IV. ÚS 2576/13
IV.ÚS 2576/13 ze dne 23. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky SVT Group, a. s., se sídlem Ostrava-Hulváky, Sokola Tůmy 1099/1, zastoupené Mgr. Pavlou Běčákovou, advokátkou se sídlem na adrese Ostrava-Moravská Ostrava, Sokolská třída 871/6, proti usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Krejsty, Exekutorský úřad Brno-město ze dne 19. dubna 2013 č. j. 159 EX 00471/13-007 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. července 2013 č. j. 40 Co 362/2013-017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. srpna 2013, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a přiložených příloh bylo zjištěno, že stěžovatelka na základě rozhodčího nálezu, který vydal Mgr. Roman Pešek dne 5. března 2013 č. j. 7323/2012 k uspokojení pohledávky ve výši 9 905 Kč s příslušenstvím, podala exekuční návrh na pověření soudního exekutora Mgr. Jana Krejsty vedením exekuce. Soudní exekutor usnesením napadeným ústavní stížností exekuční návrh stěžovatelky zamítl, a to na základě udělení pokynu exekučním soudem, neboť nebyly splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro vedení exekuce (rozhodčí doložka neobsahovala určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a v jejím rámci nebylo rovněž jednoznačně dohodnuto, že spor ze smlouvy bude rozhodovat jeden konkrétní stálý rozhodčí soud). Stěžovatelka napadla toto usnesení odvoláním. Krajský soud v Ostravě usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, usnesení soudního exekutora potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že závěry uvedené v napadených rozhodnutích jsou v rozporu s hmotným právem a s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Podle názoru stěžovatelky bylo v předmětné věci dohodnuto znění rozhodčí doložky ohledně způsobu určení rozhodce zcela odlišně, než ve věci řešené rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (dostupným na www.nsoud.cz), kterým Nejvyšší soud dovodil neplatnost rozhodčích doložek, ve kterých jsou pravidla rozhodčího řízení sjednána s odkazem na jednací řády soukromé společnosti a v nichž je pravidlo pro výběr rozhodce taktéž sjednáno odkazem na jednací, případně organizační řád soukromé společnosti. V posuzované věci bylo dohodnuto znění rozhodčí doložky ohledně způsobu určení rozhodce tak, že rozhodčí doložkou byl přímo dohodnut (v souladu s ustanovením § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění do 31. března 2012) způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny a zcela jednoznačně zde není v této souvislosti odkazováno na žádný jednací řád (rozhodčí) řád. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011 sp. zn. II. ÚS 2164/10, bod 30 (N 187/63 SbNU 171; in http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud vzal v úvahu předložená tvrzení stěžovatelky, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil.

Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudního exekutora i krajského soudu ohledně platnosti rozhodčí doložky. Ústavní soud se obdobnou problematikou v souvislosti s rozhodováním obecných soudů o nařízení exekuce zabýval v řadě svých rozhodnutí (kupř. nález ze dne 17. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 871/11, ze dne 26. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11, ze dne 3. dubna 2012 sp. zn. IV. ÚS 2735/11, ze dne 27. září 2012 sp. zn. III. ÚS 1624/12 dostupných na http://nalus.usoud.cz. V těchto rozhodnutích judikoval, že soudy jsou povinny se zabývat námitkami povinného, dotýkajícími se otázky pravomoci rozhodce a posoudit, zda rozhodčí nález může být považován za vykonatelný exekuční titul, protože rozhodčí smlouva (doložka), na jejímž základě byl rozhodčí nález vydán, je neplatná, neboť nebyl vydán rozhodcem určeným přímo stranami, ale jmenovaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona.

V posuzované věci byla účastníky v příloze Smlouvy o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací uzavřené dne 16. března 2010, a to ve Všeobecných obchodních podmínkách poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací v bodě R sjednána rozhodčí doložka, ze které je patrné, že veškeré majetkové spory, které by v budoucnu vznikly z této smlouvy, jakož i spory, které vzniknou v souvislosti s touto smlouvou, budou rozhodovány v rozhodčím řízení s vyloučením pravomoci obecných soudů, jak to umožňuje zákon č. 216/1994 Sb. Smluvní strany se dohodly, že spor bude rozhodovat rozhodce zásadně jmenovaný Společností rozhodců s. r. o, IČ: 26816113 a vybraný ze seznamu rozhodců vedený Společností rozhodců s. r. o. Z uvedeného plyne, že rozhodčí doložka neobsahuje určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a v jejím rámci nebylo rovněž jednoznačně rozhodnuto, že spor ze smlouvy bude rozhodovat jeden konkrétní stálý rozhodčí soud.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že jak příslušný soudní exekutor, tak i odvolací soud se celou věcí řádně zabývali a v odůvodnění svých rozhodnutí pak své zamítavé rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnili a podrobně rozvedli, jakými úvahami se při svém rozhodování řídili a podle kterých zákonných ustanovení postupovali. Lze konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice na úrovni aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež uplatňovala již dříve. Nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom Ústavní soud neshledal žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobné odůvodnění napadených rozhodnutí.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci soudním exekutorem i odvolacím soudem nejsou v nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzeného základního práva stěžovatelky zaručeného ústavním pořádkem České republiky.

Stejný závěr učinil Ústavní soud i ve věci co do právního základu obdobné ústavní stížnosti stěžovatelky, vedené Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 2572/13, kdy v usnesení ze dne 5. září 2013 odmítl ústavní stížnost stěžovatelky pro zjevnou neopodstatněnost. Na závěry uvedené v odůvodnění rozhodnutí o zmíněné odmítnuté ústavní stížnosti včetně posouzení odlišnosti od věci řešené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10, na který stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje, lze taktéž odkázat.

Stěžovatelce se nezdařilo doložit porušení namítaného ústavně zaručeného práva, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 23. září 2013

Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.