IV. ÚS 2602/13
IV.ÚS 2602/13 ze dne 23. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Markéty Svobodové, zastoupené Mgr. Martinou Šímovou, advokátkou se sídlem na adrese Plzeň, Radyňská 479/5, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. června 2013 č. j. 12 Co 310/2013, 12 Co 311/2013-640, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. srpna 2013, stěžovatelka podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení výroků II. a III. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. června 2013 č. j. 12 Co 310/2013, 12 Co 311/2013-640 pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a přiložených příloh bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. dubna 2013 č. j. 99 P 237/2008-630 bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu stěžovatelky na změnu výchovy a výživy k její nezletilé dceři, dále tímto rozsudkem bylo rozhodnuto o úpravě styku nezletilé dcery se stěžovatelkou a o změně výživného. Rozsudek nabyl právní moci dne 28. května 2013. Samostatným usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. května 2013 sp. zn. 99 P 237/2008 bylo rozhodnuto o nákladech zálohovaných státem na pořízení důkazu (znaleckého posudku a výslechu znalkyně) ve výši 17 356 Kč tak, že okresní soud povinnost k jejich náhradě uložil oběma rodičům stejným dílem. Proti tomuto usnesení podal odvolání otec nezletilé. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením napadeným ústavní stížností ve výroku II. změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit České republice částku 17 356,- Kč do 31. prosince 2013, ve výroku III. rozhodl, že otci se povinnost k náhradě nákladů řízení neukládá.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že napadené rozhodnutí zcela změnilo původní usnesení okresního soudu, zvýšilo její povinnost k úhradě nákladů tak, že tato povinnost byla přenesena pouze na ni, aniž by měla možnost k tomuto se jakkoli vyjádřit. Krajský soud podle tvrzení stěžovatelky rozhodl bez nařízení jednání, podané odvolání stěžovatelce nedoručil a k tomu rozhodl nad rozsah toho, čeho se otec nezletilé domáhal. Stěžovatelka má za to, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť v rozporu s ustanovením § 210 o. s. ř. jí soudy nezaslaly podané odvolání k vyjádření se. Dále namítala porušení principu rovnosti účastníků řízení a "rovnosti zbraní", neboť nemohla účinně uplatňovat námitky a argumenty. Stěžovatelka je přesvědčena, že soudy obou stupňů nesprávně zvážily ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř., kdy v jejím případě bylo s ohledem na okolnosti případu a povahu věci naprosto vhodné a účelné stěžovatelce odvolání doručit a kdy navíc z argumentace vznesené v odvolání bylo možné dovodit předpoklad případné změny výroku o nákladech řízení. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. IV. ÚS 748/05, III. ÚS 639/06, II. ÚS 1374/08, II. ÚS 1938/12 a III. ÚS 360/13.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 in http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Těžištěm ústavní stížnosti, od něhož stěžovatelka odvíjí veškerou ústavně právní argumentaci, je námitka o nedoručení odvolání, které směřovalo proti náhradově nákladovému výroku usnesení soudu prvního stupně, stěžovatelce, za situace, v níž odvolací soud odvolání projednal podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř., tedy bez nařízení jednání. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavních práv v tom, že obecný soud vadně interpretoval ustanovení § 210 odst. 1 a § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.

Z ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné. Podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. není třeba nařizovat jednání, pokud odvolání se týká toliko nákladů řízení.

Ústavní soud se k ústavně souladnému výkladu uvedených ustanovení vyjádřil v řadě svých nálezů (týkajících se rozhodování o nákladech řízení), v nichž uvedl, že dotčená ustanovení občanského soudního řádu mají být v každém jednotlivém občanskoprávním procesu interpretována způsobem, který nezkrátí ústavní procesní práva účastníků sporu. Tato ustanovení nelze vykládat formalisticky, neboť usnesením o náhradě nákladů řízení se konstruuje státem vynutitelný peněžitý závazek, o který se zmenšuje majetek účastníka řízení. Rozhodnutí se tak bezprostředně dotýká vlastnického práva účastníka řízení a je způsobilé vlastnické právo omezit, případně dokonce neústavně porušit. Nicméně dle konstantní judikatury Ústavního soudu i v případech týkajících se nákladů řízení, je nutné, aby soudy "s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci" vážily vhodnost a účelnost doručení stejnopisu odvolání ostatním účastníkům řízení a vhodnost a účelnost nařízení jednání k projednání odvolání. Za situace, kdy dosavadní vývoj sporu, povaha napadeného rozhodnutí a argumenty uváděné v odvolání naznačují, že eventuální vyjádření účastníků k podanému odvolání nemohou ovlivnit druhoinstanční rozhodnutí, není soud povinen doručit odvolání podané do výroku o nákladech řízení ostatním účastníkům, aby měli stejnou možnost k uplatnění svých práv [srov. např. nález ze dne 25. ledna 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06 (N 14/44 SbNU 183), usnesení ze dne 19. prosince 2007 sp. zn. III. ÚS 431/07 a další in http://nalus.usoud.cz].

