IV. ÚS 2582/13
IV.ÚS 2582/13 ze dne 10. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Lenky Kylarové, zastoupené Mgr. Michalem Dittrichem, advokátem se sídlem Jana Masaryka 23, Praha 2, Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2013 č. j. 23 Co 191/2013-170, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. srpna 2013, a doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 23. srpna 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v předmětném řízení se žalobce po žalované (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka) domáhal zaplacení částky 20 000,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty v částce 36 500,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že se žalovanou uzavřel dne 15. listopadu 2004 smlouvu o půjčce, na základě které půjčil žalované částku 20 000,- Kč v hotovosti. Žalovaná svůj dluh uznala a zavázala se jej zaplatit v hotovosti do 20. prosince 2004 spolu s úrokem z půjčky ve výši 2 % za každý započatý měsíc, přičemž dosud nic nezaplatila. Žalobce se proto domáhá i zákonného úroku z prodlení z této částky od doby, kdy měla být půjčka uhrazena, tedy od 21. prosince 2004. Žalovaná se zároveň ve smlouvě zavázala, že v případě nesplacení dluhu zaplatí žalobci smluvní pokutu ve výši 0,5 % z celé dlužné částky za každý kalendářní den, kdy bude v prodlení s placením s tím, že splatnost smluvní pokuty nastane ihned po vyúčtování, tedy ihned po doručení výzvy k úhradě smluvní pokuty. Vyúčtování smluvní pokuty žalobce učinil podanou žalobou. Smluvní pokutu žalobce požaduje za dobu od 1. srpna 2010 do 31. července 2011, což činí 36 500,- Kč a za toto období není nárok promlčen. Částka 800,- Kč představuje smluvené úroky za dva měsíce.

Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 19. února 2013 č. j. 115 C 64/2011-125 byla žaloba, kterou se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky 57 300,- Kč se zákonnými úroky z prodlení z částky 20 000,- Kč od 21. prosince 2004 do zaplacení, zamítnuta (výrok pod bodem I.). Výrokem pod bodem II. byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 17 122,37 Kč.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. června 2013 č. j. 23 Co 191/2013-170 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 57 300,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I.). Dále odvolací soud rozhodl, že žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím (výrok pod bodem II.).

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje v nedostatečném odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze, v extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými a v překvapivosti rozhodnutí pro porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Stěžovatelka namítá rovněž vadné právní posouzení věci, zejména pokud jde o otázku platnosti uznání dluhu žalobkyní, otázku platnosti smlouvy o půjčce a otázku splacení dluhu stěžovatelkou, resp. námitku započtení. Krajský soud pouze stručně konstatoval, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat splacení půjčky, resp. že vznesená námitka započtení není důvodná. Dalším pochybením krajského soudu je podle stěžovatelky skutečnost, že se v napadeném rozsudku zcela opomněl vypořádat s rozpory v důkazech a tvrzeních, které vyšly najevo během řízení před soudem prvního stupně i během jednání (konaného dne 4. června 2013) před samotným krajským soudem. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud vydáním zcela opačného rozsudku neseznámil účastníky řízení se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně. Stěžovatelka tak neměla možnost proti novému právnímu posouzení otázky platnosti smlouvy o půjčce, resp. důsledkům z toho vyplývajícím (jako otázka platnosti uznání dluhu, či zánik dluhu splacením a započtením) možnost řádně argumentovat.
III.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1216/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

V souzené věci Krajský soud v Praze vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně i z právních předpisů, ze kterých vycházel soud prvního stupně, zabýval se především otázkou platnosti smlouvy o půjčce i platností článku II. smlouvy, kde žalovaná uznala svůj dluh, avšak dospěl k závěru, že právní předpisy aplikované soudem prvního stupně byly tímto soudem nesprávně vyloženy, a proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl.

Stěžovatelka v dané věci zpochybňuje v prvé řadě právní posouzení provedené odvolacím soudem, přičemž v tom, že odvolací soud věc po právní stránce posoudil jinak než soud prvního stupně, aniž by současně stěžovatelku o této změně právního náhledu na věc předem informoval, spatřuje porušení zásady dvojinstančnosti řízení a ve svém důsledku i porušení práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud tento názor nesdílí. Není totiž v rozporu s procesními pravidly a tedy v rozporu s právem na spravedlivý (řádný) proces, pokud si odvolací soud udělá na základě skutkových zjištění, ať již převzatých od soudu prvního stupně nebo získaných na základě důkazů zopakovaných nebo nově provedených, vlastní právní názor. Takový postup vysloveně umožňuje § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Není porušením zásady dvojinstančnosti řízení a není ani projevem libovůle v rozhodování, pokud právní závěry vycházejí z odpovídajících skutkových zjištění. A pokud změněný právní názor nevyžaduje změnu nebo doplnění skutkových zjištění, není třeba, aby byli účastníci řízení o odlišném nazírání na věc informováni. Závěrem Ústavní soud podotýká, že uplatňování zásady dvojinstančnosti řízení v civilních věcech nevyplývá ani z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 652/09).

Pokud stěžovatelka v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s právním závěrem soudu, pak tím v zásadě jen polemizuje s odlišným právním názorem a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti ostatních soudů může zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv či svobod účastníka řízení. To však Ústavní soud v předmětné věci neshledal.

Pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhala toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že takový postup by byl možný (ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal k meritornímu projednání. Předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 209/94); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh právní osud ústavní stížnosti.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost (a návrh s ní spojený) mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2013

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.