IV. ÚS 2608/16
IV.ÚS 2608/16 ze dne 26. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. V., t. č. ve Věznici Bělušice, Bělušice 66, 435 26 Bečov, zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, se sídlem Hrnčířská 55/14, 400 01 Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2016 č. j. 6 Tdo 454/2016-34, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. ledna 2015 č. j. 4 To 375/2013-499, a proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. května 2013 č. j. 7 T 66/2012-477, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem a 3) Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, a za účasti A) Nejvyššího státního zastupitelství, B) Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a C) Okresního státního zastupitelství v Teplicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 4. srpna 2016 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se M. V. (dále jen "obviněný" nebo "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v článku 8 odst. 2, článku 36 odst. 1 a 2, článku 37 odst. 3 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil:

1) Rozsudkem ze dne 10. května 2013 č. j. 7 T 66/2012-477 Okresní soud v Teplicích (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele (obviněného) vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona a uložil mu trest odnětí svobody v délce trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na dobu tří let. Současně obviněnému podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu jakékoliv funkce spojené s rozhodovací činností ve státní správě i samosprávě ve výměře čtyř let.

2) Uvedeného trestného činu se měl obviněný (stručně řečeno) dopustit tím, že jako vedoucí Stavebního úřadu Městského úřadu B., se dopustil nezákonných machinací při rozhodování ve stavebním řízení a územním plánování.

3) K odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 28. ledna 2015 č. j. 4 To 375/2013-499, zrušil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o trestu o znovu rozhodl tak, že dle § 158 odst. 1 tr. zákona obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na dobu tří let. Současně obviněnému podle § 49 odst. 1 tr. zákona uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu jakékoliv funkce ve státní správě a samosprávě spojené s rozhodovací činností ve výměře čtyř let.

4) Dovolání obviněného Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 21. dubna 2016 č. j. 6 Tdo 454/2016-34, dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy údajně nezjistily správně a úplně skutečný stav věci, nesprávně hodnotily provedené důkazy v rozporu s jejich obsahem, v důsledku toho věc nesprávně právně posoudily i po stránce právní a neprovedly dokazování v rozsahu nezbytném k náležitému, správnému a úplnému zjištění skutečného stavu věci, neboť zamítnutí důkazních návrhů stěžovatele prý řádně neodůvodnily. Stran rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel tvrdí, že obsahuje pouze polemiku s tím, zda jsou formálně dány dovolací důvody, aniž se vůbec zabývá aspektem porušení shora označených základních práv stěžovatele, včetně práva na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny.

K rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel uvádí, že naplnění dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (nesprávné právní posouzení skutku) spatřuje v tom, že v projednávané věci údajně neměla být zachována totožnost skutku tak, jak byl vymezen v podané obžalobě a v následném rozhodnutí nalézacího soudu, resp. nebyla zachována totožnost jednání, ani totožnost následku. Jak odvolací, tak dovolací soud se však dle stěžovatele naznačenou námitkou "prakticky vůbec nezabývaly".

Stejně tak stěžovatel tvrdí, že odvolací ani dovolací soud se prý nezabývaly porušením jeho práva na spravedlivý proces, pokud šlo o jeho námitky týkající se povahy vyjádření ze dne 22. února 2008 a územních souhlasů ze dne 16. dubna 2008 a 26. srpna 2008, jež dle stěžovatele nejsou svou povahou vůbec rozhodnutími dle správního řádu či stavebního zákona.

Následně stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v důsledku nezachování totožnosti skutku, který byl vymezen v obžalobě, měla být krácena jeho procesní práva, resp. ze strany nalézacího soudu mělo být zasaženo do "legitimního očekávání (stěžovatele) v možnosti provádění výslechu svědků při hlavním líčení".

V neposlední řadě spatřuje stěžovatel zásah do svého práva na spravedlivý proces v "nesprávném vymezením trestu zákazu činnosti v rozsudku odvolacího soudu", neboť formulaci, již použil odvolací soud, považuje ve srovnání s výrokem o trestu zákazu činnosti obsaženým v rozhodnutí nalézacího soudu za širší, a tedy porušující zásadu zákazu reformatio in peius.
IV.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, avšak je zjevně neopodstatněná.

Úvodem Ústavní soud připomíná, že podle článku 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).

Ústavní soud přezkoumal postup obecných soudů a napadená rozhodnutí, načež dospěl k závěru, že nevykazují žádné ústavněprávní deficity překračující meze ústavnosti. Ústavní stížnost v tomto směru představuje pouze pokračování polemiky s dostatečně podloženými závěry obecných soudů o skutkovém stavu projednávané věci a jeho následném právním hodnocení. Tyto závěry nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivého řízení.

K dílčím námitkám stěžovatele nezbývá než konstatovat, že tyto uplatnil již v rámci opravných řízení, přičemž obecné soudy se jimi náležitě a pečlivě zabývaly.

Dovolací soud se velmi podrobně zabýval námitkou, zda v projednávané věci byla zachována totožnost skutku, přičemž jeho závěr - dle něhož byla dána nejen totožnost jednání, kterážto z hlediska zachování skutku sama o sobě postačuje, ale i částečná shoda následku - je dostatečně přesvědčivě a logicky odůvodněn (srov. body 19. až 23. rozhodnutí dovolacího soudu).

Stran tvrzení stěžovatele, že jeho vyjádření ze dne 22. února 2008 a územní souhlasy ze dne 16. dubna 2008 a 26. srpna 2008, nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu správního řádu a stavebního zákona, dovolací soud předestřel obsáhlou argumentaci k povaze označených úkonů správních orgánů (viz body 41. až 45. rozhodnutí odvolacího soudu), v jejímž závěru doplnil, že výkonem pravomocí podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona se nerozumí jen vydání určitého rozhodnutí, ale taková činnost veřejného činitele, kterou vykonává na základě zákona a v jeho mezích, a která směřuje k tomu, že je rozhodováno o právech a povinnostech třetích osob určitým autoritativním způsobem z pozice vrchnostenské správy. Z hlediska naplnění uvedené skutkové podstaty proto není třeba, aby stěžovatel vydal rozhodnutí.

Uvádí-li stěžovatel, že postupem obecných soudů měla být krácena jeho procesní práva, resp. porušeno jeho legitimní očekávání, že v rámci hlavního líčení bude moci provádět výslech svědků, je třeba opět odkázat na odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, který se otázkou důkazních návrhů stěžovatele zabýval (body 25. až 28.). Dovolací soud přitom dospěl k závěru, že obecné soudy se s těmito návrhy řádně vypořádaly. Za situace, kdy o neprovedení důkazů rozhodly a tento svůj postup dostatečně odůvodnily, nelze v takovém postupu spatřovat zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Ústavní soud nemohl přijmout ani tvrzení stěžovatele, že v projednávané věci došlo k porušení zásady zákazu reformatio in peius. Z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu (pod bodem 55.) se totiž zřetelně podává, že výroky nalézacího a odvolacího soudu o uložených trestech byly pravomocně zrušeny rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. února 2015 sp. zn. 50 T 4/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. srpna 2015 sp. zn. 1 To 64/2015. O neexistujícím výroku o trestu proto dovolací soud nemohl rozhodovat.

Protože napadená rozhodnutí nebyla způsobilá zasáhnout do základních práv stěžovatele, Ústavní soud neshledal opodstatněnost svého kasačního zásahu, a proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.