IV. ÚS 261/04
IV.ÚS 261/04 ze dne 10. 2. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 10. února 2005 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické, soudce JUDr. Miloslava Výborného a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti JUDr. F. M., zastoupeného JUDr. S. M., proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2004, čj. 5 A 57/2002-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího správního soudu s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti uvádí, že byl rozhodnutím ministra vnitra propuštěn ze služebního poměru příslušníka Sboru národní bezpečnosti, s čímž nesouhlasil, a toto rozhodnutí napadl správní žalobou u Vrchního soudu v Praze. Věc nebyla do 31. 12. 2002 ukončena, a proto byla v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení. Nejvyšší správní soud shora označeným usnesením stěžovatelovu žalobu odmítl z důvodu jejího opožděného podání s odkazem na ustanovení § 137 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen "služební zákon"). Stěžovatel má však za to, že žalobu podal včas, neboť lhůtu pro podání žaloby bylo třeba posuzovat podle ustanovení § 250b občanského soudního řádu (dva měsíce), a nikoliv podle služebního zákona (30 dnů), protože rozhodnutí napadené žalobou, není rozhodnutím výslovně uvedeným v ustanovení § 137 odst. 1 služebního zákona. Stěžovatel vytknul Nejvyššímu správnímu soudu nepřípustně rozšiřující interpretaci § 131 služebního zákona a poukázal na rozpor v jeho rozhodovací praxi (rozhodnutí ze dne 14. 8. 2003, sp. zn. 2 As 19/2003).

Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 5. 10. 2004, podepsaném předsedkyní senátu 5 A, poukázal na ustanovení § 250b odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002, ze kterého vyplývá, že zákonná lhůta, v níž se může fyzická nebo právnická osoba domáhat u soudu přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu činí dva měsíce od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Podle § 72 odst. 1 s. ř. s., jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 2003, lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Podle Nejvyššího správního soudu je takovým zákonem služební zákon, který v ustanovení § 137 odst. 2 stanoví, že návrh na přezkoumání rozhodnutí soudem je možno podat až po vyčerpání opravného prostředku podle § 132, a to ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Ustanovení § 137 odst. 1 služebního zákona sice vyjmenovává rozhodnutí služebního funkcionáře, na jejichž přezkoumání může policista podat návrh (mezi takto vyjmenovaná rozhodnutí přitom nelze podřadit rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru), nestanoví však, že pouze tato, a nikoli jiná rozhodnutí jsou soudem přezkoumatelná. Ze znění tohoto ustanovení tak nelze v žádném případě dovodit, že by vylučovalo přezkum ostatních, zde nevyjmenovaných rozhodnutí. Nejvyšší správní soud má za to, že třicetidenní lhůtu je nutno vztáhnout k podání všech návrhů na přezkoumání rozhodnutí vydaných podle služebního zákona. Opačný výklad by vedl k absurdním situacím, kdy např. k podání návrhu na přezkum rozhodnutí o náhradě škody přesahující částku 5 000,- Kč [§ 134 odst. 1 písm. b) zákona č. 186/1992 Sb.] by muselo dojí ve třicetidenní lhůtě, zatímco k podání návrhu na přezkum rozhodnutí o náhradě škody nepřesahující 5 000,- Kč by mohlo dojít ve lhůtě dvou měsíců. Po zjištění, že žalobou napadené rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno do vlastních rukou dne 19. 3. 2002 a že třicetidenní lhůta k podání žaloby marně uplynula dnem 20. 4. 2002, Nejvyšší správní soud žalobu podanou k poštovní přepravě dne 13. 5. 2002 a Vrchnímu soudu v Praze doručenou dne 15. 5. 2002 odmítl. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že jeho závěry jsou souladné s konstantní judikaturou Vrchního soudu v Praze a odpovídají názoru Ústavního soudu vyjádřeného v usnesení sp. zn. I. ÚS 124/02 ve věci skutkově prakticky srovnatelné. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Ze spisu Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 A 57/2002, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel se žalobou doručenou Vrchnímu soudu v Praze dne 15. 5. 2002 domáhal zrušení rozhodnutí ministra vnitra ze dne 20. 8. 2001 č. 405/2001, vydané v prvním stupni, kterým byl podle ustanovení § 100 odst. 1 písm. g) zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, propuštěn dnem 18. 7. 1991 ze služebního poměru příslušníka SNB s tím, že jeho služební poměr končí dnem 31. 10. 1991, nenáleží mu odchodné, platové vyrovnání ani příspěvek za službu a náleží mu doplatek služebního příjmu za dobu od 26. 6. 1990 do 31. 10. 1991. Žalobou bylo napadeno i rozhodnutí ministra vnitra ze dne 15. 3. 2002 č. 67/2002, vydané ve druhém stupni, kterým byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí ministra vnitra vydané v prvním stupni.

