohoto znaleckého posudku okresním soudem v rámci odůvodnění jeho rozsudku je seznatelné zejména na čl. 198. Dále je potřeba korigovat tvrzení stěžovatele z jeho ústavní stížnosti, že znalecký posudek MUDr. Ú. byl vypracován jako první v pořadí (31. 1. 2003, čl. 77), přičemž okresní soud měl následně bezdůvodně přibrat další znalce pro opětovné posouzení otázek již ve znaleckém posudku MUDr. Ú. řešených. Z vyžádaného soudního spisu okresního soudu ovšem plyne, že Ing. L.M. byl v trestní věci stěžovatele přibrán jako znalec dne 12. 8. 2002 (čl. 31), MUDr. R.Ú. dne 2. 9. 2002 (čl. 33) a Prof. MUDr. J.K., DrSc., dne 24. 2. 2003 (čl. 35) a uvedené tvrzení stěžovatele je tak možno označit za zavádějící. Ke znaleckému posudku MUDr. K., který byl v trestní věci stěžovatele přibrán jako znalec až po vypracování znaleckého posudku MUDr. Ú., Ústavní soud zdůrazňuje, že tento byl vypracován znalcem z odlišného odvětví. Přibrání znalce MUDr. K. je tak nutno chápat jako vedené snahou posoudit danou problematiku z více pohledů a rozšířit tak podklady pro učinění skutkových zjištění ve věci stěžovatele. S tímto postupem se Ústavní soud plně ztotožňuje. Nakonec pokud stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá své výhrady ke znaleckému posudku Ing. M., jež se opírají pouze o stěžovatelovu subjektivní představu o tom, jak by podle něj měl znalec postupovat, zjevně přehlíží, že tento znalecký posudek byl podroben hodnocení ze strany okresního soudu, a to v kontextu dalších provedených důkazů. Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud nezjistil taková pochybení obecných soudů, kterých se měly dopustit při procesu dokazování, jež by způsobovala zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.

11. Ústavní soud rovněž nepovažuje za důvodné výtky stěžovatele v tom směru, že odvolací soud se nikterak nezabýval námitkami obsaženými v jeho odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, a tímto stěžovateli odejmul právo na přezkum soudního rozhodnutí vydaného soudem I. instance. Odvolací soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozsudku soudu I. stupně a aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost skutkových zjištění i jejich následného právního hodnocení okresním soudem. Nutno vyjít ze skutečnosti, že s obsahem odvolacích námitek stěžovatele se částečně vypořádal již soud prvního stupně ve svém rozhodnutí. Protože odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil, nebylo třeba tyto závěry znovu odůvodňovat, ale postačilo, že na ně odvolací soud jako na správné odkázal (čl. 217). Navíc pak odvolací soud stručně připojil vlastní úvahy o skutkových a právních zjištěních učiněných okresním soudem, které tato zjištění podporují a zároveň reagují na odvolací námitky stěžovatele (čl. 217). Ústavní soud nepovažuje takovýto postup za jakkoli protiústavní. Stěžovateli lze přisvědčit pouze v tom, že odvolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 11. 5. 2004 nesprávně označil znalce MUDr. K., jako znalce v oboru soudního lékařství. Toto pochybení odvolacího soudu ovšem postrádá ústavněprávní rozměr a není tak v žádném směru způsobilé zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Je potřeba mít na zřeteli, že odvolací soud správně vnímal znalce MUDr. K., jako znalce v oboru zdravotnictví (čl. 216) a takto je nutno interpretovat také jeho konstatování, že znalec MUDr. K., je z titulu svého zaměření oprávněn se zabývat otázkou, kdo řídil motorové vozidlo v době dopravní nehody (čl. 217). Odvolací soud se tedy s předmětnou odvolací námitkou stěžovatele vypořádal, ač nikoliv v celé její hloubce, a to vlivem záměny odvětví, v němž znalec MUDr. K. poskytuje služby znalce. Z tohoto postupu odvolacího soudu nicméně nelze dovozovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Pro úplnost k tomuto Ústavní soud dodává, že k důvodnosti samotné odvolací námitky stěžovatele, kterou ten zahrnul také do své ústavní stížnosti, se již Ústavní soud vyjádřil v předchozím textu.

12. Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. 8. 2006

Vlasta Formánková předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.