IV. ÚS 258/17
IV.ÚS 258/17 ze dne 28. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem Staňkova 922/44, Praha, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 288/2016-203 ze dne 27. 10. 2016 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 25 Nc 2451/2015-117 ze dne 11. 4. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisu vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu Praha-západ byl nezletilý syn svěřen do péče otce a nezletilá dcera a mladší syn do střídavé péče obou rodičů. Rozsudkem Krajského soudu v Praze bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že nezletilá dcera a mladší syn se svěřují do péče otce, matce bylo uloženo platit na nezletilé děti výživné a doplatit dluh na výživném, bylo rozhodnuto o nákladech státu a účastníků. Dále byl zamítnut návrh stěžovatelky na nařízení rodinné terapie rodičům a nařízení o předání nezletilých dětí do péče třetí osoby.

Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že odvolací soud dospěl bez provedeného dokazování k závěru, že týrala a bila své děti, přičemž námitky stěžovatelky o možné manipulaci nezletilých dětí otcem odvolací soud odmítl, aniž by prováděl dokazování. Závěr, že stěžovatelka děti šikanuje, bije a psychicky týrá, nevyplývá ani z dokazování soudem prvního stupně. Odvolací soud se nezabýval tím, z čeho vyplývá negativní postoj nezletilých dětí ke stěžovatelce, zda skutečně pouze z jednání stěžovatelky, nebo zda se na negativním postoji nezletilých ke stěžovatelce podílí také otec. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že za situace, kdy výše výživného činí 6 200,- Kč, což představuje třetinu jejího průměrného čistého měsíčního příjmu, nemůže dětem nabídnout stejné možnosti jako jejich otec, jehož životní úroveň je s její nesrovnatelná.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah připojeného spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 25 Nc 2451/2015 i ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).

Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).

Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy Ústavnímu soudu v podstatě předkládá argumentaci, kterou uplatnila již v řízení před civilními soudy. Stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru ohledně úpravy rodičovských práv.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že se soudy nezabývaly možným ovlivňováním dětí ze strany otce a nesprávně vyhodnotily přání nezletilých dětí. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka v podstatě respektuje postoj nejstaršího syna, který trvale vyjadřuje přání vyrůstat v péči otce. Spor mezi rodiči je soustředěn především na úpravu výchovy mladších dětí.

Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je zřejmé, že soud se argumentací stěžovatelky pečlivě zabýval a objasnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl k závěru, podle něhož je přijatelnější výchovnou osobou otec. V mezidobí od vyhlášení rozsudku se totiž ukázala opodstatněnost tvrzení otce, že matka péči o děti nezvládá a svěření dětí do její péče či střídavá výchova by za situace, kdy děti potřebují stabilní zázemí a jeden domov, nebyla vhodná. Otec během jednoho a půl roku trvajícího konfliktního období prokázal, že ve vztahu k nezletilým je empatickým, vyrovnaným a klidným vychovatelem. Jeho chování nenasvědčuje tomu, že by podporovalo vytvoření syndromu zavrženého rodiče, naopak snaží se nezletilé vést ke styku s matkou. Děti mají matku rády, neočerňují ji, jsou si vědomy i pozitivních situací. Jejich odmítavé reakce se vztahují k okamžikům, kdy matka objektivně nezvládá své chování. Odvolací soud na základě konkrétních poznatků a výpovědí dětí dospěl k závěru, že nezletilé není možné nutit ke změně postojů silou. Svěření dětí do péče matky přes jejich negativní postoj by vedlo jen k jejich dalšímu poškození.

Soud se také dostatečně zabýval otázkou výše výživného a i v tomto směru své rozhodnutí řádně odůvodnil. Rovněž vysvětlil, proč neshledal za nutné na konci soudního řízení nařizovat rodinnou terapii, kterou matka doposud odmítala.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Napadená rozhodnutí v současné době nejsou v kolizi se zájmem nezletilých. Mimo jiné jde totiž o to, aby přes dosavadní negativní zkušenosti měli za podpory stabilního rodinného zázemí a za pomoci odborníků možnost si vytvořit k matce pozitivní vztah.

Ústavní soud zdůrazňuje, že především civilním soudům přísluší, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).

Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud by došlo k podstatné změně poměrů či změně stanoviska nezletilých.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. března 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.