IV. ÚS 2583/09
IV.ÚS 2583/09 ze dne 11. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně VlastyFormánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. B., právně zastoupeného JUDr. Mariem Hanákem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Ostrava, Matiční 730/3, směřující proti rozsudkům Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. května 2008, č.j. 80 T 148/2007-153, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. ledna 2009, č.j. 7 To 326/2008-224, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákonač. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zaručeným včl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva naprojednání jeho věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, zaručeným v čl. 38 odst. 2 Listiny, a práva na obhajobu, zaručeného včl. 40 odst. 3 Listiny, jakož i práva zaručená v čl. 90 a95 Ústavy ČR a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona a trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona, a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. ledna 2007, sp. zn. 80 T 81/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. června 2007, sp. zn. 7 To 150/2007, jakož i rozhodnutí na ně navazující. Zároveň byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit jako zvlášť nebezpečný recidivista. Na základě odvolání státního zástupce byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě rozsudek soudu prvého stupně zrušen v odsuzující části a stěžovatel byl nově shledán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 jako zvlášť nebezpečný recidivista a nově odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. ledna 2007, sp. zn. 80 T 81/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. června 2007, sp. zn. 7 To 150/2007, jakož i rozhodnutí navazující. V ostatním zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. června 2009, č.j. 6 Tdo 585/2009-284 odmítnuto.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nejprve zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a uvedl, že krajský soud podstatným způsobem změnil skutkovou větu ve výroku a celou věc zhodnotil v neprospěch stěžovatele. Tuto změnu odůvodnil opětovným výslechem poškozeného. Stěžovatel poukázal na omezený kasační princip, daný v § 259 odst. 3 trestního řádu, kdy lze zrušit rozhodnutí odvolacím soudem jen při evidentním pochybení soudu spočívajícím v neprovedení důležitých důkazů.

Následně stěžovatel, s odkazem na postup vrchního soudu (?), poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 608/06, podle kterého odvolací soud nemůže nižšímu soudu vnutit vlastní hodnocení důkazů. K tomu dal do souvislosti odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu (?) na straně 90 nahoře (?). Dále stěžovatel odkázal na nálezsp. zn. II. ÚS 455/05 vztahující se na podmínky dodržení postupu dle § 259 odst. 3 písm. a) trestního řádu. Podle přesvědčení stěžovatele tedy měl vrchní soud (?), v souladu s tímto nálezem, nařídit opětovný výslech všech svědků. Nic takového však neučinil a krajský soud, aniž by cokoliv podstatného provedl, rozhodl tak, že oproti původnímu zprošťujícímu rozsudku (?) uznal stěžovatele vinným. Soud tedy neprovedl žádný nový podstatný důkaz a přesto rozhodl nově.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu ve Frýdku Místku sp. zn. 80 T 148/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat. I samo odůvodnění ústavní stížnosti se týkalo nějakého jiného řízení. Jak totiž Ústavní soud zjistil ze spisu nalézacího soudu, v projednávané věci je rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku zažurnalizován na č.l. 153-169, rozsudek Krajského soudu v Ostravě na č.l. 236-235, usnesení Nejvyššího soudu pak na č.l. 284-287. Na č.l. 90 spisu je 9. stránka znaleckého posudku v oboru zdravotnictví a nikoliv odůvodnění jakéhokoliv rozhodnutí soudu, tím méně vrchního soudu, když v projednávané věci žádný vrchní soud nejednal. V řízení samotném pak nedošlo k vrácení věci soudu nižšího stupně k novému projednání, neboť po znovuprovedení důkazu (v souladu s § 259 odst. 3 trestního řádu) rozhodl nově sám.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Eventuálním porušením práv fyzických osob se zabývá pouze, pokud takové porušení současně znamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

V projednávaném případě však námitky stěžovatele nekorespondovaly s projednávanou věcí. Jedinou relevantní námitku, vztahující se k aplikaci § 259 odst. 3 trestního řádu, pak Ústavní soud neshledal jako způsobilou zkrátit stěžovatele v jeho naříkaných právech.

Právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 a násl. Listiny, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Tvrzené zásahy do zaručených práv stěžovatel nijak nespecifikoval a ani Ústavní soud takové zásahy neshledal. Jak je z napadených rozhodnutí patrné, obecné soudy se věcí řádně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Dle čl. 40 odst. 1 Listiny jen soud rozhoduje o vině a trestu, a to v rozsahu a mezích daných zákonem (čl. 39 Listiny).

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevněneopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2009

Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.