Ústavní soud se již dříve v nálezu ze dne 26. září 2005 vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 310/05 (N 180/38 SbNU 443), dostupném na http://nalus.usoud.cz, zabýval návrhem na zrušení ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. ve slovech "ve věci samé" a ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. ve slovech "odvolání se týká toliko nákladů řízení". Uvedený návrh však Ústavní soud neshledal důvodným. Aniž Ústavní soud v souladu se svou judikaturou přistoupil ke zrušení citovaných ustanovení, usměrnil interpretaci těchto ustanovení ústavně konformním způsobem; dotčená ustanovení občanského soudního řádu mohou být v každém jednotlivém občanskoprávním procesu interpretována způsobem, který nezkrátí ústavní procesní práva účastníků sporu.

Je skutečností, že ve svých nálezech, na něž v ústavní stížnosti poukazuje i stěžovatelka, Ústavní soud vyslovil, že interpretace ustanovení § 210 odst. 1 a § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. nesmí být taková, že ve všech případech podaného odvolání proti výrokům o nákladech řízení nemusí být odvolání ostatním účastníkům doručováno a že o podaném odvolání není nikdy zapotřebí nařizovat jednání. Ústavní soud v oněch nálezech vyslovil, že takovýto postup obecných soudů v některých případech porušuje ústavně chráněné právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a ústavně chráněný princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. V těchto nálezech je však zřetelně konstatováno, že k takovému porušení ústavních práv došlo za určitých konkrétních skutkových okolností vážících se k daným případům. Ve výše zmíněném nálezu sp. zn. IV. ÚS 310/05 se výslovně říká, že obecný soud v každém jednotlivém případě "s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci" musí uvážit vhodnost a účelnost doručení stejnopisu odvolání ostatním účastníkům řízení a vhodnost a účelnost nařízení jednání k projednání odvolání.

Právní řád a jeho interpretace Ústavním soudem tedy zachovává soudům prostor, aby ve svých rozhodnutích zohlednily nejen okolnosti průběhu řízení, ale i případné chování účastníků a jejich poměry konstituované ještě před jeho zahájením. Jestliže z předchozího průběhu řízení a z podaného odvolání je zřejmé, že případné vyjádření protistrany by s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci nemohlo nijak přispět k objasnění věci a k rozhodování odvolacího soudu, není zapotřebí trvat na doručení stejnopisu odvolání ostatním účastníkům a na nařízení jednání odvolacího soudu. Jakékoliv závěry Ústavního soudu nelze přitom aplikovat mechanicky, nýbrž vždy v souvislosti s posouzením konkrétních okolností případu.

V posuzovaném případě po zvážení konkrétních okolností projednávané věci Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka toliko polemizuje se závěry, které vyvodil krajský soud a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento soud se uloženou povinností k náhradě nákladů řízení státu podle ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. podrobně zabýval, své rozhodnutí s přihlédnutím k charakteru sporu náležitě odůvodnil a v jeho rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení. Napadené rozhodnutí nevybočuje z ústavněprávních limitů a právní závěry, učiněné krajským soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzeného základního práva stěžovatelky zaručeného ústavním pořádkem České republiky.

Toliko obiter dictum chce Ústavní soud připomenout zásadu, vyslovenou např. v usnesení ze dne 6. března 2006 sp. zn. IV. ÚS 679/05, dostupném na http://nalus.usoud.cz, že totiž i v těch případech, kdy je shledáno porušení norem obyčejného práva (což ovšem v nyní projednávaném případě shledáno nebylo), Ústavní soud zvažuje míru relevance pochybení, vytýkaného ústavní stížností, pro celkovou správnost napadeného rozhodnutí. Soudní řízení, v jehož průběhu mělo údajně dojít k namítanému pochybení, je třeba pojímat jako celek (in globo). Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí každý procesní nedostatek vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny. Napadené rozhodnutí může v intencích kautel spravedlivého procesu někdy obstát navzdory tomu, že došlo k málo významnému porušení procesního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06 (N 14/44 SbNU 183)].

K poukazu stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu pak lze uvést, že stěžovatelkou citovaná rozhodnutí na posuzovanou věc z důvodu odlišnosti jejich právního posouzení nedopadají.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 23. září 2013

Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.