IV. ÚS 26/10
IV.ÚS 26/10 ze dne 1. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. T., právně zastoupeného JUDr. Lucií Kýčkovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Teplice, Masarykova 537/7, směřující proti usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. července 2009, č.j. 5 T 136/2009-800, a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. září 2009, č.j. 7 To 149/2009-864, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 40 odst. 6 Listiny a dle čl. 1 Listiny.

Výše uvedeným usnesením rozhodl Okresní soud v Teplicích o ponechání stěžovatele ve vazbě, neboť důvod dle § 67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") nadále trvá. Následně byla napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem stížnost stěžovatele, i spoluobžalovaných, zamítnuta.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že na něj (i na další dvě osoby), byla dne 16. června 2009 podána obžaloba k Okresnímu soudu v Teplicích pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1 a 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle § 41 odst. 1 trestního zákona, spáchaný ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona. Dle § 71 odst. 5 trestního řádu je ve vazebních věcech soud povinen rozhodnout o pokračování vazby ve lhůtě 30 dnů od podání obžaloby. V opačném případě nesmí být obviněný ve vazbě držen. O vazbě stěžovatele rozhodl soud v neveřejném zasedání dne 16. července 2009 a toto rozhodnutí o ponechání ve vazbě bylo doručeno obhájci stěžovatele teprve dne 20. srpna 2009. Vzhledem k těmto skutečnostem podal stěžovatel stížnost, o níž rozhodl krajský soud napadeným usnesením. I toto rozhodnutí stěžovatel hodnotí jako nesprávné a v rozporu s příslušnou právní úpravou, resp. s výše citovanými ustanoveními Listiny.

Stěžovatel pak poukázal na to, že v trestním řízení jsou stanovena přísná pravidla zejména v případech, kdy je uvalena vazba. Soud při rozhodování o trvání vazby je povinen obžalovaného vyslechnout, přičemž slyšení není samoúčelné, ale má osvětlit okolnosti za situace, kdy přípravné řízení již skončilo, poté, co byly shromážděny a zajištěny důkazy potřebné pro podání obžaloby. V jeho případě se však žádné slyšení před soudem nekonalo. Nerespektováním procesních předpisů byl tedy zkrácen v právu na fair proces (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/94, sp. zn. IV. ÚS 36/98 či sp. zn. II. ÚS 301/98). Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil za Krajský soud v Ústí nad Labem předseda senátu 7 To. Ten uvedl, že tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti jsou shodná s těmi, která předložil ve stížnosti proti rozhodnutí Okresnímu soudu v Teplicích, aniž by byla předložena nová tvrzení, která by byla způsobilá vést k jiným závěrům. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí i pokud se týká tvrzení stěžovatele k povinnosti slyšet obžalovaného před rozhodnutím o pokračování vazby.

Za Okresní soud v Teplicích se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu 5 T. Uvedla, že o vazbě bylo rozhodnuto řádně a včas. Přičemž s námitkami stěžovatele se soud vypořádal v odůvodnění rozhodnutí o dalším trvání vazby ze dne 19. srpna 2009, č.j. 5 T 136/2009-815. Poukázala i na to, že výslech obžalovaného před rozhodnutím o ponechání ve vazbě není obligatorní, jak plyne nejen z příslušných ustanovení trestního řádu, ale i z judikatury Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 537/02; sp. zn. I. ÚS 356/05; sp. zn. II. ÚS 503/05 či sp. zn. II. ÚS 692/06).

Uvedená vyjádření nepřinesla novou argumentaci či stanoviska, a proto je Ústavní soud stěžovateli k případné replice nezasílal, neboť z nich při rozhodování nevycházel.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 5 T 149/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu ochrana "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných stěžovatelů umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na zákonem vyžadovanou existenci konkrétních skutečností.

V daném případě je stěžovatel stíhán pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1 a 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 trestního zákona, spáchaný ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona.

Ze spisu nalézacího soudu je patrné, že rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě dne 16. července 2009 (č.l. 800 - 803), rozhodnutí bylo kanceláři předáno 17. července 2009, avšak vypraveno bylo teprve (!) dne 13. srpna 2009. Také pokyn týkající se nařízení hlavního líčení na 10. září 2009 byl kanceláři předložen dne 17. července 2009 (č.l. 804), předvolání však byla vypravena teprve dne 20. srpna 2009.

K tomu Ústavní soud konstatuje, že je na obecném soudu, aby v řízení postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy, které na něj kladou potřebu dodržování lhůt k vydání rozhodnutí. Na soudu však také leží odpovědnost za pozdě vypravená rozhodnutí. Je proto plně v kompetenci soudu, aby přijal opatření, která omezí takováto prodlení, jež jsou způsobilá ohrozit důvěru ve správné fungování soudu a ve svém důsledku i v základní zásady právního státu.

Jak se dále z předloženého spisu podává, Okresní soud v Teplicích rozhodl dne 19. srpna 2009, č.j. 5 T 136/2009-815 v neveřejném zasedání o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby. Stížnost proti tomuto rozhodnutí stěžovatel nepodal. Dále rozhodl Okresní soud v Teplicích dne 18. prosince 2009, č.j. 5 T 136/2009-934 o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě. Stížnost stěžovatele a dalšího obžalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 27. ledna 2010, č.j. 4 To 49/2010-995, zamítl. Usnesením ze dne 5. února 2010, č.j. 5 T 136/2009-1014, pak Okresní soud v Teplicích stěžovatele z vazby propustil.

Stěžovatel tedy v ústavní stížnosti nenapadl důvodnost vazby, která byla znovu potvrzena následnými rozhodnutími obecných soudů. Námitky stěžovatele směřovaly výhradně proti postupu Okresního soudu v Teplicích, z něhož nebylo zjevné, zda rozhodl v zákonné lhůtě. Jak výše uvedeno, je věcí obecných soudů, aby poté, co rozhodnou v zákonných lhůtách o vazbě, neprodleně toto rozhodnutí zveřejnily. V projednávané věci však nenachází tvrzení stěžovatele o vydání rozhodnutí po vypršení zákonné lhůty opodstatnění. Soudu prvého stupně lze vytýkat prodlení s vypravením písemnosti, nikoliv však zkrácení stěžovatele v jeho právu na zachování zákonné lhůty. V postupu stížnostního soudu pak Ústavní soud žádné pochybení neshledal.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. března 2010

Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.