IV. ÚS 2590/13
IV.ÚS 2590/13 ze dne 23. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaroslava Vojáčka, zastoupeného JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 3, Táboritská 23, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 121/2013-192 ze dne 14. května 2013 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 11 C 119/2009-161 ze dne 26. září 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 11 C 119/2009 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem č. j. 11 C 119/2009-161 ze dne 26. září 2012 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se na žalovaných BESICO Services s.r.o. a Správě služeb hlavního města Prahy, příspěvkové organizaci (dále jen "žalovaní") domáhal zaplacení částky 26.573,- Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), uložil stěžovateli zaplatit každému ze žalovaných náklady řízení (výroky II. a III.) a dále uložil stěžovateli zaplatit náklady řízení státu (výrok IV.). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 30 Co 121/2013-192 ze dne 14. května 2013 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. potvrdil (výrok I.), ve výrocích II. a III. změnil jen stran výše nákladů řízení, jinak jej též potvrdil (výroky II. a III.) a uložil stěžovateli zaplatit každému z žalovaných náklady odvolacího řízení (výroky IV. a V.).
Aniž by bylo zapotřebí rekapitulovat odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí a obsah ústavní stížnosti (neboť pro vyložení důvodů vedoucích k přijatému rozhodnutí Ústavního soudu toto opakování v projednávané věci nemá žádný význam), může Ústavní soud konstatovat, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.

Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. V řízení před obecnými soudy byl dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna. Obecné soudy se ve svých rozhodnutích vypořádaly dostatečně s relevantními námitkami stěžovatele a jejich závěru o tom, že se stěžovateli nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi poškozením jeho vozidla a provozní činností žalovaných v souvislosti s odtažením tohoto vozidla a jeho umístěním na odstavném parkovišti nemá Ústavní soud co vytknout. Ústavní soud se dále neztotožňuje s názorem stěžovatele, dle kterého v projednávaném případě odpovědnosti dle ust. § 420a občanského zákoníku nebylo třeba prokazovat příčinnou souvislost mezi provozní činností žalovaných a poškozením automobilu stěžovatele a dle kterého v případě odpovědnosti dle uvedeného ustanovení dochází k přechodu důkazního břemene z poškozeného na škůdce. Jedná se sice o odpovědnost objektivní, tedy odpovědnost, jejímž předpokladem není zavinění, nicméně k přechodu důkazního břemene na (domnělého) škůdce v případě této objektivní odpovědnosti nedochází, a příčinnou souvislost mezi provozní činností žalovaných a poškozením automobilu stěžovatele by tedy k závěru o jejich odpovědnosti nezbytné prokázat samozřejmě bylo. To, že s těmito závěry stěžovatel nesouhlasí, zásah do jeho práv nezakládá.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 23. října 2013

Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.