IV. ÚS 257/17
IV.ÚS 257/17 ze dne 2. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 2. srpna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti R. H., nyní Vazební věznice P. O. Box 5/A2C, 140 57 Praha 4 - Pankrác, právně zastoupeného Mgr. Karin Konstantinovovou, advokátkou, se sídlem Benediktská 690/7, 110 00 Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2017 sp. zn. 8 To 452/2016, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. září 2016 č. j. 29 T 61/2013-1838, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2014 sp. zn. 61 To 39/2014 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. prosince 2013 sp. zn. 29 T 61/2013, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu bylo dne 26. ledna 2017 doručeno podání vlastnoručně sepsané stěžovatelem, které nesplňovalo veškeré náležitosti spočívající zejména v nedostatku právního zastoupení, a proto byl stěžovatel vyzván, aby odstranil vady podání. Toto podání bylo doplněno podáním právní zástupkyně stěžovatele dne 15. března 2017 a lze je tedy považovat za včas a řádně podaný návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel (dále též "odsouzený") se tímto návrhem domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy.

II. Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Proti Romanu Hyskovi bylo u Obvodního soudu pro Prahu 5 vedeno trestní stíhání pod sp. zn. 29 T 61/2013 pro trestné činy ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c) trestního zákoníku, výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 trestního zákoníku, ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c) trestního zákoníku, svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a), d) trestního zákoníku, výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou. Soud I. stupně si vyhradil podle § 230 odst. 2 trestního řádu rozhodnutí o zabezpečovací detenci do veřejného zasedání, ve kterém dne 17. prosince 2013 rozhodl usnesením, že se odsouzenému ukládá zabezpečovací detence. Toto usnesení ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2014 sp. zn. 61 To 39/2014 nabylo právní moci dne 11. února 2014.

Trestné činnosti se měl odsouzený ve stručnosti dopustit tím, že od poloviny roku 2011 do srpna 2012 navazoval kontakty nejméně s šesti chlapci mladšími patnácti let, se kterými provozoval homosexuální a pedofilní praktiky, při nichž je též fotografoval a natáčel na videozáznam, a fotografie a videozáznamy s pornografickou tématikou přechovával ve svém bytě a zpřístupňoval je nezletilým dětem.

Dne 20. 7. 2015 podal odsouzený u Obvodního soudu pro Prahu 5 návrh, aby bylo upuštěno od výkonu zabezpečovací detence před jejím započetím.

Usnesením ze dne 27. září 2016 sp. zn. 29 T 61/2013 Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl podle § 356 odst. 1 tr. řádu ve spojení s § 100 odst. 7 tr. zákoníku tak, že se od výkonu zabezpečovací detence neupouští.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. ledna 2017 sp. zn. 8 To 452/2016 stížnost odsouzeného podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

III. V ústavní stížnosti stěžovatel setrvává, stejně jako v předchozím řízení, na tvrzení, že v jeho případě zabezpečovací detence neplní svůj účel a dále namítá nedostatky spočívající ve znaleckém zkoumání, provedeném v trestním řízení. Konkrétně namítá, že v průběhu hlavního líčení nebyl znalecký posudek proveden zákonným způsobem a znalecký posudek byl dle názoru stěžovatele vypracován nesprávně zvoleným znalcem.
IV. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zčásti návrh nepřípustný ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

V části týkající se zrušení rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. prosince 2013 sp. zn. 29 T 61/2013 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2014 sp. zn. 61 To 39/2014 jde o návrh nepřípustný, neboť o těchto rozhodnutích již bylo Ústavním soudem rozhodnuto usnesením ze dne 5. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 376/14. Nynější opakovaný návrh je navíc opožděný [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

V části, týkající se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2017 č. j. 8 To 452/2016 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. září 2016 č. j. 29 T 61/2013-1838, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud vždy připomíná, že mu v rovině tzv. jednoduchého práva nepřísluší zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno souladu s ústavními principy. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a tzv. zásadu sebeomezení při užívání svých kasačních pravomocí.

V projednávaném případě Ústavní soud důvod pro svůj kasační zásah neshledal, neboť nezjistil, že by obecné soudy v posuzované věci postupovaly v rozporu s ústavními pravidly.

V projednávané věci je třeba konstatovat, že stěžovatel svými námitkami, obsaženými v ústavní stížnosti, staví Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, jež tomuto orgánu nepřísluší. Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení žádná procesní pochybení, natož pochybení ústavněprávního rázu.

Rozhodnutí soudů jsou opřena o dostatečné důkazy, zejména o závěry znaleckých posudků MUDr. Vlastimila Tichého a prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., kteří byli přibráni v souladu se zákonnými ustanoveními tr. řádu. Obecné soudy konstatovaly, že nemají za to, že by pominuly okolnosti, pro něž byla zabezpečovací detence uložena. Soudy mají za to, že důvodnost zabezpečovací detence u osoby odsouzeného trvá, neboť je jí zabezpečena především ochrana společnosti před odsouzeným po dobu po výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, a jinou možnost ochrany společnosti před případným dalším pácháním trestné činnosti odsouzeným obecné soudy neshledaly.

Stěžovatelova námitka týkající se postupu znalce z oboru sexuologie prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., stran vyšetřování metodou penilní pletysmografie (falometrie), postrádá jakoukoliv ústavněprávní relevanci a Ústavní soud se jí nehodlá zabývat. Stěžovatelem předložené stanovisko Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) k používání falometrického vyšetření v České republice při posuzování věrohodnosti žádostí o mezinárodní ochranu se týká, jak již z názvu vyplývá, zcela odlišné situace a pro účely trestního řízení je irelevantní.

Ústavní soud má za to, že uvedeným způsobem učiněná skutková zjištění a právní závěry, jež obecné soudy z provedených důkazů dovodily, nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele. K omezení jeho osobní svobody uložením a výkonem zabezpečovací detence dochází způsobem předpokládaným zákonem, a z důvodu ochrany společnosti v mezích článku 8 odst. 2 Listiny.

Je tak namístě shrnout, že stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost odmítl z části jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a z části jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.