Věc byla podle ustanovení § 132 s. ř. s. postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. (řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu), který ji ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako opožděnou podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. V odůvodnění rozhodnutí s odkazem na ustanovení § 250b odst. 1 o. s. ř. a § 72 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud vyložil, že žalobu bylo třeba podat ve třicetidenní lhůtě stanovené ve zvláštním zákoně, kterým je služební zákon. Nejvyšší správní soud připustil, že žalobou napadená rozhodnutí nelze podřadit pod ustanovení § 137 odst. 1 služebního zákona, které vyjmenovává rozhodnutí služebního funkcionáře, na jejichž přezkoumání může policista podat návrh, nestanoví však, že pouze tato, a nikoliv jiná rozhodnutí jsou soudem přezkoumatelná. Ze znění tohoto ustanovení tak nelze dovodit, že by vylučovalo přezkum ostatních, zde nevyjmenovaných, rozhodnutí a dle názoru soudu je tak třicetidenní lhůtu nutno vztáhnout k podání všech návrhů na přezkoumání rozhodnutí vydaných podle služebního zákona. Po zjištění, že třicetidenní lhůta k podání žaloby stěžovateli marně uplynula dnem 20. 4. 2002, Nejvyšší správní soud žalobu odmítl.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté konstatoval, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel argumentuje porušením čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, a namítá porušení práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud takové pochybení neshledal. Stěžovatel měl možnost předložit svůj návrh soudu, resp. ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny se mohl obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy, a tento soud by se jeho návrhem zabýval a rozhodl o něm, pokud by se stěžovatel svého práva domáhal stanoveným postupem. Stěžovatel však podal žalobu po lhůtě stanovené zákonem a možnost soudní kontroly správních rozhodnutí svým procesním postupem fakticky vyloučil.

K námitce spravedlivého procesu Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozsah práva na spravedlivý proces je třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Postupuje-li obecný soud v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. V daném případě je stěžovatelova námitka nepřípadná, neboť k projednání věci samé nedošlo pro nedostatek základní podmínky řízení, kterou je včasné podání žaloby.

Podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti tak spočívá v polemice s právními závěry Nejvyššího správního soudu týkající se interpretace a následné aplikace ustanovení § 137 služebního zákona na podanou správní žalobu. Ústavní soud však ve své dřívější rozhodovací praxi vyjádřil, že výklad správního soudu, podle kterého se třicetidenní lhůta k podání návrhu na přezkoumání rozhodnutí soudem, uvedená v § 137 odst. 1 služebního zákona, vztahuje jak na rozhodnutí výslovně uvedená v ustanovení § 137 odst. 1 tohoto zákona, tak na rozhodnutí v tomto ustanovení neuvedená, za ústavně konformní (srov. usnesení ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. I. ÚS 124/02). Od tohoto závěru nemá důvod se odchylovat ani v projednávané věci. Námitka stěžovatele, že Nejvyšší správní soud rozhodl v jiné (srovnatelné) věci jinak, je pro rozhodování Ústavního soudu v projednávaném případě irelevantní. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nezavršuje soustavu obecných soudů a není jim nadřízen. Do jejich rozhodovací činnosti může vstoupit jen v případě jejich extrémního pochybení, což se v daném případě, jak shora vyloženo, nestalo.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 10. února 2005

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.